Plasty v oceánech jsou vážným problémem pro životní prostředí. Příroda sama si s nimi neporadí
Ilustrační foto: Shutterstock.com
V EU zakazujeme smetánky. Hlavní plastové znečištění ale přichází ze států, jimž je boj za životní prostředí k smíchu
Evropská unie se v posledních letech zaměřila na omezování drobných plastových obalů. Po plošném zákazu jednorázových brček, příborů a plastových víček nyní přichází na řadu i malé porce potravinářských produktů. Jenže z globálních dat vyplývá, že Evropa je z pohledu boje za zdravé životní prostředí ten skoro nejmenší problém.
redaktor
Podle nových pravidel PPWR, která mají vstoupit v platnost v příštích letech, zmizí z trhu takzvané „smetánky“ do kávy a další miniobaly, například jednotlivá balení omáček, cukru nebo másla. EU tím sleduje snížení objemu plastového odpadu, který prý každoročně zaplavuje domácí trh a komunální skládky.
Na papíře jde o krok správným směrem. V praxi se ale ukazuje paradox: tato opatření míří na viditelné, ale relativně marginální zdroje odpadu, zatímco hlavní příval plastů do oceánů přichází z úplně jiných míst.
Podle dat zveřejněných webem OilPrice.com byla v letech 2010 až 2019 největším přispěvatelem k plastovému znečištění oceánů Čína, odkud uniklo přes 2,6 milionu tun plastu na pobřeží jiných států.
Následují Filipíny s 1,7 milionu tun a Indie s 966 tisíci tunami. Sedm z deseti největších přispěvatelů leží v Asii, což souvisí s rychlým hospodářským růstem, urbanizací a nedostatečnou infrastrukturou odpadového hospodářství.
Například v Evropě, kde se pravidelně zpřísňují ekologické standardy, jsou čísla nesrovnatelně nižší. Turecko je jedinou zemí z regionu, která se umístila v první desítce, s přibližně 354 tisíci tunami plastu uniklého do okolních moří.
Další evropské státy se v pořadí objevují až desítky příček níže: Řecko kolem 26 tisíc tun, Spojené království přes šest tisíc tun, Itálie necelých šest tisíc tun a Německo dokonce jen něco málo pod dva tisíce tun.
Jinými slovy: Evropa jako celek patří k menším znečišťovatelům světových moří a oceánů.
Zatímco evropská legislativa se zaměřuje na jednotlivé kelímky, brčka či miniobaly a spotřebitelé mají pocit, že každou novou normou významně chrání oceány, reálný problém je očividně jinde.
Obrovský objem plastového odpadu, který se dostává do oceánů, pochází především z oblastí s nedostatečnou recyklací, nefunkčním sběrem a slabou regulací. Jak podotýká server, tamní vládní reprezentace to nepovažují za palčivé.
To ale neznamená, že evropská opatření nemají smysl. V dlouhodobém horizontu pomáhají snižovat objem jednorázových plastů, mění chování spotřebitelů a mohou sloužit jako model pro jiné regiony.
Odborníci však upozorňují, že pokud se má skutečně vyřešit globální plastová krize, nestačí jen regulovat miniobaly a sáčky. Klíčová je mezinárodní spolupráce, investice do odpadového hospodářství a tlak na velké producenty plastů mimo Evropu. Pro mnohé vlády na východ od nás je však hospodářský růst nadřazen snahám o zelenější planetu.
Náklady na znečištění moří plasty se celosvětově odhadují až na 19 miliard dolarů ročně. Podle OECD by zabránění úniku plastů z pevniny do oceánu v 38 členských zemích a deseti hlavních producentech plastového odpadu v Asii a Africe mohlo stát více než 86 miliard dolarů.
