Euro slaví 25 let. Ustojí současné turbulence a prosadí se i dál jako světová měna?

Čtvrt století po svém vzniku se euro přetahuje s čínským renminbi o pozici světové měny číslo dvě. Ovšem současná situace pozici eura komplikuje.

Čtvrt století po svém vzniku se euro přetahuje s čínským renminbi o pozici světové měny číslo dvě. Ovšem současná situace pozici eura komplikuje.

Celý článek
0

Lidí bez přístupu k elektřině je už 685 milionů. Příčinou je i africká populační exploze

Rok 2022 byl přelomový v tom, že vzrostl počet lidí bez přístupu k elektrické energii. Celkově jich bylo 685 milionů. Je to způsobeno populační explozí v chudých zemích Afriky.

Rok 2022 byl přelomový v tom, že vzrostl počet lidí bez přístupu k elektrické energii. Celkově jich bylo 685 milionů. Je to způsobeno populační explozí v chudých zemích Afriky.

Celý článek
0

Mars vydal své další tajemství. Týká se sopek – i té největší ve Sluneční soustavě

Na rovníku planety Mars se vyskytuje vodní námraza. Dosud neviděný jev zachytily dvě sondy Evropské kosmické agentury (ESA), které zkoumají našeho vesmírného souseda z jeho oběžné dráhy. Podle vědců tato skutečnost naznačuje, že na povrchu planety probíhají pozoruhodné procesy.

Na rovníku planety Mars se vyskytuje vodní námraza. Dosud neviděný jev zachytily dvě sondy Evropské kosmické agentury (ESA), které zkoumají našeho vesmírného souseda z jeho oběžné dráhy. Podle vědců tato skutečnost naznačuje, že na povrchu planety probíhají pozoruhodné procesy.

Celý článek
0

Slovanští bratři? Panslavismus patří mezi základní pilíře ruských dezinformačních kampaní a propagandy

Vývoj, neúspěchy a zneužívání ideje středověkého panslavismu i všech jeho pozdějších variant zkoumá kniha Slované ve středověku: Mezi ideou a skutečností

Slovanští bratři? Panslavismus patří mezi základní pilíře ruských dezinformačních kampaní a propagandy
ilustrační foto | Profimedia.cz

V souvislosti s ruskou invazí na Ukrajinu získala opět na aktuálnosti otázka vztahu mezi jednotlivými slovanskými národy. A také jejich případné spolupráce, nebo dokonce sjednocení. Ostatně Vít Kučík, mluvčí Českých elfů, připomíná, že myšlenka panslavismu patří mezi základní pilíře ruských dezinformačních kampaní a propagandy. Snaží se šířit obraz „my společně s Rusy jsme Slované, oni jsou zlý Západ“, přičemž podle tohoto obrazu jsme „my, Slované, zdraví, silní, přirození, ctnostní, s dobrými kořeny, oni, Západ, jsou prohnilí, dekadentní, slabí, perverzní“. I proto je dobře, že nedávno vyšla kniha Slované ve středověku: Mezi ideou a skutečností, která zkoumá, jak představa Slovanů (a panslavismu) vznikala, jakým cílům sloužila a jaký byl její reálný vliv.

Autorem publikace je německý historik Eduard Mühle (1957), který přednáší středověké dějiny střední a středovýchodní Evropy na univerzitě v Münsteru a mimo jiné v letech 1995–2005 působil jako ředitel Herderova institutu, tedy ústavu pro výzkum dějin střední a východní Evropy.

Mühle se nejprve zabývá tím, jak pojmu Slované rozuměli Byzantinci. Již byzantské vnímání Sklavenoi podle něj rozvíjelo pojmenování Slovan jako negativní stereotyp, který se mohl vnitropoliticky instrumentalizovat. Raně byzantští autoři je vykreslovali jako nepřátelskou homogenní skupinu, „aniž brali na vědomí jejich pluralitu a hybriditu“. Po první fázi relativně intenzivního zájmu o „slovanství“ ale již v 8.–9. století pozornost Byzantinců zřetelně opadla. „Vypadá to, jako kdyby se o ně přestali zajímat, jakmile překonali hrůzu z chao­tických invazí Sklavenoi,“ tvrdí autor. Úpadek zájmu souvisel také s tím, jak se slovanskojazyčné svazy usazovaly, a tak mizely z byzantského povědomí jako obávaní „barbaři“.

Podobný scénář se později opakoval v západní Evropě: tam se nejprve psalo o krutých Slovanech, kteří byli pejorativně přirovnáváni k „ropuchám“ a „červům“. Ruku v ruce s tím, jak jeden slovanský kmen za druhým přistupoval ke křesťanství, se však pozvolna měnil vztah ke Slovanům, respektive se začalo více rozlišovat. Z vnějšího pohledu se ve vrcholném a pozdním středověku jevily (a byly pojmenovávány) jako „slovanské“ už jen ony slovanskojazyčné společnosti, které nevytvořily samostatnou středověkou říši ani křesťanský národ a u nichž nadále přežívaly pohanské náboženské poměry. Takže i zde šlo stále o označení hanlivé.

Atribut sebeporozumění

Podle autora je přitom možné, že všeobecný pojem Slovan, užívaný latinsky a řecky mluvícími cizinci, příležitostně akceptovaly i některé slovanskojazyčné skupiny, respektive jejich elity, jako atribut svého sebeporozumění: „Dělo se tak ale jen sporadicky, pouze v určitých situacích a především při setkávání a komunikaci s neslovanskými cizinci.“

Takovou situací byla kupříkladu schylující se válka mezi Přemyslem Otakarem II. a Rudolfem Habsburským, před níž Češi žádali Poláky o podporu. Odvolávali se na to, že jsou „spjati jednotou krve“. Vedle česko-polského příbuzenství byla dalším argumentem „nenasytná pomstychtivost Němců“; jejich nestoudná touha po majetku a to, že se nespokojí s tím, podrobit si jen Čechy: „Oni vyplení i vaše statky a nadto vás budou trýznit nesnesitelným útiskem.“

Se „slovanskou kartou“ u nás dále pracoval například Karel IV. Coby císař se snažil o evropskou univerzalistickou politiku, v jejímž rámci mělo České království zaujmout přední postavení a svým slovanskojazyčným charakterem zároveň otevřít perspektivu nastolení užších politických styků s ostatními slovanskými říšemi. V této souvislosti se již nejevilo vhodné „národně“ motivované česko-německé soupeření. Ve sjednocené římské císařské říši, jejímž centrem se měla stát Praha, chápaná jako „nový Řím“ či „nový Jeruzalém“, mělo napříště fungovat „vícejazyčné mnohonárodnostní spolužití a soužití“. (Odtud rovněž pramenila císařova podpora římsko-hlaholského církevního ritu.)

 

Slované ve středověku: Mezi ideou a skutečností

Eduard Mühle

Argo, 2023

Autor uvádí i další příklady, jako když v roce 1525 proslovil dominikánský mnich a profesor teologie Vinko Pribojević v městské komuně Hvar, která tehdy náležela Benátkám, řeč oslavující Slovany. Ti podle něj „díky své udatnosti potlačili domýšlivost Peršanů, oslabili moc Asyrů a Médů, překonali nadřazenost Egypťanů, ochromili výbojnost Řeků, ponížili surové Skýty, přemohli veliké množství Indů, zmohli obratnost obyvatel Hispanie, omezili bojechtivost Galů a osvojili si vznešenost Římanů“. V reálu šlo ale o historicko-politický pokus odrazit hrozící nároky cizinců a vyzvednout právo na politickou a kulturní svébytnost, konkrétně úsilí slovanskojazyčných Dalmatinců bránit se převrst­vení ze strany Benátek a osmanských Turků a postavit se jim na odpor ve spojenectví s ostatními Slovany.

Celkově bylo podle autora „slovanství“ ve středověku především imagined community, „vymyšleným společenstvím“, jež bylo čas od času v určitých situacích využíváno k legitimizačním účelům. A podobně tomu bylo i později, kdy od 19. století nebyl „ruský panslavismus ničím jiným než panrusismem, tzn. velkoruským nacionalismem, zahrnujícím slovanský svět“.

Slovanská idea působila v 19. a 20. století v jazykově slovanském světě „jen v jistých fázích a vždy jen v omezené míře“. Naopak paradoxně mnohem zřetelněji a s větším účinkem se rozvíjel „konglomerát protislovanských představ“ mezi neslovanskými Evropany. Přinejmenším od poloviny 19. do poloviny 20. století představa o zvláštním či etnicky a rasově definovaném „Slovanstvu“ více než korespondovala se západním, především německým vnějším pohledem na „svět Slovanů“ s jeho představou o domnělé románsko-germánské kulturní převaze.

Existoval sice vlivný, vůči Slovanům až idealisticky pozitivní názor Johanna Gott­frieda Herdera, o němž ovšem bývalý ředitel Herderova institutu kousavě podotýká, že „byl vše jiné, jen ne expert na Slovany. Neovládal žádný slovanský jazyk a ani jeho východopruský původ, studia v Königsbergu nebo činnost pomocného učitele v Rize mu neotevřely cestu k více než povrchním náhledům na slovanskou problematiku“. Ale především Herderovo romantické nadšení ze Slovanů provázely protislovanské komentáře mnoha jiných německých osobností typu Hegela nebo Augusta Wilhelma Schlegela, který tvrdil, že „z čistě slovanského národa může těžko vzejít něco hodnotného“ a že Slované jsou spíše „všude a za všech okolností určeni k postavení otroků“. Po roce 1989 se už ale podle autora alespoň v německém prostoru pojem slovanství neutralizoval a došlo k jeho významovému vyprázdnění. O „Slovanech“ se v dnešním německém diskurzu nemluví ani v pozitivním, ani v negativním smyslu: „Slovanskojazyčné národy jsou spíše chápány jako pestrá mnohost sebevědomých entit, které lze do jednoho kadlubu ‚Slovanů‘ vměstnat právě tak málo, jako je možné Angličany, Skandinávce, Nizozemce a Němce označit za ‚Germány‘ či Francouze, Španěly, Portugalce a Italy za ‚Romány‘.“ To je v porovnání s předchozím vývojem zatím zřejmě nejlepší varianta, dodejme.

Co je slovanská vzájemnost

Kniha nepokrývá celé dějiny Slovanů a panslavismu, takže třeba vlasteneckého jezuitu Balbína a jeho spis Obrana jazyka slovanského, zvláště českého bychom v ní hledali marně. K původnímu pohanskému slovanskému dědictví je autor značně skeptický, přičemž jiní badatelé Slovanům přiznávají širší a bohatší mytologický svět, případně jako Maria Janionová litují jeho ztráty. V knize pak ani nemohlo být zaznamenáno, že někteří soudobí politici se snaží dát pojmu slovanské vzájemnosti pozitivnější a současně civilnější význam. Jako slovenská prezidentka Zuzana Čaputová, která prohlásila: „Soused pomáhá sousedovi. Děkuji české policii a armádě za pomoc Slovensku. Společně podporujeme ty, kteří utíkají před ruskou agresí na Ukrajině. Takto vypadá ‚slovanská vzájemnost‘, ne tak, jak si ji představuje Rusko.“

Kniha především vede k bedlivému rozlišování: odvolávat se na slovanskou vzájemnost ovšem není zakázané ani fatální a v kulturní rovině může být obohacující. Ale využívat slovanské vzájemnosti a myšlenky sjednocených Slovanů k politickým cílům je nebezpečné a měli bychom k tomu být ostražití. V českém kontextu publikaci můžeme vnímat jako historické prohloubení vlivného spisku Václava Černého Vývoj a zločiny panslavismu, jehož výklad začíná až u Herdera a v němž Černý s esejistickou nadsázkou tvrdí, že panslavismus je „český výrobek z německého materiálu“. Ovšem s Černého závěrem, že „dosud všecky slovanské mesianismy, mající za cíl vyšší stupeň nějakého slovanského sjednocení, zklamaly“, by zřejmě i Mühle plně souhlasil. 

 

Lajla znamená noc

Aleksandra Lipczak

Absynt, 2023

Autorka sleduje hlubokou stopu, kterou ve Španělsku zanechalo společné soužití křesťanů, muslimů a židů, od jazyka, jehož slovní zásoba obsahuje asi osm procent výrazů z arabštiny, přes kuchařské recepty až po katolickou mystiku. Celkově jde o vášnivou a s citem podanou oslavu hluboké a nenucené symbiózy minulosti a přítomnosti, tak jako je původní córdobská mešita v současnosti kostelem s nápisy z Koránu, mihrábem a Ježíšem na kříži pod červeno-bílým podkovovitým obloukem. Přitom relativně nejvíce historiků se dnes asi přiklání k tomu, že jinověrci byli pod muslimskou vládou spíše „pasivně trpěni“, než aby byli skutečně „tolerováni“, což by obnášelo rovnoprávnost po právní i náboženské stránce. Přičemž tento přístup byl vlastní muslimům obecně, nejenom v al-Andalusu.

 

Avantgardisté: Ruská revoluce v umění 1917–1935

Sjeng Scheijen

Host, 2023

Jestliže sovětský režim zpočátku některým odvážným a nekonvenčním umělcům otevřel prostor pro plné rozvinutí jejich vizí, nakonec v něm jen živořili nebo předčasně či násilně umírali. Pokud mohl Sovětský svaz původně vypadat jako země, kde se zdálo vše uskutečnitelné, stal se v realitě prostorem, kde byly uskutečnitelné především všechny tehdy myslitelné formy likvidace lidí, kteří se odvážili myslet až příliš samostatně – a k těm avantgardní umělci ovšem patřili.

Autor je spolupracovníkem redakce