V ateliéru ve Spálené ulici v centru Prahy se v odpoledním světle odráží pach barev a starých zdí. „Tady měl ateliér Otto Gutfreund,“ říká malíř Ondřej Mestek s odkazem na jednoho z nejslavnějších českých sochařů. S úsměvem dodává, že jeden kurátor se ho kdysi zeptal, jestli tu nemá schovaného Poltergeista. „Myslím, že ne. Spíš si říkám, že jsme s Ottou kámoši.“

Teď tady maluje a pochvaluje si prosklenou stěnu, která díky bílému závoji evokuje sněžnou lavinu. Mestek patří k autorům, kteří dokážou spojit poetiku každodennosti s hlubokým vztahem k místu. Jeho obrazy, známé ze sérií České hory a České léto, vyprávějí o Krkonoších, běžkařích z 30. let, starých boudách, rozcestnících i letních loužích. Mísí se v nich realita s historií, melancholie s ironií a dětská hra s vědomím plynoucího času.

Signal SpaceSignal Space

Nekonečná zrcadla, imerzivní sál a interaktivní zážitky: Staroměstská tržnice se mění ve vesmír digitálního umění

Ačkoli má chatu na Křivoklátsku, v jeho malbě se stále znovu a znovu objevují Krkonoše. „Jezdili jsme tam s rodiči odmala – ještě jako mimino mě tahali na lyže do Pece, Špindlu nebo Černého Dolu. Táta s mámou byli hodně sportovní, takže mě k horám vedli přirozeně,“ říká. V dětství to pro něj byla parta přátel a společné víkendy, dnes tvoří jeho život trojúhelník Praha, Křivoklátsko a Krkonoše. „Nejvíc mě drží Černý Důl. To je moje srdcovka. Je to takové malé české městečko Twin Peaks – pila, pár bud, spousta lesa. Nejezdím tam do hotelu, ale za lidmi, kteří tam žijí. Ten kraj má duši, vypadá jako kulisa starého filmu.“

Krkonoše ho fascinují svou starosvětskostí. „Jsou to naše nejvyšší hory a jsou starší než Alpy. Mají v sobě něco skandinávského a severského, ale i domácího – takové babičky mezi horami. Mají počasí srovnatelné se Špicberky. Líbí se mi to nefalšované české boudaření. To, že když stoupáš z údolí na vrchol, máš cíl. To všechno tvoří jedinečný zážitek,“ říká Mestek.

Partner NewsPartner News

Temná kronika: Malířská výprava Jaroslava Valečky do sudetských stínů

Malířské kořeny má spojené se studiem na Akademii výtvarných umění v Praze, kde studoval v ateliéru Jiřího Sopka a poté Roberta Šalandy. „Pan profesor Sopko byl skvělý učitel – naučil mě přemýšlet o barvě, figuře, kompozici, ale i o respektu ke klasice,“ vzpomíná. Jeho diplomová práce Artis beta už tehdy obsahovala motivy lanovek, rolb, sjezdovek – stopy člověka v čisté krajině.

„Nejvíc mě drží Černý Důl. To je moje srdcovka. Je to takové malé české městečko Twin Peaks – pila, pár bud, spousta lesa. Nejezdím tam do hotelu, ale za lidmi, kteří tam žijí. Ten kraj má duši, vypadá jako kulisa starého filmu.“

Zajímají ho ale i příběhy, které jsou v krajině uloženy hlouběji. Třeba stopy po německém osídlení Sudet. „Ty hory jsou nasáklé historií. Opuštěné vesnice, zarostlé základy, příběhy lidí, opuštěné vsi.“ Fascinují ho i lyžařské legendy jako třeba „krkonošský otec běžek“ Gustav Berauer. „Dřív se běhala i Sněžka jako závod – to jsou fascinující detaily. Krajina si ty příběhy nese sama, není třeba moralizovat.“

Inspiraci nachází v archivech, starých fotografiích i filmech. „Mám rád Jaroslava Papouška, Miloše Formana i dokumenty Karla Čáslavského. Homolkovi jsem viděl snad dvěstěkrát. Je to čisté zlato. Ta poetika českého filmu šedesátých let je skvělá,“ říká a doporučuje i pozdější Kulový blesk nebo Smrt krásných srnců. „Ale stejně mě baví i Arnold Schwarzenegger a David Lynch – ta jeho divnost a temnota,“ pokračuje a připomíná slavný citát režiséra Twin Peaks, jenž byl mimo jiné pilným výtvarníkem a hudebníkem – a letos má velkou výstavu v pražské galerii DOX. „Jak by řekl on sám o své práci a umění: Doufám, že chytnu velkou rybu.“

Mestek se netají slabostí pro retro a otevřeně přiznává, že schraňuje nejrůznější veteš. „Sbírám staré lyže Artis, lyžařské vybavení, barevné overaly. Foťák a telefon používám jako vizuální zápisník,“ vysvětluje.

Partner NewsPartner News

„Mám rád strašlivé věci. Věci, které nás změní, když je vidíme.“ DOX otevřel výstavu legendárního amerického fotografa Joela-Petera Witkina s názvem Rozbitý svět.

Dřív byl prý spíš plánovač, dnes nechává věci přicházet samovolně. „Barvu, siluetu, světlo. Najednou si všimnu staré lyže, zářezu v sjezdovce, rozcestníku. Ty detaily mají sílu. Dřív jsem šel po motivu, teď po náladě. Podobně to mám s túrami – plánuju čím dál méně a spíš se nechávám nést okolnostmi…“

Jeho série České léto vznikla paradoxně během deštivého období. „Vrátili jsme se z dovolené a čtrnáct dní pršelo. Udělal jsem obraz se synem Viktorem, kde je jen jeho odraz ve vodě. To pro mě bylo typické české léto – mezi pohodou a tísní. Kraťasy, louže, déšť, hospoda po túře, pivo ze stánku, smrčky kolem silnice.“

K horám se vrací i jako pozorovatel současnosti. „Labská bouda mě baví – chápu, že někoho dráždí, ale má v sobě něco upřímného. Co mi vadí, je přelidněná Sněžka. Viděl jsem lidi v teniskách a s igelitkou, jak se fotí v půlmetrovém sněhu. Ztrácí to smysl. Hory nejsou lunapark,“ říká. Klid ale podle něj z hor nezmizel úplně. „Letos na jaře jsem šel z Boudy pod Sněžkou do Černého Dolu, čtyři hodiny cesty, a nepotkal jsem jediného člověka. To je pro mě ten pravý zážitek – když jdeš nahoru jen sám se sebou a s krajinou.“

UměníUmění

Rok Iry Svobodové: Špičková česká malířka vystavuje v Trafo Gallery

Zároveň rád doporučuje svá oblíbená místa: Černý Důl s malou sjezdovkou, příjemným stánkem a dobrým pivem nebo cesty okolo Černé hory. „Špindl má taky své kouzlo, ale víc mě baví to, co je nad ním – hřebeny, Špindlerovka, Malý Šišák, Martinovka. Ta je podle mě nejhezčí horská bouda vůbec. Drží se vysoko a má duši.“

V poslední době se Mestek pustil i do tvorby prostorových objektů – malých modelů horských bud a áček ze starých polic, drátů či dřeva. „Udělal jsem synovi lodičku na ovládání a zjistil, že mě baví vyrábět věci. Postupně z toho vznikl jakýsi fetiš kufřík, malé mobilní divadlo, které s Viktorem rozmisťujeme do mechu, sněhu, písku na pláži. Možná se mi jen vrátilo něco z doby, kdy jsem byl kulisák v divadle Rokoko. Touha tvořit scénu.“

ByznysByznys

Miliardář Lauder, židovská rodina z Brna a obraz Gustava Klimta: vyrovnání za válku přišlo až teď

Synovi Viktorovi je osm, dělá si loutky. „Chceme spolu sjíždět filmy Jiřího Trnky. Možná jednou uděláme animovaný film z těch minichatek. Maluje akrylem, olej jsem mu zatím nedal, ale má tu svoje vlastní obrazy. Hlavní je svoboda tvořit.“

Ondřej Mestek maluje český pocit z hor. Nikoli heroický výstup, ale tichou krásu všednosti. Jeho obrazy působí, jako by chtěly člověka zastavit. A možná právě to je jejich největší síla – v době, kdy jsou i hory často jen kulisou pro selfie

SpolečnostSpolečnost

Krušné hory míří pod ochranu, proti jsou tradičně Lesy ČR