Kritické suroviny: evropská slabost, čínská výhoda
Shutterstock.com
Kritické suroviny: evropská slabost, čínská výhoda
V Bruselu stačí vyslovit lithium, vzácné zeminy, grafit nebo nikl a debata o kritických surovinách se okamžitě rozbouří: Čína ovládá řetězec, Evropa je nebezpečně závislá, energetická transformace visí na vlásku. Tón často působí, jako by šlo o přírodní zákon. Jenže když člověk lehce odhlédne od paniky, vyjde najevo jiný obraz: evropská zranitelnost není geologická. Je strategická – a na rozdíl od fosilních paliv je řešitelná.
šéfredaktor
Čína se jednou ráno neprobudila a nezjistila, že jediná na světě vlastní minerály moderní ekonomiky. Její dominance je výsledkem desetiletí cílené průmyslové politiky. Evropa mezitím udělala vlastní rozhodnutí: těžbu odsunula jinam, zpracování outsourcovala, výrobu nechala odtéct ve jménu efektivity a nižších nákladů. Dopady na životní prostředí externalizovala, lokální odpor brala jako veto místo úkolu pro správu věcí veřejných a strategické myšlení vystřídala víra v hladce fungující globální trhy. Je to tentýž mechanismus, který vyprázdnil části evropské výrobní základny – jen dnes už nejde „jen“ o vstupy, ale o strategická aktiva pro baterie, sítě, větrné turbíny i digitální infrastrukturu.
Evropa surovinově nechudne, chybějí projekty
Tvrzení, že Evropa kritické suroviny nemá, neobstojí. Lithium je v Portugalsku, Španělsku, Německu a Česku; vzácné zeminy ve Skandinávii a částech jihovýchodní Evropy; nikl, měď, mangan, grafit i kobalt „uvnitř evropských hranic“. Co Evropě chybí, nejsou zdroje, ale projekty. A to je podstatný rozdíl: u ropy a plynu šlo o skutečná geologická omezení – žádná politika zázračně nevytvoří obří ložiska pod evropskou půdou. U kritických materiálů jsou úzká hrdla jinde: v povolovacích procesech, zpracování, investiční jistotě a společenském přijetí, nikoli ve vzácnosti samotné.
Moc leží ve zpracování, ne v jámě
Zásadní páka se neskrývá v samotné těžbě, ale v navazujících krocích – v chemii a metalurgii, které proměňují surovinu v použitelný vstup. Právě zpracování a rafinaci Evropa „téměř úplně opustila“, zatímco Čína v nich dominuje. Model, kdy Evropa vyváží rudu a dováží hotové komponenty, tak není odolnost, ale „závislost podle návrhu“. Návrat zpracovatelských kapacit by naopak ukotvil průmyslové ekosystémy, vytvořil kvalifikovanou práci a snížil geopolitickou zranitelnost – a navíc by stavěl na evropských silných stránkách v inženýrství, chemii a pokročilé výrobě.
Z toho plyne i nepříjemná časová rovnice. Vybudovat seriózní těžbu a zpracování je podle textu projekt na dekády: potřebuje stabilní politiku, trpělivý kapitál a důvěryhodnou regulaci. Jenže dlouhý horizont nemá být výmluva, ale důvod k urgenci: každý rok váhání prohlubuje závislost a zdražuje pozdější nápravu. Evropa přitom už v energetice pochopila logiku strategických rezerv, diverzifikace a domácí kapacity – a stejný způsob uvažování má autor požadovat i pro materiály.
Evropa se přitom nemusí „zazdít“ před světem. Obchod zůstane nezbytný a diverzifikace je rozumná. Rozdíl je mezi provázaností a zranitelností. Pokud Evropa ukotví smysluplný podíl těžby, zpracování a recyklace doma, přestane být jen pasivním příjemcem cen a stane se strategickým aktérem. A závěr textu je v tomhle až odzbrojující: čínská dominance není fatální osud – je to výsledek jasné volby a vůle. Evropa má podle autora zdroje, instituce i technologickou kapacitu, aby rovnováhu změnila. Chyběla jí jen sebedůvěra, že průmysl a ochrana přírody mohou existovat vedle sebe a že dlouhodobá strategie není privilegium „těch druhých“. Budoucnost evropských kritických surovin není předurčená. Je to rozhodnutí.
