Laťku ve výšce 565 centimetrů překonal Władysław Kozakiewicz čistě a bez „škrtnutí“, zato za ohlušujícího pískotu moskevského publika. Vypadalo to dobře, jenže hned po něm zdolali tuto výšku jiní tři tyčkaři – další Polák Ślusarski, Francouz Houvion a Rus Volkov. „Cholera jasna, když všichni skočí 570 a já ne, budu čtvrtý,“ říkal si v duchu Kozakiewicz.

Moskevské olympijské hry z roku 1980 byly v mnoha ohledech velmi speciálním „podujatiem“. Kvůli sovětské invazi do Afghánistánu se jich nezúčastnili reprezentanti většiny západních zemí, a ti, kdo přijeli, čelili nesportovnímu chování moskevských diváků. Sovětské publikum podporovalo výhradně své sportovce a na ty ostatní hlasitě pískalo, řvalo a bučelo. „Ze 70 tisíc diváků jich hvízdalo tak 50 tisíc,“ vzpomíná v knize „Nie mówcie mi, jak mam żyć“ (Neříkejte mi, jak mám žít) Kozakiewicz a výsledkem byl podle něj „pekelný rámus připomínající ryk vuvuzel“, který při každém jeho „rozběhu ještě narůstal“. Činili se i sovětští funkcionáři, kteří třeba – jak se traduje – otevírali při hodech sovětských oštěpařů vrata stadionu, aby vítr o něco poponesl domácí oštěpy.

Kozakiewicz se ale nenechal vyvést z míry a také 570 centimetrů skočil napoprvé. Když se zvedl, ohnul pravou ruku a ukázal nenávistnému publiku obscénní gesto, které znamená to samé, co vystrčený prostředníček, a polština pro něj má na rozdíl od češtiny publikovatelný jednoslovný výraz „wał“, což – tedy kromě jiného – znamená hřídel. Tento výkon už nikdo nezopakoval, ale Volkov si poslední pokus nechal na 575 centimetrů. První skákal opět Kozakiewicz: „A zase to samé. Hvízdání, rozběh, odraz, let nad laťkou bez škrtnutí – a platný pokus. A tak jsem divákům ukázal druhý wał.“ Volkov hned poté vypadl a olympijský vítěz Kozakiewicz pak ještě skočil 578 centimetrů, což znamenalo nový světový rekord. Publikum samozřejmě pískalo i při něm, ovšem Kozakiewicz byl již „satisfakován“, a tak třetí hřídel neukázal.

Ruští funkcionáři se poté pokusili prosadit Kozakiewiczovu diskvalifikaci kvůli „urážce sovětského lidu“. Nevyhověl jim ovšem ani olympijský výbor ani polská vláda, jejíž oficiální odpověď vyzněla v tom smyslu, že šlo o mimovolný svalový stah zapříčiněný extrémní námahou. Poláci dodnes tomuto neslušnému posunku říkají „gest Kozakiewicza“, historie obscénních gest je však mnohem starší a barvitější.

Pozor na „óčko“ 

Odborníci na nonverbální komunikaci rádi přehánějí a tvrdí, že je mnohem důležitější než ta verbální. Pravdu mají v jednom, že všechna ta gesta, mimika, oční kontakty, držení těla (a smajlíky v mailech) nám holé, slovy vyjádřené informace doplňují emocemi, případně skutečnými postoji toho, s kým komunikujeme. Zatímco mimika je takřka univerzální, gesta – včetně těch urážlivých – se v různých kulturách liší. Příkladem budiž kroužek vytvořený palcem a ukazováčkem (OK gesture). Zatímco v anglofonních zemích znamená „okay“, v Japonsku představuje peníze a bohatství, v některých evropských zemích to je znak pro nulu, a pokud to na někoho uděláte na Blízkém východě, nebudete stačit utíkat, protože jde o velmi expresivní vyjádření vlastní nadřazenosti, kterým dotyčnému dáváte najevo, že se hodí tak leda k sodomizaci.

Gesta a jejich význam se také samozřejmě proměňují v čase. Týká se to třeba známého „véčka“, kterým se dnes na celém světě vyjadřuje vítězství a úspěch. Kdysi v minulosti ovšem roztažení ukazováčku a prostředníčku znamenalo zhruba to samé, co samotný vztyčený prostředníček, přičemž legenda praví, že toto gesto pochází z dob stoleté války, kdy měli Francouzi ve zvyku usekávat zajatým anglickým lučištníkům inkriminované dva prsty. Naše známé „véčko“ se zrodilo až 14. ledna 1941, kdy ho poprvé použil belgický exilový politik Victor de Laveleye, od kterého to brzy poté okopíroval Churchill. V anglofonních zemích si každopádně i dnes dejte pozor na postavení ruky. Pokud hřbet dlaně míří k tomu, komu „véčko“ ukazujete, nemá to s vítězstvím opravdu nic společného.

Muž s olověnou hlavou

Na rozdíl od „véčka“ datum vzniku nejznámějších obscénních gest neznáme a jejich kořeny bychom zjevně museli hledat v temném dávnověku. První zmínky o nich každopádně pocházejí z antického světa. Víme tak třeba, že už před Kozakiewiczem ohýbali do pravého úhlu ruku se stejným záměrem staří Římané.

Důkaz lze najít v Plútarchově životopise nešťastného římského reformátora Gaia Graccha. Mělo se tak stát roku 121 př. n. l., kdy se úhlavní Gracchův nepřítel – konzul Opimius – rozhodl zrušit jím zavedené reformní zákony (pozemková reforma, stanovení maximální ceny obilí...). Před tímto státnickým aktem musel samozřejmě Opimius obětovat bohům, a když jeden z jeho liktorů Quintus Antullius odnášel vnitřnosti poraženého zvířete stranou, neodpustil si invektivu vůči hloučku Gracchových sympatizantů: „Špatní občané uvolněte místa pro dobré.“ Navíc ještě – jak píše Plútarchos – „při těch slovech udělal obnaženou paží gesto jakoby na potupu“. Byla to ta poslední věc v Antulliově životě, protože byl „ihned na místě k smrti ubodán velkými psacími rydly“. Špatně to ovšem dopadlo také s Gracchem. Hned na druhý den došlo k rozhodujícímu střetu obou táborů a Gracchus prohrál. Opimius dal poté Gracchovu useknutou hlavu vyvážit zlatem (bylo to drahé, protože ji muž, který hlavu ukořistil, vylil roztaveným olovem) a nechal povraždit tři tisícovky jeho podporovatelů.

Digitus impudicus

Ruku lze samozřejmě nahradit prostředníkem, přičemž doklady o této kratochvíli pocházejí už ze starořeckých komedií. Vztyčený prostředník v nich figuroval jako krajně pohrdavé a nadřazené gesto, které lze vyložit tak, že dotyčný je „ochoten strpět anální styk“.

Antickým králem vztyčeného prostředníku byl jednoznačně slavný kynický filozof Diogenes ze Sinópé (žil ve 4. století př. n. l.). Žádné Diogenovo dílo se nedochovalo, a tak nám nezbývá než jeho život a názory rekonstruovat z historek a anekdot. Pohrdal prý majetkem, světskou mocí i zkaženým světem kolem, bydlel údajně v sudu (byť onen starořecký výraz možná ve skutečnosti znamenal prostě jen „konec obce“), Alexandra Velikého, který mu chtěl vyplnit libovolné přání, požádal, aby mu ustoupil „ze slunce“, a hostiteli, který mu zakázal plivat na zem, naplil do obličeje... Možná je to pravda a možná ne, ale kdo jiný by to měl s prostředníčkem umět tak jako Diogenes?

V Epiktétových Rozpravách se můžeme dočíst, jak Diogenes záměrně zesměšnil jednoho ze svých odpůrců: „Ukázal na kteréhosi ze sofistů tímto způsobem: vystrčil na něj prostřední prst a potom, když ten člověk se rozzuřil, poznamenal k okolí:,To je ten a ten, teď jsem vám ho ukázal.‘“ Něco podobného provedl podle Diogena Laertského (jmenovec žijící o půltisíciletí později) rovněž slavnému athénskému rétorovi Demosthenovi, na něhož měl podobnou „pifk u“ jako na zbytečně moc filozofující sofisty. „Kdysi zastihl řečníka Demosthena v hostinci snídajícího, a když si tento poposedl před ním více dovnitř, pravil:,O tolik budeš více v hostinci.‘ A když chtěli cizinci vidět Demosthena, ukázal na něho prostředním prstem a řekl:,Zde máte athénského vůdce lidu.‘“

Stejné krajně agresivní konotace měl vytrčený prostředníček i ve starověkém Římě, a ještě na začátku 7. století velký křesťanský učenec Isidor Sevillský ve svých Etymologiích napsal: „Třetí prst se nazývá nestoudným (digitus impudicus), protože se často užívá k obvinění nějaké osoby z hanebného činu.“ V Evropě, především v Itálii – rodné to vlasti neslušných posunků –, přežil vztyčený prostředníček dalších tisíc let. Do Spojených států pronikl pravděpodobně s italskými přistěhovalci na konci 19. století a brzy poté díky převaze americké popkultury zahájil vítězné tažení po světě. Ze světových politiků ho použil například americký prezident Ronald Reagan (ještě coby kalifornský guvernér vytáhl prostředníček na protestující studenty z univerzity v Berkeley), jeho nástupce George Bush ml. (coby texaský guvernér ho před televizním vystoupením jen tak z rozpustilosti ukázal na kameru a doprovodil to průpovídkou o tom, že je to „véčko“, ovšem tvořené jen jedním prstem) či někdejší kanadský premiér Pierre Trudeau (otec současného kanadského premiéra ho vytasil na hlouček otrapů, kteří na něj pokřikovali protifrancouzská hesla).

Měsíc nad řekou

Z případu nebohého Graccha víme, jak mohou být obscénní gesta nebezpečná, ovšem s vystrčením holého zadku (angličtina používá pro toto nepěkné konání libozvučné slovo „mooning“, tedy cosi jako „měsíčnění“) se to nedá srovnávat; pokud tedy židovský historik a učenec Flavius Iosephus trochu nepřeháněl. Někdy v době, kdy římskou provincii Judeu spravoval Ventidius Cumanus (48 až 52 n. l.), slavili Židé v Jeruzalémě svátek Pesach a jeden z dohlížejících římských legionářů ho hrubě znevážil: „Tu pojednou kterýsi z vojínů ohrnuv roucho a nestydatě se sehnuv, zadek svůj ukázal Židům a i zvuk úkonu tomu přiměřený ze sebe vydal,“ píše Iosephus a dodává: „Pro skutek tento veškeren lid se rozjitřiv, žádal bouřlivě po Cumanovi, by vojína potrestal; ano, někteří mladší mužové ohnivé povahy jsouce jak obyčejně ku vzpourám náchylní, přešli ihned k útoku a nasbíravše kamení, házeli jím po vojínech.“ Jenže Cumanus povolal legionáře, Židé se dali v panice na útěk a vznikla „děsná tlačenice, takže více než deset tisíc lidu zhynulo, pošlapáno a umačkáno.“

Tento extrémní druh vyjádření názoru si udržel oblibu až do dnešních dní; stačí vzpomenout pomateného veterána, který takto v květnu 2016 prezentoval svou nenávist k našim spojencům a vystrčil ve Vyškově zadek na projíždějící americký konvoj. V minulosti takto svůj odpor k nepřátelské straně demonstrovali třeba obránci Konstantinopole před křižáky (1204) či Francouzi hájící před Angličany normandské město Caen (1346). „Vystrkovačům“ každopádně nebyla jejich snaha nic platná. Čtvrtá křížová výprava i Angličané uspěli, obě města byla vydrancována a konstantinopolské i caenské zadky záhy poznaly středověk.

V českých podmínkách se sluší připomenout literární postavu Žida Frešla z Jiráskova Temna, který „ze zadku se odkryl a takto ohavně se poklonil, třikrát,“ jedné z pražských soch Jana Nepomuckého, za což byl zatčen a odveden na mučení. Ovšem zdaleka nejvydařenější české „měsíčnění“ předvedl roku 1904 během předvolební kampaně do říšské rady svérázný hrabě Vojtěch Václav Sternberg; aviatik, básník, vzdělanec, cestovatel, aktér řady soubojů a výtržník, který po svých politických oponentech házel sklenice vody a bez mrknutí oka zfackoval parlamentního zpravodaje Národních listů. Jeho kampaň byla patřičně bouřlivá, a když se mu jednu ze schůzí pokusili v Úpici rozbít mladočeští oponenti, vypořádal se s nimi hrabě po svém. Nejdřív podle dochované novinové zprávy vypudil z hospodského sálu dámy, a to přisprostlým Napoleonovým výrokem o „nevyslovitelné ve slušné společnosti části lidského těla, již však pan hrabě plně jmenuje“. Vzápětí ještě přitvrdil: „Obrací se na pódiu zády k voličům, vyzdvihuje šosy u kabátu a potřepává touž nevyslovitelnou částí těla.“ Dodejme, že jistá zemitost voličům nikdy nevadila, a tak se hrabě do Říšské rady s přehledem dostal.

Pane Władku...

Tvrdit, že ony tisíce výše popsaných mrtvých měla na svědomí obscénní gesta, by nebylo fér. Ke krveprolití by nejspíš stejně došlo, byť třeba jindy a za jiných okolností. Vztyčené ruce a prostředníky přesto veřejném prostoru vládnou nečekanou mocí. Když je jednou na někoho ukážete, už vám to nikdo neodpáře. Vyprávět by o tom mohli Miroslav Kalousek a Mirek Topolánek, jejichž celá politická kariéra se pro řadu jejich odpůrců smrskla na to, že jsou „jedničky“. A stejnou sílu měl na Německo namířený prostředníček řeckého ministra financí Janise Varufakise (co měl taky jiného s takovým jménem dělat), o kterém psaly noviny po celém světě a prezentovaly ho jako symbol pokažených řecko-německých vztahů.

Velkou radost ale po návratu do Polska neměl ani tyčkař Kozakiewicz. „Nemohl jsem vyjít na ulici, aniž by ke mně někdo nepřišel a netřásl mi rukou nebo mě neobjal kolem ramen,“ vzpomíná ve své knize. Hlásili se k němu prý úplně všichni – muži i ženy, mladí lidé i staré babičky: „Pane Władku, nikdy na to gesto nezapomeneme. Že jste se Rusům nebál dát po hubě.“ Impulzivní Kozakiewicz přitom žádným hrdinou být nechtěl. „Lidé brali mé gesto hluboce filozoficky. Nikomu se nechtělo věřit, že to bylo jen kvůli těm divákům na stadionu, a když jsem to vysvětloval, mrkali na mě: Dobře, dobře, musíš tak mluvit, ale my dobře víme, jak to bylo.“ ×