Friedrich Merz, Keir Starmer a François Bayrou dělají stejné chyby, které ženou voliče do náruče populistů
Shutterstock.com, koláž Hrot24
Proč v Evropě sílí populismus? Vlády z politického mainstreamu drtí chudáky, a pak se diví
V mnoha evropských zemích – například ve Spojeném království, Francii nebo Německu – prudce narůstá podpora populistických stran. Veřejná debata přitom často viní samotné voliče z jejich rozhodnutí. Málokdy ale zazní otázka, zda hlavním viníkem není spíše selhání politického mainstreamu – a především jeho hospodářská politika, která stále více slouží jen vybrané části společnosti.
redaktor
Evropa se potýká s narůstající sociální frustrací a ekonomickou nejistotou. Zatímco politici hovoří o „zodpovědném řízení veřejných financí“, obyčejní lidé čelí škrtům, stagnujícím mzdám a ztrátě jistot.
A když se mluví o „nutnosti těžkých rozhodnutí“, zpravidla to znamená jediné: další škrty, které dopadají hlavně na střední třídu a nízkopříjmové skupiny, všímá si deník The Guardian.
Britský premiér Keir Starmer, ještě nedávno oslavovaný jako vítěz voleb, dnes čelí prudkému poklesu popularity kvůli návrhu omezit dávky pro zdravotně postižené. Opoziční konzervativci jsou jako paralyzovaní, o slovo se čím dál více hlásí Nigel Farage.
Ve Francii představil premiér François Bayrou rozpočet na rok 2026, který počítá se škrty ve všech oblastech kromě obrany, zmrazením důchodů, rušením svátků a seškrtáním sociálních výdajů.
„Každý bude muset přispět k úsilí o opětovné získání kontroly nad veřejnými výdaji,“ prohlásil Bayrou k rozsáhlému balíčku. Slabou vládu drží u moci s vypětím sil jen energický prezident Emmanuel Macron, čím dál silnější podporu ale u veřejnosti má opoziční Národní sdružení.
Německý kancléř Friedrich Merz mezitím volá po přísnějších pravidlech pro dlouhodobě nezaměstnané a snižování příspěvků na bydlení.
A apeluje na Němce, aby více pracovali – čímž paradoxně podle německých médií nejvíce urazil právě ty, kteří už dnes pracují naplno a na hraně svých možností. Pravicová Alternativa pro Německo stále roste.
Ve všech třech zemích zaznívá podobná rétorika politického mainstreamu – o kolektivní oběti, odpovědnosti a nezbytných úsporách. Jenže, jak připomíná The Guardian, něco zásadního tu nehraje. Pokud mají nést důsledky rozpočtových škrtů jen ti nejzranitelnější, nelze se divit, že důvěra veřejnosti v politiku eroduje.
Merz slibuje obrat. Německo sází na investice a reformy
Mezitím bohatství nejmajetnějších roste. Třeba ve Francii se od roku 2010 do roku 2025 zvýšilo jmění superbohatých z 200 miliard eur na 1,2 bilionu – tedy o pět set procent.
Dědictví tvoří čím dál větší podíl na HDP a příjmové nůžky se dále rozevírají. Přesto se rozpočty evropských států snaží politici vyrovnat spíše omezováním výdajů pro ty, kdo už teď sotva přežívají.
Výsledkem je rozklad společenské smlouvy – té nepsané dohody, podle níž občané dodržují zákony, pracují a přispívají do systému s očekáváním, že jim stát zajistí alespoň základní spravedlnost a bezpečí.
Deník zdůrazňuje, že pokud stát přestane tuto rovnováhu udržovat, lidé se obracejí jinam. K těm, kdo slibují rychlá a jasná řešení. Možná nejsou tolik promyšlená, ale alespoň jim rozumějí.
Sociální jistoty mizí, vize lepší budoucnosti také. Není divu, že stoupá úzkost, odmítání rodičovství, rozpad rodin. Tedy průvodní jevy společnosti, která ztratila směr i důvěru v lepší zítřky.
Autoři z The Guardianu proto míní, že pokusy obnovit společenskou smlouvu přes škrty nefungují a posilují extremismus. Je tedy potřeba zásadní změna ekonomického myšlení.
Evropské vlády by měly přehodnotit dosavadní fiskální přístupy a hledat řešení, která nebudou zatěžovat ty nejzranitelnější. To nemusí být nutně trestání úspěchy a likvidace bohatých.
Kladně hodnotí slova kancléře Merze, která pronesl při podpisu mezinárodních dohod v Londýně. Správně prý zdůraznil, že k vyrovnání se s novou a složitou érou je zapotřebí odlišného přístupu, což platí jak pro ekonomiku, tak pro obranu a zahraniční politiku.
To ale není otázka pár dnů či týdnů, spíše let. První vlaštovkou je smlouva mezi Velkou Británií a Německem, která bezprecedentně zahrnuje i první náznaky společné hospodářské politiky obou států.
