Liberální institut pod Kunešovým vedením v polovině dubna vypočítal, že v letošním roce připadne Den daňové svobody na 1. června. Po 152 dnech, během nichž teoreticky pracovali na pokrytí všech veřejných výdajů, začnou Češi v pondělí 2. června konečně vydělávat sami pro sebe. V rozhovoru právník a ekonom říká, že klíčem k úspěšnému státu je paradoxně státu co nejméně.

Už v říjnu se konají parlamentní volby, které vždy přinášejí zvýšenou nejistotu pro byznys. Co by měl soukromý sektor v takových obdobích sledovat? Na co by se měli podnikatelé zaměřit, pokud chtějí sledovat programy politických stran?

Těch věcí je samozřejmě celá řada. Rozhodně to však bude daňová politika, kde se začínají objevovat návrhy na změnu daňového zatížení v souvislosti s nutností zvyšování například výdajů na obranu.

Zajímavé bude pro podnikatele sledovat také to, jakým způsobem politické strany přistoupí k otázce regulace trhu práce. To je v Česku velmi aktuální téma, protože například podle Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) jsou čeští zaměstnanci nejvíce chráněni proti propouštění.

ByznysByznys

Více cizinců či progresivní daně. NERV vládě navrhl, jak nakopnout ekonomiku

Vnímáte riziko, že období voleb nahrává rozšiřování státního vlivu v ekonomice?

Samozřejmě. Bohužel je to opakující se jev, který je logicky i tím nejúčinnějším způsobem, jak oslovit voliče. Málokdo před volbami slíbí, že nechá občany starat se o sebe.

Místo toho spíše uslyšíme přísliby různých záchranných programů, podpor a dotací. To sice podkopává tržní signály a způsobuje neefektivní alokaci prostředků, ale velmi hezky to zní.

Ve veřejné debatě se občas objevuje názor, že za ekonomickými krizemi stojí systémové chyby kapitalismu. Vy jste v jednom vašem komentáři tvrdil opak. Proč podle vás kapitalismus není původcem krizí, ale nástrojem jejich překonávání?

Je to tak. Základem je existence přirozených mechanismů pro korekci chyb při alokaci prostředků, protože právě díky volnému trhu může dojít k eliminaci neefektivních subjektů. Zdroje se přesouvají tam, kde to, zjednodušeně řečeno, dává smysl.

Naopak státní zásahy, například ve snaze udržet při životě některé společnosti, udržují kromě společností naživu také neefektivitu a oddalují nezbytnou restrukturalizaci.

Z krátkodobého pohledu se tak jeví státní zásahy jako přínosné, v dlouhém období se pak jedná o vynakládání peněz daňových poplatníků na udržování neudržitelných projektů, které sám trh označil za neživotaschopné.

Tvrdíte také, že krize mohou mít často pozitivní „očistnou“ roli. Jak vysvětlit běžnému občanovi, že dočasná bolest, třeba přes úsporná opatření, může z dlouhodobého hlediska být prospěšná?

Krize pochopitelně nejsou nic příjemného a něco, na co by se člověk těšil. Pro ekonomiku to však znamená možnost nalézt slabá místa, která zůstala v dobrých časech skryta.

Představme si to na příkladu, kdy kvůli krizi zkrachuje společnost, která není schopna dosahovat zisku. V první chvíli to není třeba pro zaměstnance příjemné, nicméně tito zaměstnanci v delším období znovu naleznou nové zaměstnání v kvalitnější společnosti nebo lepším odvětví.

To ve výsledku znamená, že jejich pracovní síla je použita ve společnosti, která je například efektivnější nebo poskytuje spotřebitelům lepší produkty.

Co brání výstavbě, nejsou developeři, ale stát a jeho legislativa.

Veřejná debata často staví stát do role „ochránce“ před trhem. Vy ale tvrdíte, že čím méně stát zasahuje, tím férovější je prostředí. Jak to konkrétně ovlivňuje běžné podnikatele a spotřebitele?

Zejména to vnímám jako silnou nespravedlnost vůči těm, které stát „nechrání“. Vezměme si to na příkladu statusu umělce. Čím si zrovna tato skupina lidí zasloužila peněžitou podporu od státu, vyplácenou z odvodů všech ostatních daňových poplatníků?

Proč mají ostatní profese – od obuvníků přes prodavačky až po truhláře – ze svých daní platit peněžitou podporu umělcům? A jsme zase zpět u problému, na který jsme narazili. Zkrátka jsou z kapes daňových poplatníků zvýhodňovány určité subjekty, o které navíc nezřídka na trhu není zájem.

Jak posunout ČeskoJak posunout Česko

Ekonomové přišli s desaterem pro zdravé veřejné finance. Kritizují plánování státního rozpočtu jen na rok

Vnímáte ve společnosti nepochopení toho, co vlastně kapitalismus znamená? Jaká je podle vás nejčastější mýlka, kterou lidé o tomto systému mají?

Bohužel si obecně přiznejme, že kapitalismus není něco, co by v lidech pozitivně rezonovalo. V mezinárodním kontextu to pak asi bude mýtus, podle kterého je kapitalismus odpovědný za ničení životního prostředí.

Pokud se podíváme na veřejnou debatu v Česku, tak se do popředí dostává nedostupnost bydlení a jako houby po dešti se objevují různé socialistické nápady, jak nedostupnost bydlení vyřešit. Trh však není problém, ale nástroj řešení. Co brání výstavbě, nejsou developeři, ale stát a jeho legislativa.

V poslední době to vypadá, že pojem liberál mění význam. Z pravicového akcentu na svobodu jedince a podporovatele tržní ekonomiky bez zásahů státu se do popředí dostávají spíše levicové pohledy, jako jsou progresivní daně nebo silnější stát. Jak to vnímáte, jako šéf Liberálního institutu? Není to podnět k přejmenování?

Největší problém vidím v tom, že dochází k zaměňování liberalismu a progresivismu, kdy se za liberály označují ti, kteří s liberalismem nemají ve většině případů nic společného. Zjednodušeně řečeno, liberalismus stojí na tom, že stát má nechat lidi být, a pokud je to možné, nemá zasahovat.

Naopak progresivismus věří, že stát má být aktivním nástrojem změny, který koriguje chyby trhu a společnosti, bohužel někdy i autoritářskými metodami.

Pokud se tak progresivisté označují jako liberálové, tak si dokážu představit, že část lidí se raději začne označovat za konzervativce. Důvodem je, že se nedokážou ztotožnit s vizí a hlasitými projevy, kterou mají progresivisté.

Státní zásahy udržují kromě společností naživu také neefektivitu a oddalují nezbytnou restrukturalizaci.

Před volbami jistě budeme hodně slyšet o řešení nerovností ve společnosti. V debatách se často zmiňuje nerovnost jako „selhání“ kapitalismu. Jak se na tento argument díváte vy? Kde vidíte příčiny reálných nerovností? A kde jen ideologii?

Nerovnost rozhodně není selháním kapitalismu. Je to naopak projev kapitalismu, který umožňuje lidem projevit své schopnosti, úsilí a talent. Kapitalismus již z podstaty nerozděluje bohatství rovnoměrně, ale umožňuje jeho tvorbu, což je to klíčové.

Někomu se to zkrátka podaří lépe a někomu hůře, což logicky vytváří nerovnost. Ale vytváření strašáka z nerovností pod častou otázkou: „Proč má ten či onen více než já?“ To je spíše závist v přestrojení za rovnost.

Které země podle vás dnes představují příklady zdravého kapitalistického prostředí? A co bychom se od nich mohli naučit?

Podle Indexu ekonomické svobody, který se také někdy označuje jako Index kapitalismu, vychází nejlépe země jako Singapur, Švýcarsko nebo Irsko. Zajímavým příkladem pro Česko může být Dánsko.

To se nejen umístilo na pátém místě v Indexu kapitalismu, ale je poměrně pěkným příkladem odpovědného hospodaření, kdy se kromě konzistentního snižování zadlužení státu daří prosazovat i v Česku těžko představitelné reformy. Jako například posun odchodu do starobního důchodu, který by měl v budoucnu činit 70 let.