Ekonomka Zuzana Havránková urazila dlouhou cestu. Z východoslovenské vesnice až na výsluní světové vědy
Marek Musil, magazín Hrot
Světová věda
Ekonomka Havránková: „Nepodmíněný příjem je cesta k zombifikaci společnosti“
Než se dostala mezi nejcitovanější ekonomky světa, urazila Zuzana Havránková dlouhou cestu. Nejen na kilometry, ale spíš „mentálně“. Z nejchudšího regionu Slovenska přes Prahu až na prestižní univerzitu v kalifornském Berkeley a pak zpátky do Smetanovy Litomyšle. Na začátku byla politika slovenského premiéra Mikuláše Dzurindy, která ji přivedla k ekonomii. Když nebádá, běhá, a i když říká, že nemá lokty, tak boxuje.
Autor podcastů
Vědeckými postupy konfrontuje nejzásadnější vědecké práce, včetně těch o klimatických změnách. To je v dnešní době třaskavé téma, kvůli kterému padají ve veřejném prostoru hodně silná prohlášení a fatální soudy o budoucnosti planety.
Říkám si, že když se člověk narodí v malé vesnici na Slovensku, jak asi přemýšlí nad svým místem na světě? „Pozor, na východním Slovensku, v Gemeru,“ upozorňuje Zuzana Havránková.
„To je důležité dodat, protože na řadě míst na Slovensku je život dost podobný jako v Česku. Slovenský východ je ale z českého pohledu exotický. Mísí se tady přírodní krása se sociálními problémy, přičemž oboje v Česku nemá srovnání. Podobně se ve mně vždy mísila hrdost na Gemer s touhou odejít pryč. K místu svého původu cítíte závazek. Babička měla náš rodinný rodokmen zmapovaný až do středověku k veliteli stráže hradu Krásna Hôrka. Zároveň ale odmalička vidíte, jak je tam život těžký. Že nejlepší lidé zkrátka odcházejí pryč.“
Popisuje čas strávený s babičkou a prababičkou, ale také to, ji a bratra maminka vychovávala sama. Říkala jim, aby si vážili všeho, co mají, a že neexistuje nic, co by nezvládli.
Z jejích slov je cítit, že opustit rodnou hroudu nebylo jednoduché. Jít a hledat své místo na slunci. Napadá mě, jak takové prostředí člověka formuje. „Odmalička jsem chápala, že i když Gemer milujeme, budeme ho muset opustit,“ vrací se do minulosti Zuzana Havránková.
„Na dětství vzpomínám ráda, ale nejde dost zdůraznit, jaké problémy tam lidé mají – počínaje základní bezpečností, základními vlastnickými právy. V Praze si málokdo dokáže uvědomit, že podmínky podobné těm v Ugandě můžeme i dnes najít v místech, která byla ještě nedávno z Prahy spravovaná – právě na východě Slovenska. Chcete dělat dobrovolnickou práci a být maximálně užiteční? Místo Afriky nebo Indie jeďte dobrovolničit do Spiše či Gemeru. Abyste se tam narodili a dostali se odtud, musíte se opravdu snažit. A tady je možná kousek ekonomie: máte opravdu velkou motivaci, protože pokud budete jen pasivně sedět, dobrý život vás tam nečeká.“
Jedna hypotéza říká, že hezčí lidé jsou sebevědomější. A sebevědomí je užitečné pro většinu profesí, zní jeden z postřehů Zuzany Havránkové
Marek Musil, magazín Hrot
Do ekonomie se vrhla v okamžiku, kdy už zmíněný premiér Mikuláš Dzurinda začal na přelomu 20. a 21. století provádět reformy a posunul Slovensko na Západ. Pochopila, že není jiný obor, který by měl tak široký a všeobecný dopad na život lidí, jako právě ekonomie.
Zamířila do Prahy, cíle mnohých z nás. Mluví o ní jako o „alfa městu“, Univerzita Karlova je pro ni pojmem s puncem vážnosti. Věděla, že musí být mezi nejlepšími a srovnávat se s nimi. „Důležité je to, čemu se v angličtině říká peer pressure,“ vzpomíná.
„Tedy že vidíte kolegu, jak je úspěšný na mezinárodním poli – že to jde dokázat i z Prahy. Konkrétně pro moji profesní dráhu to byli Roman Horváth, Michal Bauer a Julie Chytilová, moji současní kolegové v Institutu ekonomických studií. Prostředí jako takové hraje podle mě menší roli než jasné příklady konkrétních lidí, které znáte osobně.“
Když Zuzanu Havránkovou zaslechnete v podcastu, který vysílá Institut ekonomických studií, mluví o ekonomii s velkou vášní.
„Ekonomie má tu velkou výhodu, že je nutná pro skoro každé praktické rozhodnutí. Dám příklad: Jak nejlépe reagovat na klimatickou změnu? Klimatolog vám řekne, že je potřeba zpomalit, ideálně zastavit oteplování. Jenže snižování emisí může být tak drahé, že odčerpá peníze odjinud, třeba ze zdravotnictví, což v součtu může životy lidí ovlivnit negativně. Je potřeba najít rovnováhu mezi náklady a výnosy klimatických opatření. Tedy ekonomie má co říct k řešením důležitých problémů,“ říká.
„Také si myslím, že mi ekonomie dala více optimismu v uvažování nad tím, jak dobře se máme. Rádi se porovnáváme s druhými a zkresluje nám to představu o tom, jak na tom jsme sami. Posledních pár let nebylo snadných pro mnohé. Měli jsme pocit, že přichází apokalypsa. Pro povzbuzení nám ale stačí porovnat dnešní svět s dobami minulými. A coby statistik tahle fakta zdůrazňuji všem studentům a začínám jimi také svůj úvodní kurz do ekonomie.“
Chcete dělat dobrovolnickou práci a být maximálně užiteční? Místo Afriky nebo Indie jeďte dobrovolničit do Spiše či Gemeru.
Zuzana Havránková má za sebou pobyty na prestižních světových univerzitách, daleko tak přesáhla to, co si kdysi na východě Slovenska předsevzala: odjet do Prahy. Zamířila do kalifornské Berkeley a zkoumala téma, které se dnes dotýká každého z nás skrz transformaci ekonomiky, která vychází z nároků na ochranu klimatu.
„Na Berkeley jsem jela právě kvůli projektu modelování nákladů a výnosů omezování emisí skleníkových plynů. Tohle osobně považuji za velmi důležité. Dnes je převažující narativ takový, že oteplování musíme zastavit nebo přibrzdit za každou cenu, jinak hrozí apokalypsa. Jenže tohle nám věda neříká. V modelech klimatologům nevychází, že se ze Země stane Venuše, když nebudeme nic dělat. Když nebudeme nic dělat, bude o dost tepleji, čemuž bude drahé se přizpůsobit. Ale omezování emisí je také velmi drahé. Je určitě potřeba zohlednit věci, které se těžko finančně ohodnocují, jako je třeba biodiverzita. Ekonomie není všelék, ale pomůže najít rovnováhu. Bohužel jsme ekonomická řešení u změny klimatu z větší části opustili, za což nás naše vnoučata nepochválí.“
Z jejích slov je cítit, že opustit rodnou hroudu nebylo jednoduché
Marek Musil, magazín Hrot
Do Ameriky ji dostala možnost spolupracovat s uznávaným americko-izraelským ekonomem Davidem Zilbermanem, profesorem na Berkeley. A také chtěla zkusit život v kampusu prestižní univerzity a v okolí San Franciska. Mentalita a přátelskost Američanů jí sedly.
Zklamáním ale byla míra kriminality v okolí San Franciska. Drobné krádeže nebo vloupání do aut tam už nikdo netrestá a nevyšetřuje, vypráví Havránková. Právě kriminalita byl tak jeden z důvodů, proč se rozhodla, že nezůstane.
„Zadruhé je to cenzura na amerických univerzitách, kdy se velmi hlídá to, co kdo řekne do médií nebo napíše na twitter. Zejména se to týká palestinské otázky, genderových otázek – a právě změn klimatu. Přes všechny problémy buďme rádi za svobodu projevu, jakou máme v Česku. A konkrétně v univerzitním prostředí. Mě nikdy nenapadlo řešit, jaké výzkumné otázky jsou politicky průchozí,“ popisuje otevřeně tamní poměry.
Česká společnost ekonomická ji jmenovala ekonomkou roku 2018. Patří mezi nejcitovanější odborníky na světě, na její práce odkazuje třeba Bank of England nebo Evropský parlament. Napadá mne srovnání: kdykoliv slavný kuchař dostane michelinskou hvězdu, s vypětím sil se ji snaží obhájit. To musí být někdy vyčerpávající, ne?
„Jedna věc je, že pořád vidíte kolegy, kteří jsou úspěšnější než vy. Takže u nás třeba Ladislav Krištoufek, můj spolužák a nyní prorektor pro vědu na UK, jeden z nejcitovanějších vědců na světě. Nebo Jozef Baruník, jeden z největších současných odborníků na ekonometrii časových řad. Takže pořád vidíte, kam se můžete posouvat a zlepšovat.“
Výzkumník se podle ní musí přestat honit za publikacemi, odměnami a citacemi a spíše se zaměřit na téma, k němuž chce vědecky přispět. „Myslím, že o to by se vědec měl snažit, aby opravdu smysluplně přispěl do mezinárodní debaty. Potom ty publikace, citace a granty přijdou skoro samy. Je také potřeba často cestovat za kolegy do zahraničí. Například příští rok pojedeme na tři měsíce na Nový Zéland.“
Ekonomie mi dala více optimismu v uvažování nad tím, jak dobře se máme.
Ke smysluplnosti vědy, jak říká Havránková, přispěla. Využívá metaanalýzu, kde se – když to zjednodušíme (a spisovatel Michel Houellebecq říká, že bez zjednodušování bychom se nikam nedostali) – vezmou existující studie, porovnají se a vyhodnotí se jejich výsledky. Komentáře tvrdí, že to pomáhá k věrohodnosti ekonomie coby vědy.
Dalo by se tedy říct, že Havránková je takovým fact-checkerem vědy (byť to slovo osobně nemám moc rád, dnes se totiž fact-checkují i vtipy od táboráku). Zároveň mě ale zajímá, zda to někdy není společensky náročné. Vědci dokážou být ješitní a taková meta-analýza někomu může rozbít léta práce, na niž získal granty, což pro něj představuje živobytí.
„Společensky náročné je pro mě spíš to, když vidím vědu na jedné straně – a potom politickou praxi na straně druhé. To je velmi smutné, viz třeba ten příklad s klimatickými opatřeními. To musí frustrovat skoro každého vědce v jeho konkrétním oboru. Ale s vědci mám osobně spíš tu zkušenost, že mají meta-analýzy rádi. Protože i oni potřebují nějaký benchmark, nějaké rozumné shrnutí. Kdyby se všichni na všem shodli, tak bychom se nikam neposunuli. Někdy zase nějaká nová studie ‚rozbije‘ spoustu mé práce. To se stává a jinak by to ostatně byla nuda. Znáte ten proslulý citát J. M. Keynese, když se změní fakta, změním názor? Co uděláte vy?“
Coby revoluční změnu na pracovním trhu vidí Zuzana Havránková home office
Marek Musil, magazín Hrot
To já nevím, ale co vím, je, že některá společenská témata a jejich prosazování do reálného života jsou postavená jen na „obecné vědecké shodě“, jež se tváří jako nezpochybnitelná. Připomínám Zuzaně Havránkové témata, která jsou ale schopna dělit společnost a postihnout negativně mezilidské vztahy: covid, změny klimatu anebo z dalších jejích prací – prospěšnost zmenšování velikosti tříd či střídání letního a zimního času.
Jak velká je to výzva, zajímá mě, protože ve finále jde zároveň o ohromné peníze. „Dobrá otázka. V první řadě nechcete začít s výzkumem, který nikoho nezajímá. Takže právě na tématech, která jste zmínil, je dobré pracovat. O klimatu už jsme mluvili. Co se týče covidu, opravdu bylo to extrémně nákladné zavírání škol vědecky podloženo? Chybí mi klidné vyhodnocení různých opatření. Trochu mám pocit, že jsme tady v dobré víře vytvořili atmosféru cenzury, ve které se vědci bojí zpochybňovat lockdowny nebo roušky. Měli bychom vědět, jestli to doopravdy fungovalo. Kdo bude jinak při příští pandemii poslouchat epidemiology?“
Napadá mě, nakolik – obecně – jsou vědecké práce ovlivněné osobním přesvědčením nebo předsudky. Skoro bych totiž řekl, že exaktní věda – a tady lze spatřit moji naivitu – dokáže osobní preference eliminovat. Podle Havránkové ale eliminovat předsudky nedokážeme.
„Musíme k vědecké literatuře přistupovat tak, že ji píšou živí lidé, a podle toho se zařídit. K tomu je právě dobrá meta-analýza. Teď nám snad po několika letech konečně vyjde článek na toto téma v prestižním časopise Nature Human Behaviour,“ pochlubí se.
Mluvíme spolu v době, kdy končí prázdniny, doba dovolených. Zlepšuje dovolená produktivitu, nebo je to barbarský přežitek, což s oblibou tvrdil bývalý prezident Václav Klaus? „Záleží na konkrétní profesi, samozřejmě,“ odpovídá Havránková, která se zabývá i ekonomií trhu práce.
Přes všechny problémy buďme rádi za svobodu projevu, jakou máme v Česku.
„Ale určitá míra odpočinku vždy produktivitu zvyšuje. Měli bychom se například zamyslet nad tím, jak je pro nás jako společnost užitečné, když nutíme lékaře trávit téměř celodenní služby v nemocnici. Nebyl byste radši, kdyby vás na pohotovosti vyšetřoval někdo, kdo je dobře odpočatý? Třeba i za cenu toho, že do té nemocnice jedete o dvacet minut déle?“ ptá se řečnicky Havránková.
Přemýšlím o jiném způsobu motivace, se kterým často (mnohdy jen pod nátlakem) zaměstnavatel přijde. Peníze, pochvala, jiné druhy pobídek přece musejí fungovat nejlépe, opakuji Zuzaně Havránkové.
„Na to máme novou meta-analýzu, kde ukazujeme, že finanční motivace jako taková není tak důležitá. Ano, často víc pomůže pochvala. A hlavně skutečnost, že práce člověka opravdu baví, že ji dělá ideálně na svoje jméno, že v ní vidí smysl. To penězi nenahradíme. Když s někým přijdete do kontaktu, vždycky velmi rychle poznáte, jestli ho práce baví. Extrémně je to poznat zejména u úředníků. Trochu by asi pomohlo nejlepší úředníky platit víc, ale jednoduché řešení to nemá.“ Člověka podvědomě napadne, že se počet zaměstnanců státu stále zvyšuje.
„Důležité je to, čemu se v angličtině říká peer pressure. Tedy že vidíte kolegu, jak je úspěšný na mezinárodním poli,“ popisuje Havránková
Marek Musil, magazín Hrot
Coby revoluční změnu na pracovním trhu vidí Zuzana Havránková home office, v řadě oborů je to podle ní možná cesta, a pokud je silný manažer a silná vůle, funguje, byť nikdy není stoprocentní. Naopak jiný trend, se kterým se začíná experimentovat – nepodmíněný příjem – vidí negativně a mluví o něm tak, jako by citovala z dystopických románů.
„Pokud chceme zombifikovat velkou část naší populace a umožnit někomu jen ležet s mobilem v ruce, aniž by cokoli dělal, pak je nepodmíněný příjem výborný prostředek. Máme data z pandemie, kdy některé země přistoupily k něčemu podobnému. Trvalo pak velmi dlouho dostat lidi zpátky do práce. K nepodmíněnému příjmu není důvod: chceme lidi motivovat, aby pracovali. Nejen kvůli vyššímu HDP, ale kvůli disciplíně a kvalitě života, kterou práce přináší, kvůli prevenci kriminality a duševních poruch. Robotizace a umělá inteligence nakonec zvýší produktivitu nás všech, zvýší naše platy a vytvoří nová pracovní místa – tak to bylo se všemi trhem ověřenými inovacemi v historii.“
Látka, vášeň a posedlost. Český krejčovský ateliér ukazuje, co znamená skutečný luxus
Jeden článek Zuzany Havránkové mě nedávno zaujal už svým titulkem. Vzhled rozhoduje o tom, kolik peněz člověk vydělá: „Jen to své zjištění trochu upřesním – vzhled o platu nerozhoduje, ale může jím o pár procent pohnout nahoru nebo dolů. V politice nebo sexuálních službách je to spíš více procent, a může to pak o výsledku opravdu skoro rozhodovat. Jindy je to málo. My jsme v meta-analýze zjistili, že je to skoro nula, když vezmete v úvahu inteligenci. Chytřejší lidé vydělávají víc a jsou v průměru maličko hezčí. Nevíme proč. Možnosti jsou dvě. Buď krása i inteligence souvisejí s celkovým vyladěním organismu, a jsou tedy na sobě přirozeně geneticky závislé. Nebo je to tím, že historicky si úspěšní muži často brali a berou hezké ženy. Tím se také mohla inteligence dostat do vztahu se symetrií obličeje.“
Takže jde o sebevědomí, ujišťuji se. Zároveň připouštím, že jsem netušil, že se něco takového dá datově zkoumat. „Další hypotéza opravdu říká, že hezčí lidé jsou sebevědomější. A sebevědomí je užitečné pro většinu profesí. Člověk intuitivně chápe, proč může dopomoci vyššímu platu. Číselně se tohle ale vyjadřuje těžko, jak dobře naznačujete.“
Mluvíme také o překážkách, jimž ženy čelí během svých pracovních kariér. V profesním životě jsem byl svědkem, kterak zaměstnavatel z různých důvodů odmítal částečné úvazky, což se mi zdálo nepochopitelné.
Pokud chceme zombifikovat velkou část naší populace a umožnit někomu jen ležet s mobilem v ruce, aniž by cokoli dělal, pak je nepodmíněný příjem výborný prostředek.
„Z toho, co se ke mně dostává, se mi zdá, že tenhle problém se v čase zmenšuje. Dnes je těžké sehnat dobrého zaměstnance. Jako firma si zrovna dvakrát vybírat nemůžete. Opravdu někoho odmítnete jen proto, že je to žena a má děti? Jaký smysl by to dávalo? Jasně, někdy je částečný úvazek komplikace. Když se ale podíváte na data, vidíte velký nárůst částečných úvazků a zaměstnanosti žen,“ říká.
„Je ale opravdu faktem, že třeba některým akademickým oborům historicky dominují muži a pro ženy je těžké do nich výrazněji proniknout. Na tom se snažíme na univerzitě ještě zapracovat. Dokonalí zdaleka nejsme, ale zlepšuje se to. Pro mě osobně je strašně důležité, abychom problém nepřeklopili na opačnou stranu a nevyzdvihovali někoho jen kvůli jeho pohlaví. To by bylo nespravedlivé a nedůstojné pro všechny. Dřív jsme diskriminovali ženy, ano, ale dvojité zlo neudělá dobro. Neměli bychom teď diskriminovat muže – to je přeci špatně.“
Zuzana Havránková během doktorandského studia založila rodinu, má čtyři děti. „Protože se živím převážně výzkumem, mohu si práci rozkládat během dne tak, jak potřebuji. Teď už jsou navíc děti velké, nejmladší dceři je sedm, takže si mohu dovolit mnohem intenzivnější pracovní vytížení a více závazků. Bylo pro mě ale vždycky těžké odmítat příležitosti a musela jsem se naučit říkat ne. A dřív bych to těžko zvládala bez velkého zapojení manžela, zbytku rodiny, ale i přátel u nás v Litomyšli. Tady je vše po ruce, děti chodí samy do školy i na kroužky anebo pomůže babička.“
Co v datech vidíte, a co mě osobně velmi trápí, je prudký nárůst mentálních poruch a sebevražd mezi dětmi a dospívajícími, říká Zuzana Havránková
Marek Musil, magazín Hrot
Coby pedagožka je blízko mladé generaci. O ní a jejích pracovních návycích padají tu zasloužené, tu nezasloužené soudy. Přemýšlím nahlas, zda jsou nějaká data, která by tezi o línější mladší generaci potvrzovala.
„To říká každá generace, že ti mladí jsou hrozní a líní, ne? V datech takový trend skutečně příliš nevidíte. Co v datech bohužel vidíte, a co mě osobně velmi trápí, je prudký nárůst mentálních poruch a sebevražd mezi dětmi a dospívajícími. A tady jsme myslím na vině my, třicátníci a čtyřicátníci. Odmalička vtloukáme dětem do hlavy depresivní globální problémy lidstva a planety, aniž bychom nabízeli konstruktivní řešení,“ zdůrazňuje.
„My si to často neuvědomujeme, ale dospívající si to opravdu berou osobně a jsou volatilnější než dospělí. I mezi studenty ekonomie potkávám ty, kteří mi vážně říkají, že se bojí konce světa kvůli klimatu, že kvůli tomu umřou! Ale věda nic takového neukazuje, stačí se podívat do vědeckých zpráv IPCC (Mezivládní panel pro změnu klimatu), nikoli tedy do shrnutí, která píšou politici,“ vysvětluje Havránková.
Ekonomka, která je zvyklá pracovat s fakty, a která díky tomu urazila dlouhou cestu. Z východoslovenské vesnice až na výsluní světové vědy.
