Dnes již památného 11. října téhož roku se pak na náměstí před radnicí narazil sud, ze kterého načepoval půllitr se zlatavým, průzračným mokem s bílou pivní pěnou, což bylo ve všech ohledech něco nevídaného.

Do té doby se totiž v Čechách vařilo pivo tmavé a kalné a na takové byli našinci zvyklí. Jakmile ale Grollův počin ochutnali, měli jasno – nic jiného se v Plzni už pít nebude.

Od té doby uteklo hodně vody, z Měšťanského pivovaru se stal Plzeňský Prazdroj a výrazně se rozrostl, pivo tu ale tvoří stejné suroviny jako v roce 1842.

Měsíčník HrotMěsíčník Hrot

Martin Wichterle: Jak udělat z Česka světovou značku a stát se technologickou velmocí

Po pivovaru, jehož produkce by za den naplnila takřka tři miliony pivních půllitrů, nás provází žijící legenda, emeritní vrchní sládek Václav Berka. Řemeslo má zapsané v DNA, téměř doslova, v Prazdroji totiž působí jako třetí generace v rodině.

„První várku piva jsem si uvařil ještě na staré varně v roce 1971,“ vzpomíná na své začátky. Od pomocníka na brigádě si prošel celou řadou pozic, vypracoval se na šéfa pivovaru a hlavního sládka a dnes i z pozice emeritního vrchního sládka dohlíží na to, aby plzeňský ležák chutnal tak, jako když se zrodil.

„Naši dědkové byli naštěstí hrozně pořádní. K dispozici tak máme knihy popisující historii pivovaru od jeho založení a také analytické parametry piva. V kanceláři mám knihu, kde je analýza z roku 1897 ze švýcarské laboratoře v St. Gallen. Když ji dnes srovnáme s protokolem z automatického analyzátoru, výsledek se liší až na druhém místě za desetinnou čárkou. Analýzy potvrzují, že pivo stále chutná stejně,“ říká Berka.