Kryštof Míšek, hlavní ekonom Argos Capital
Argos Capital / Shutterstock.com, koláž Hrot24
Konec levných peněz. Příští rok bude skutečnou výzvou pro zadlužené státy
Poslední týdny nám dávají určité vodítko, jak by mohly vypadat průvodní jevy v následujícím období. V roce 2026 totiž může přijít „účet za éru levných peněz“ a tvrdě dopadnout na předlužené západní státy. Které země to jsou a proč? A jak to může skončit?
Kryštof Míšek
Vlády vyspělých ekonomik čelí po pandemii covidu-19 dvojí zátěži: rostoucímu dluhu a vyšším úrokovým sazbám. Před rokem 2019 se průměrný vládní dluh pohyboval kolem 103,6 procenta HDP, následně se však zvýšil a podle prognóz MMF dosáhne v roce 2025 přibližně 110,1 procenta HDP.
Tuto situaci dále zhoršuje výrazný růst úroků. Zatímco před pandemií byly sazby blízko nuly, v letech 2023–2024 se ve vyspělých ekonomikách pohybovaly v rozmezí čtyř až pěti procent.
Dražší financování se odráží i v rekordních výdajích vlád zemí OECD na obsluhu dluhu, které v roce 2024 dosáhly asi 3,3 procenta HDP – nejvíce od roku 2007.
Kombinace vyššího zadlužení a dražší obsluhy dluhu představuje pro tyto ekonomiky značnou fiskální výzvu. Připomeňme si i domácí ekonomiku: zatímco dříve jsme běžně vydávali kolem 50 miliard korun ročně na dluhovou službu, v příštím roce už to bude 110 miliard korun.
Které státy jsou v tuto chvíli nejproblematičtější? Pravděpodobně dva někdejší velikáni mezinárodních vztahů – Spojené království a Francie.
Začněme zemí, která poslední týdny kvůli politické krizi nejvíce plnila titulky médií. Francouzský veřejný dluh se drží na vysoké úrovni: v roce 2024 činil zhruba 113 procent HDP.
To je více než průměr vyspělých ekonomik (108,5 procenta HDP podle MMF) a země se pomalu přibližuje Itálii – s tím rozdílem, že Francie je druhou největší ekonomikou eurozóny a její případná záchrana by byla podstatně složitější a nákladnější.
Francie si navíc musí půjčovat dráž než Itálie, a to vůbec poprvé od vzniku eurozóny. Tamní deficit se už tři roky nepodařilo stlačit pod pět procent HDP a politická situace nedává velký prostor pro prosazení úsporných opatření či reforem.
O mnoho lépe si nevede ani někdejší „dílna světa“. Británie zápasí s vysokými náklady na obsluhu dluhu, které patří k nejvyšším mezi vyspělými zeměmi OECD. Od let 2020–2021 se zečtyřnásobily na 105 miliard liber ročně.
Důvodem je kombinace vysoké inflace a značné závislosti na zahraničních investorech. Ti si rizik všímají – britské dluhopisy nesou na 30letém horizontu 5,3 procenta, což je nejvyšší hodnota od roku 1998.
Jak z toho ven? Podle mého názoru to nepůjde cestou reforem ani úspor. Vzhledem k růstu obranných výdajů (až na úroveň pět procent HDP) a k nepříznivému demografickému vývoji totiž státy nebudou schopny výraznějšího „škrcení“ výdajů.
Časem tedy znovu přijdou ke slovu centrální banky. Evropská centrální banka (ECB) i Bank of England (BoE) už v minulosti v rámci kvantitativního uvolňování (QE) nakoupily obrovské objemy vládních dluhopisů, aby podpořily ekonomiky po finanční krizi 2008 a během pandemie covidu-19.
ECB prostřednictvím programů APP a PEPP nakoupila dluhopisy v hodnotě bilionů eur, přičemž koncem srpna 2025 činila hodnota jejího portfolia aktiv přibližně 2,647 bilionu eur.
Bank of England v rámci QE nakoupila dluhopisy v celkové hodnotě 895 miliard liber, z větší části šlo o státní dluhopisy. Tyto kroky významně ovlivnily trh: snížily dlouhodobé úrokové sazby, podpořily finanční stabilitu a usnadnily státům financování.
V současnosti obě banky své bilance snižují v rámci tzv. kvantitativního utahování (QT). Nakonec se však k dřívější politice budou pravděpodobně muset vrátit – a tím státům uleví, ovšem za cenu budoucí vyšší inflace. Ostatně historie už několikrát ukázala, že právě tento scénář bývá nakonec nejpravděpodobnější.
Autor je hlavním ekonomem Argos Capital
Máte co říci? Pošlete nám svůj komentář na komentare@hrotmedia.cz
