Miroslav Jech a motorka Iron Man, která letos zářila v pražském Edenu na koncertě Bena Cristovaa
Hrot / Tomáš Novák
Všechno mění ve zlato
Rozhovor
Ben Cristovao na jeho motorce zbořil Eden. Miroslav Jech ale vydělává i díky svým obrazům a originální módě
Motorky, auta, obrazy i vlastní módní značka JechArt. Miroslav Jech je typem člověka, který zkrátka potřebuje tvořit. „Zkoušel jsem i chvíli nedělat nic, ale nejde to. Něco mě žene a musím tvořit, bez toho bych to nebyl já. Dobíjí mě to,“ říká nezastavitelný fenomén.
Redaktor junior
Možná jste jeho motorku Iron Man viděli letos na velkolepé show v Edenu, kde na ní zpěvák Ben Cristovao vjel během koncertu přímo na pódium. Možná znáte někoho, kdo nosí jeho oblečení nebo máte doma některý z jeho obrazů.
Miroslav Jech se nezastaví: když není v dílně, maluje, stříká motorky nebo vyrábí originální trička, která prodává za nemalé peníze. Se svými projekty jezdí po Evropě a potkává celebrity. A do toho byl i Mužem roku. Ptáte se, jak to vůbec stíhá?
„Kolikrát mi zavolá celebrita, že něco potřebuje do druhého dne. A já to opravdu rád udělám, strávím s tím celou noc. Oni mi zase ukážou jiný kus světa, takže to dělám spíš pro radost než pro peníze,“ říká Jech v rozhovoru pro Hrot.
„Je pro mě důležitější, že třeba motorku Iron Man vidělo v Edenu 30 tisíc lidí. Teď by mě hodně bavilo udělat něco do filmu nebo reklamy, ale ještě neznám ty správné lidi,“ myslí už na další cíl.
Jak jste se k motorkám a jejich originálním úpravám dostal?
Jako kluk jsem chodil ke strejdovi do garáže. Měl starou Jawu a potají jsem na ni šplhal. Ležel jsem na nádrži a čichal benzin. Vztah k motorkám mám od malička, a proto jsem nikdy nechtěl, aby se moje projekty staly hlavní prací nebo podnikáním. Mám to rád jako koníčka, chci být svobodný a nedělat nuceně tak, jak to chce klient.
Na čem jste začínal?
Začínal jsem jako karosář a strojař na autech. Nejdřív jsem postavil celé auto od začátku do konce, ale tím to neskončilo. Po tuningu aut jsem se přesunul k renovaci veteránů. Dávalo mi to větší smysl.
Hlavně je u nás problém s regulacemi. Nic se tady nesmí, nikdo vám nedá správný papír. Je to podobné jako ve stavebnictví, a zároveň hrozná škoda.
Myslím, že je tady hodně šikovných lidí, kteří by si rádi zaplatili ve smyslu: „Chci na svůj stroj taková kola, půjdu na úřad a dám deset tisíc.“ Jenže to nejde.
Postavit auto a dát ho na značky je tady pořádný problém. Motorky jsou, co se legislativy týče, o něco volnější. Zároveň si to dokážete lépe obhájit. A kdyby na to přišlo, i pokuty jsou menší...
„Na motorkách jezdím pro radost,“ říká Miroslav Jech
Tomáš Novák, Hrot
Proč vůbec stavět stroj od začátku? Proč nevzít něco, co funguje, a hrát si s tím, jednoduše to modifikovat?
Jsem na to trochu divný. Vidím hotovou věc, je krásná, ale mně stejně přijde, že je potřeba na ní něco doladit a předělat. Navíc vždy rád překvapím, jsem rád ve věcech první a inspiruju. Baví mě lidem ukazovat, co všechno je možné ručně vyrobit.
Není to klasický umělecký „komplex“, že jakákoli tvorba není nikdy hotová?
Takhle to neberu. Věc musí být funkční. Mám vizi a výsledek si chci užívat a jezdit na něm. Loni mě třeba zastavila policie asi sedmkrát. Pokaždé se mě ptali: „Kde máte zrcátka?“ (směje se)
Mám toho tolik rozpracováno, že musím lidi odmítat.
Takže když stavíte modely, vybíráte si jen klienty, jejichž představa se shoduje s vaší?
Na rovinu musím říct, že ano. Můžu si vybírat, co a pro koho budu dělat. Stavím to, co mě baví, a prodávám to jako hotový produkt. Když do procesu uprostřed vstoupí klient a fandí tomu, co dělám, stává se součástí tvorby a je to pak dialog.
Kdybych za vám přišel, že si chci nechat něco postavit, o jaké částce se bavíme?
Záleží na projektu, na pořizovací cenně a výsledné podobě. Pak na rozsahu práce, materiálech... Menší předělávky a úpravy už třeba vůbec neberu, jsou pro mě ztrátou času.
Pro mě má smysl projekt, který bude globálně originální. Na harleyích, třeba sportsterech, se můžeme pohybovat kolem 300 tisíc. Větší a robustnější motorky se dostávají třeba na milion.
Že se mladým nechce manuálně pracovat? My máme i dvacetileté svářečky, říká za 2JCP Jan Pošmourný
Prozradíte největší částku za jeden projekt?
Musím kolem toho trochu bruslit. Upřímně jsem se dostal svojí prací někam úplně jinam, než jsem na začátku čekal. Pro mě při tvorbě peníze nejsou až tak důležité, dokud dává smysl s ohledem na můj čas.
Je pro mě důležitější, že třeba motorku Iron Man vidělo v Edenu 30 tisíc lidí. To je pro mě čest. Kolikrát mi zavolá celebrita, že něco potřebuje do druhého dne. A já to opravdu rád udělám, strávím s tím celou noc. Oni mi zase ukážou jiný kus světa, takže to dělám spíš pro radost než pro peníze.
Tím myslím, že nejde o částku, na které vše začíná, ale jestli ten projekt pro mě má smysl. Mám toho teď tolik rozpracovaného, že musím lidi odmítat. Ale zase to, co dělám, můžu dělat úplně podle sebe.
Jinými slovy: nejde o to, jak lukrativní zakázka je, ale jakou pro vás představuje výzvu?
Přesně tak. Nedávno mě oslovil zájemce s velmi lukrativní zakázkou. Chtěl motorku, která měla vypadat jako věrná kopie mašiny ze slavného filmu. To pro mě ale smysl moc nedává, takže jsem ho odmítl.
Chci dělat svůj design. Něco, co lidi v životě neviděli. Iron Mana si chtěl dát jeden sběratel do obýváku. Taky jsem ho odmítl. Možná jednou, až mě ta motorka přestane bavit...
Jenže zrovna s touhle se mi špatně loučí, protože na ní bylo tolik práce, že už je pro mě skoro nemyslitelné ji prodat. Navíc když ji vyvezu do zahraničí, vytvoří to pro mě další nabídky.
Teď by mě hodně bavilo udělat si něco do filmu nebo reklamy, ale ještě neznám ty správné lidi.
Už od malička mě umění fascinovalo, ale doma mám jenom svoje obrazy.
Pojďme k vašemu dalšímu byznysu. Jak vznikl nápad na ručně malované oblečení, které prodáváte?
Byl jsem dlouhodobě nespokojený s tím, co si na sebe můžu koupit. Stejně jako u motorek mě nebaví to z obchodu, takže si věci radši vyrobím sám. Někde v USA jsem viděl ručně malované tričko, na němž byl podepsaný autor. Řekl jsem si, že to je zajímavý nápad.
Už od malička mě umění fascinovalo, ale doma mám jenom svoje obrazy. Nakonec mi trvalo čtyři roky, než jsem projekt rozjel, protože to vůbec není legrace.
Nejdřív jsem to dělal tak, že jsem vystavil tričko s motivem a vedle něj jsem postavil obraz. Lidi to ohromně bavilo, takže jsem přemýšlel, kam to posunout.
Nakoupil jsem plátna, na která maluju, a ty pak našijeme na tričko. Všechny věci jsou tím pádem originál a prodávají se dobře – i za peníze, které takovému přístupu odpovídají.
Říkám si, že levné věci jsem už dělal dlouho. Už jsem něco dokázal a teď chci dělat to, co má smysl. Jeden kus stojí kolem pěti tisíc korun a prodáme jich několik měsíčně.
Všechny kusy oblečení malujete vy, nebo máte zaměstnance, kteří vám s tím pomáhají?
Mám jednu slečnu, která mi pomáhá s dámskou kolekcí a přináší do ní takovou tu holčičí designovou jemnost. Dokáže i namalovat nějaké základní věci. Rychle se ode mně učí, maluje třeba kšiltovky. Uvidíme, kam to bude pokračovat dál.
K propagaci používáte jenom sociální sítě?
Nemám nikde jedinou reklamu, jenom Instagram.Teď ale budu mít e-shop a pro něj asi nějaké reklamy dělat budu. Lidi hodně baví dívat se na to, jak maluju.
Pro jednoho jezdce z dakarské rallye jsem maloval obraz na akci a diváci fakt vydrželi sedět, což mě dost překvapilo. Maloval jsem i v obchodě nebo před ním. Okamžitě to zvedlo prodeje, protože lidi to zajímalo.
„Nakoupil jsem plátna, na která maluju, a ty pak našijeme na tričko. Všechny věci jsou tím pádem originál,“ popisuje svou metodu
Tomáš Novák, Hrot
Jak dlouho vám trvá namalovat jeden obraz?
Mezi umělci koluje, že se to nemá říkat. Ale já nejsem akademik, spíše street, takže to klidně řeknu. Tužka metr na metr mi trvá třeba 70 hodin.
Stíháte někdy spát?
Úplně v klidu, třeba čtyři hodiny. Dělám si srandu, šest hodin si dopřeju.
A do toho všeho jste se stihl stát Mužem roku 2008.
U mě to vzniklo vtipně, hrál jsem v Českých Budějovicích hokej a seděl jsem s kamarády u piva. Do té soutěže se přihlásil jeden hokejista a nepostoupil. Byl naštvaný a celý projekt pomlouval.
Řekl jsem si: „Vole, já to vyhraju.“ On na to hned, že to nedám. Tak jsem se přihlásil a podařilo se. Ale musel jsem na sobě makat, trénoval jsem, držel jsem jídelníček.
Nemám nikde jedinou reklamu, jenom Instagram.
Bylo vám to někdy k něčemu?
Bylo neskutečně úžasné období potom, co jsem vyhrál. Dostal jsem skvělé kontakty a možnosti, otevřely se mi různé dveře. Hrál jsem prince v divadle pro děti, dostal jsem se s (tehdejší europoslankyní – pozn. red.) Janou Bobošíkovou do Bruselu nebo na dovolenou v Dubaji.
Musím říct, že tehdy se o mě i dost psalo. V restauraci mi jednou dokonce dali jídlo zadarmo. Několikrát jsem byl kvůli tomu v televizi. Dělo se toho díky tomu vítězství skutečně hodně.
Děláte toho vážně moc, všechny motivy jsou ale provázané. Neunavuje vás to někdy? Každá konverzace se přeci dříve nebo později stočí k autům a motorkám.
Vůbec ne. Když nemám náladu dělat motorku nebo je v garáží moc zima, maluju doma obrazy. Rád si to vystřídám. Zkoušel jsem i chvíli nedělat nic, ale nejde to.
Něco mě žene a musím tvořit, bez toho bych to nebyl já. Dobíjí mě to. Postupně si uvědomuju, že lidi vlastně nosí mou tvorbu, což jsem si před pár lety nedokázal ani představit.
Jezdíte radši na motorce, nebo v auťáku?
Můj sen byl moct si vybrat, na čem nebo v čem pojedu. A to jsem si vydřel. Když spěchám, sednu na skútr. Na motorkách jezdím pro radost. No a když vstanu v neděli v šest hodin ráno a jsou prázdné silnice, vytáhnu Testarossu a dvě hodiny se jen tak projedu.
To skoro zní, jako byste měl větší zadostiučinění z oblečení než z motorek.
Baví mě dát lidem možnost ukázat okolí, že jsou něčím výjimeční. Na rovinu – motorky jsou náročné finančně a přece jenom nejsem miliardář.
Musím na ně nějakou dobu šetřit a proces tak trvá třeba tři roky. Tričko vytvořím za dobu okolo čtrnácti hodin. I díky tomu, že hodně trénuju techniku. A satisfakce z takové tvorby je okamžitá. U motorek si na ni chvíli počkáte.
Jech nejprve zkoušel zaujmout tak, že vystavil tričko se svým motivem a vedle něj postavil obraz, který namaloval
Tomáš Novák, Hrot
Řekl byste, že máte jasně rozpoznatelný rukopis, který se už vaši fanoušci naučili vnímat?
Lidi mě poznají. Oblečení, motorky – ať je to cokoliv, chci, aby ty věci vypadaly unikátně. Ale jeden samostatný prvek, podle kterého by šla moje práce poznat pro každého, nemám.
Mám rád extrémní věci, brutální věci. Chci, aby se na ně někdo podíval a řekl si: „Wow! Počkej, co to vlastně je? Jak na tom děláš technickou?“
Snažím se, aby můj hlavní podpis byla kvalita práce, kterou na díle odvedu.
Máte nějaké životní krédo?
Moje sdělení v práci a myšlence je, aby byli lidi odvážní a nebáli se plnit si svoje sny. Je to dřina a není to zadarmo. Nic z nebe do klína nikomu nespadlo. A jinak to nejde.
Jestli má někdo nápad, udělejte pro to maximum. Takhle to dělám já a v tom jsem nezastavitelný. Dneska mi už nikdo nic nerozmluví.
