Stavbou domu chtěl Wittgenstein dokázat svoji tezi, že architektura je nejvyšší formou umění. Výsledek vypadá navenek jako rej nestejně velikých kontejnerových buněk tančících na LSD.

Zevnitř „vykazuje posedlost detaily a naprosté ignorování požadavků lidí, kteří v něm mají žít“, jak pravila dobová kritika. I Wittgenstein sám jej po dokončení kritizoval jako „stavbu formálně vyhovující, ale bez života“; o názorech jeho sestry, která astronomické náklady na stavbu musela zaplatit, ani nemluvě.

Wittgenstein tak bezděky ilustroval, co ilustrovat patrně nechtěl: architektura není disciplínou povýtce exaktní, nýbrž spíš jakousi odnoží aplikované psychologie.

Světová vědaSvětová věda

Ekonomka Havránková: „Nepodmíněný příjem je cesta k zombifikaci společnosti“

Jeden z nejlepších světových mozků své doby selhal, když namísto abstraktních požadavků uměleckého ideálu měl – byť za pomoci téměř neomezeného rozpočtu – vyjít vstříc zájmům jediné domácnosti.

Jak potom může vypadat urbanistický design, jehož protagonisté nedisponují mozky pronikavě geniálními, jehož rozpočet bývá přísně limitován a jehož úkolem je respektovat potřeby milionů lidí najednou?

Odpověď netřeba hledat ani pracně, ani dlouho. Průšvihů městského rozvoje nacházíme na každém rohu habaděj. Každá systémově přetížená dopravní tepna, každá nefunkční veřejná služba, každý chronicky chátrající prostor může vysledovat svůj původ v nějakém nesprávném rozhodnutí z minulosti.

Mnohdy nelze jejich autory vinit zlým úmyslem: těžko vyčítat Karlovi IV., že nevěnoval dostatek pozornosti dálničnímu okruhu. Kromě toho však známe případy průšvihů, jimž zabránit šlo.

Odborník zde promine mírnou nadsázku, lehký tón i nezbytné zjednodušení: stejně jako městské komunikace, ani stránky tohoto časopisu nejde nafouknout.

Někdy je nám tajemství odrazu lidské duše, jež nám ten který počin zanechala, skryto takřka dokonale. Vezměme například Çatalhöyük, osadu ze starší doby kamenné v dnešní turecké jižní Anatolii, kterou před devíti tisíci lety obývalo až pět tisíc lidí.

Çatalhöyük se vyznačoval absencí základního prvku dnešního města – ulic. Do domů se vcházelo vrchem, jako když nakládáte malou pračku, a mezi obydlími žádné mezery nebyly. Když bylo zapotřebí řešit krizi bydlení, çatalhöyükský stavebník prostě postavil další dům na obydlí již stojící.

Takových vrstev se tam za necelé dva tisíce let existence osady nahromadilo osmnáct. Co vedlo tamní vrchnost k takovému neortodoxnímu postupu, nevíme. Doufáme však, že neposlouží jako inspirace sebevědomým novátorům dneška.

Magazín HrotMagazín Hrot

Novou šéfredaktorkou časopisu Hrot je Sára Goldbergerová. Tomáš Otta přechází do kreativního vedení

Prvním urbanistickým hříchem bývá pýcha. Novátor, jehož sebevědomí předčí smysl pro realitu, je dlouhodobě skvělým nástrojem pro vznik pravého urbanistického pekla.

Jedním z nich byl Wittgensteinův současník, respektovaný frankošvýcarský architekt Le Corbusier (známý svou antipatií k secesní architektuře Karlových Varů, jež nazýval sbírkou šlehačkových dortů), považovaný za zakladatele moderní architektury.

V roce 1950 dostal životní úkol, vyprojektovat Čandígarh, hlavní město nově vzniklého indického státu Paňdžáb. Le Corbusier použil vše, co bylo v té době hitem: křížový vzor ulic, velkorysé bulváry evropského střihu a stavby ze surového betonu. Výsledek byl majestátní – město, celé vybudované ve tvaru lidské postavy, se mělo stát chloubou nové Indie.

Nevyšlo to. Rozdělení města na úřednický, rezidenční, komerční a volnočasový sektor se ukázalo jako nepraktické. Údržbu většiny budov postavených v 50. letech programu musí nyní vláda dotovat, protože lidé o ně zájem nemají. Vývoj zkrátka nešel cestou, již mu projekt slavného architekta narýsoval.

Le Corbusier neměl v úmyslu odříznout se od reality. „Jsem samouk a jsem zvědavý. Nemám žádnou školu, nemusel jsem se tudíž pracně odnaučovat to, co bych se v ní učil.

Nechci se míchat mezi akademiky, neboť člověk nesmí myslet akademicky. Jedinou mou školou je neustálé pozorování přírody a věcí kolem nás.“

O nic lépe nedopadl jiný slavný modernista, Brazilec Oscar Niemeyer. Dostalo se mu cti vybudovat hlavní město své vlasti, Brasílii. Jak to skončilo?

Každá systémově přetížená dopravní tepna, každá nefunkční veřejná služba, každý chronicky chátrající prostor může vysledovat svůj původ v nějakém nesprávném rozhodnutí z minulosti.

„Nejde o to, zda je to dobré nebo špatné město. Prostě to není město,“ zhodnotil pro BBC lapidárně Ricky Burdett, profesor urbanistických studií na London School of Economics.

„Nemá to, co dělá město městem, nepřehledné ulice, kdy vedle sebe existují lidé bydlící nad obchody a kancelářské budovy. Je to jakýsi kancelářský kampus pro vládu,“ řekl.

I zde Niemeyer prosadil přísné rozdělení města do sekcí podle určení – koncept takzvaného euklidovského plánování, jehož se mnozí dnešní urbanisté snaží za každou cenu zbavit.

Ovšem pořád je asi lepší kancelářský kampus než – nic. Právě to se může stát, když se k pýše projektantově přidá ideologická nálož, notabene komunistická.

Fantastická medicínaFantastická medicína

Investoři se mu smáli. Pak ale minikamera, která se polyká, zachránila miliony pacientů

To je případ čínských moderních měst, pěkně po čínsku fortelně postavených – a docela prázdných. Podle amerického publicisty Wadea Sheparda, který se tím jevem zabývá řadu let, se na vzniku těchto měst duchů podepsal způsob, jímž je v Číně strukturována hodnota nemovitostí.

Většinu rezidenční výstavby těchto nových měst firmy postavily v kategorii „ekonomicky dostupného bydlení“. Takovou jednotku musí ze zákona obývat majitel a nelze ji kupovat a prodávat jako investici. (Na rozdíl od „komoditního bydlení“, s nímž lze obchodovat normálně.)

Výsledek? V roce 2020 bylo podle serveru Business Insider v Číně asi 65 milionů prázdných obytných jednotek – všechny na venkově, a to ve chvíli, kdy ceny nemovitostí ve městech nadále rostly.

To jsou extrémy, k nimž v západních podmínkách dnes obvykle nedochází. Urbanistických rébusů však zůstává i tak více než dost. Jak víme, o peníze jde až v první řadě – a lakota coby hřích číslo dvě je na světě.

„Developeři staví téměř všechny budovy kolem nás, obytné i komerční. Většinu zelených čtvrtí s rodinnými domy, o kterých se říká, že je ohrožují chamtiví developeři, ve skutečnosti postavili právě developeři,“ uvádí PR článek na americkém serveru governing.com, který se zabývá vztahem veřejnosti, soukromých firem a orgánů veřejné moci. „Démonizování těchto stavitelů v době, kdy naše města tolik potřebují obnovu, je proti veřejnému zájmu.“

To je rozumný a silný argument. Proti němu však stojí zkušenost, kterou má... inu, skoro každý. Namátkou aktuální příklad: letos v srpnu k takové zkušenosti přišli obzvlášť bolestným způsobem obyvatelé gruzínské metropole Tbilisi, jejíž radnice nechala vyklidit proslulé tržiště zvané Trh dezertérů.

Na místě dvouhektarového prostoru, na němž jste za babku dostali cokoli od všeho koření světa po náboje do kalašnikova a kde nacházely tisíce chudých lidí jakou takous obživu, má vyrůst obchodní středisko, stejné jako v Liberci, Rostocku, Seville nebo Trondheimu.

Rozdělení města na úřednický, rezidenční, komerční a volnočasový sektor se ukázalo jako nepraktické. Údržbu většiny budov musí nyní vláda dotovat.

Tbiliští protestovali (ač s obvyklým výsledkem). Nejsou sami. „Všudypřítomný tvrdý přístup euklidovského územního plánování má tendenci vytvářet tupě jednotvárnou zástavbu v jednotlivých obcích po celé zemi. Nebýt místní topografie, mohl by člověk projíždět mnoha obchodními tepnami po celé Americe a myslet si, že je celou dobu na stejném místě,“ píše na to téma Pantheos, americký server zabývající se městskou architekturou.

Je zřejmé, že právě možnost vytvářet jednoúčelové stavební celky je developerům milá, kdežto lidem, jimž taková stavba zůstane po developerově odchodu na krku, komplikuje život.

A je stejně zřejmé, že argument o tupé jednotvárnosti může být sebepravdivější, ale nestojí za ním – na rozdíl od pohledu developerů – žádný silný ekonomický zájem.

To přivádí řeč na problém hlubší: na delikátní vztah veřejného zájmu a soukromého kapitálu. Brilantně jej popisuje nová kniha Sama Friedmana, někdejšího poradce britské konzervativní vlády, s příznačně pesimistickým názvem Failed State. Why Nothing Works and How We Fix It (Neúspěšný stát: Proč nic nefunguje a jak to napravit).

ByznysByznys

Když je pacient víc než jen diagnóza. Zdraví je investice, bez něj vše ztrácí smysl, říká Luboš Kmeť z Galen Clinic

Ptá se, jak Britové došli k automatickému přesvědčení, že soukromý sektor může poskytovat kvalitnější služby za nižší náklady, když je po čtyřiceti letech praxe zřejmé, že tomu tak často není.

O tomto tématu se často diskutuje po zjednodušené pravolevé ose. Veřejný sektor je prima a soukromý sektor zlý – nebo obráceně, podle diskutérova gusta.

Kritika zleva často neopodstatněně předpokládá, že státní zaměstnanci mají automaticky vysokou vnitřní motivaci. Kritika zprava však podle Friedmana často přehlíží, že značná část služeb, již soukromé subjekty státu poskytují, žádný funkční trh ani nepřipomíná.

Základním principem, na němž si stát služby takto objednává, je předpoklad konkurence, která povede k inovacím a nižším nákladům. To může být pravda – anebo nemusí. Dobře funguje například úklid. Jedná se o zavedenou službu, kterou nabízí mnoho společností na velkém soukromém trhu. U složitějších služeb to však často neplatí.

Do kvality městského života pochopitelně kromě produktů developerské činnosti, jako jsou budovy a ulice, zásadně promlouvají služby v oněch budovách a ulicích dostupné.

Rozhodnutí místních úřadů například o investičních pobídkách (de facto veřejná zakázka pod jiným jménem) často urbanistické rozhodnutí představuje, ačkoli to tak na první pohled nemusí vypadat.

Vezměme případ daňových úlev, jimiž do malých měst na svém území lákají úřady velké maloobchodní řetězce. V USA takto místní politici nadbíhají megařetězci Walmart.

Otevře-li pobočku v malém městě, nastane tzv. Walmart efekt. Projevuje se tím, že „vytlačuje menší maloobchodní firmy a snižuje mzdy zaměstnanců konkurence“, praví Investopedia. Kromě toho se však sousední města automaticky stanou městy tranzitními – s katastrofálními důsledky pro jejich život.

CestováníCestování

Ještě než začne den, má v nohách deset kilometrů. Pak Stanislav Zeman řídí miliardový Čedok

Svědky ještě tragičtějších věcí jsme byli nedávno v Turecku. Stavební boom se tam po léta staral o značnou část HDP; vládnoucí politici to jen vítali.

Systém tak přivíral obě oči nad většími či menšími technickými nedostatky. K těm patřilo používání nekvalitních materiálů, neodborný dohled nad projekty a všeobecné pohrdání bezpečnostními předpisy.

Ankara dala místním politikům více pravomocí vydávat stavební licence pro velké projekty bez kontroly nezávislých odborníků. Nad některými kousky zůstává rozum stát – například stavební inženýři vůbec nemuseli skládat certifikační zkoušky.

Výsledek přišel v únoru 2023. Když na syrsko-tureckém pomezí udeřilo ničivé zemětřesení, domy padaly jako slívy, ač papírově měly otřesy ustát. Kolik z 55 tisíc obětí by bylo přežilo, kdyby developeři byli předpisy dodržovali?

Možnost vytvářet jednoúčelové stavební celky je developerům milá, kdežto lidem, jimž taková stavba zůstane po developerově odchodu na krku, komplikuje život.

Konečně třetí skupinu urbanistických prohřešků lze slovníkem smrtelných hříchů široce definovat jako lenost. V praxi to bývá častěji prostá neschopnost domyslet důsledky prováděných kroků nebo vůbec reagovat na proměnlivý vývoj městského života.

Klasickým příkladem takového urbanistického selhání jsou francouzská grands ensembles, velká sídliště. Vznikla na popud poválečné vládní politiky, o níž panuje všeobecná shoda, že se nepovedla.

Grands ensembles, stavěná na městských periferiích, skutečně uspokojila obrovskou poptávku po dostupném bydlení. Postupně se však stala symbolem všech neduhů současného francouzského města: nedostačující infrastruktura, geografická izolace a monotónní prostředí mají na své kolektivní betonové svědomí sociální rozklad země.

Čtenářům, kteří vyrůstali v reálněsocialistickém Československu zohyzděném paneláky, to může připadat povědomé – ale nejen jim. Americký server The Urbanist považuje poválečnou panelákovou výstavbu v Evropě za jedno z kardinálních selhání městského plánování (vedle typičtěji americké orientace veškeré infrastruktury na automobilovou dopravu).

Vybrané příklady urbanistických selhání nemohou mít za cíl postihnout celou šíři této rozmanité disciplíny. Základní poučení se však z nich rýsují.

Zaprvé, poválečný rozvoj automobilismu na straně jedné a prudký populační růst na straně druhé umožnily (především) Západu čerpat demografickou i technologickou dividendu. Přineslo to ekonomický zázrak – ale také to zkomplikovalo městský život do míry zhusta obtížně únosné.

Zadruhé, každá radikální změna, již politici v sebelepší víře iniciují, bude mít nezamýšlené a často nepředvídatelné následky. Zatřetí, čím ambicióznější bude chystaný urbanistický tah, tím intenzivnější budou takové nepředvídatelné následky.

Zákruty lidských preferencí tvořících to, čemu říkáme městský život, lze obtížně byť jen zmapovat, natož aby je bylo možné úspěšně odhadovat do budoucna, či dokonce diktovat – i kdybyste k tomu měli k ruce mozek Ludwiga Wittgensteina.

Měsíčník HrotMěsíčník Hrot

Otázka za milion – či spíš za 36 milionů milionů: Jak chce Washington splatit dluh, co stojí víc než celá U. S. Army?