Pozn. red. Experimentální rubrika Tardis využívá slavného stroje času britského (mimozemského) cestovatele Doctora Who. Jeho prostřednictvím necháváme promluvit muže a ženy z minulosti, kteří mají co říct k přítomnosti.

Tolstoj napsal: „Nemohu mlčet.“ To platí pro velmi mnoho lidí v Rusku. Ti, kteří si říkají inteligence, kteří jsou vzdělaní – ti by neměli mlčet. V Rusku se vždycky kradlo, byli tam pitomci a špatné silnice. Ale Rusko také nikdy nebylo prostě jeden mafiánský gang. To bývala věc podsvětí; dnes je to mainstream.

Každá společnost se dělí na různé skupiny a jejich zájmy. Obchodníci, podnikatelé, inženýři, učitelé, muzikanti, šoubyznys a tak dále. V každé zemi existuje jakýsi společný jmenovatel těch všech zájmů, zájem společný. Neznám žádnou jinou zemi, kde by takovým společným zájmem byl zájem zločinců. Toto zločinné prostředí je podle mého názoru vynálezem sovětské moci, nebo z ní přinejmenším vyrostlo. A to je děsivé.

Přesně vím, co si myslí. Dneska Akademie věd tvrdí, že Andrej potřebuje pomník, i Medveděv říkal, že mít svobodu je lepší než nemít, a k tomu říkal něco o Sacharovovi, dokonce i Putin říká něco o Sacharovovi… V roce 2008 vyšlo Andrejovo souhrnné dílo v osmi svazcích. Ti, kdo dneska mluví, už dávno mohli mít těch osm svazků doma v knihovně a mohli si je přečíst.

Barack Obama jednou řekl, a nevypadal u toho zrovna jako vzdělanec, že neví, co Andrej říkal o jaderném odzbrojení. Říkal, že 500 jaderných hlavic by mělo zůstat zachováno po celé další století. Protože koneckonců je to dobré pro odstrašení každého šíleného politického vůdce. A šílenci nejsou jenom Hugo Chávez nebo Ahmadínežád. Máme jich nad hlavu i v Rusku.

Dnes je mlčení zločin. Ale také je kolosální strategická chyba rozdělovat hlasy opozice do různých skupin. Dnes je zapotřebí jejich sjednocení. Bez ohledu na to, jak strašlivě ta slova znějí: vstavaj, strana ogromnaja. Tak se rodí političtí vůdci, ne na papíře (kritického novináře) Dmitrije Bykova nebo Garriho Kasparova.

Buď to všechno (chvíli hledá výraz) prosereme. Takové slovo... Nebo možná Rusko zachráníme. Já nemám ráda slovo patriot, ale jsem asi větší patriot než všichni ti vypatlanci, co sedí ve Státní dumě. Už v roce 2001 jsem říkala, připravte si své jednoduché nářadí, mí milí samizdatoví přátelé, a začněte si vychovávat mladé následovníky. V každé době musí být někdo, kdo říká pravdu.

Už jsem nepovažovala za možné jakýmkoli způsobem spolupracovat s jeho administrativou.

Moje cesta vedla vždy jinudy. Posílat balíčky do táborů, pomáhat matkám a dětem vězňů... Politický život mě nezajímá. Jsem přesvědčená, že politika vyžaduje kompromisy i od lidí, jako byl Andrej. A také – stejně jako neexistují malí lidé nebo nedůležité životy, neexistuje nic jako bezvýznamná práce.

Odešla jsem do USA v roce 2006, protože to pro mě v Rusku bylo těžké. Ne politicky nebo psychologicky, roky si vybírají svou daň a bez pomoci dcery a jejích dětí jsem nezvládala svoji existenci fyzicky. A nepřicházelo v úvahu, abych ji i s (americkým) manželem tahala zpátky do Ruska. Nejsem na Americe nijak závislá. Byt je můj, všechno platím sama, nepřijela jsem si pro sociální výhody. Ale nepřipadám si tady doma.

Přes to všechno se mi chce domů. Dcera mi přinese maliny a já jen sedím a jsem protivná. A ona se zeptá: „Kdepak bys v zimě sehnala v Moskvě maliny?“ A já si říkám, co je komu po malinách. Vždycky si vzpomenu na tu větu od Pasternaka: „Chce se mi domů, do těch velkých bytů, ze kterých je mi smutno. Vejdu dovnitř, znovu získám sama sebe a budu slzet štěstím.“