Dnes je Čína „dílnou světa“ a soupeří se Spojenými státy o titul nejmocnější země planety. Ještě před šedesáti lety byla taková představa naprosto absurdní. Když na začátku února 1962 ukončila Konference 7000 kádrů příšerný experiment nazvaný Velký skok vpřed, nejlidnatější země světa na tom byla nejspíš nejhůř ve svých tisíce let trvajících dějinách.

Čína díky Velkému skoku – jak alespoň sliboval Mao Ce-tung – měla během pouhých několika let dohnat vyspělé západní státy a stát se světovou velmocí. Místo toho se pod vedením „Velkého kormidelníka“ vrátila hluboko do pravěku.

Psychopatické kampaně, které stovky milionů Číňanů vybičovaly k tomu, aby dnem i nocí stavěli zavodňovací kanály, budovali „malé vysoké pece“, ničili dobrou půdu dva metry hlubokou orbou a snažili se ze světa sprovodit všechny komáry, mouchy, krysy a vrabce, vyčerpaly rolníky tak, až nebyli schopni obdělávat půdu. Události z let 1958 až 1961 se dodnes v Číně eufemisticky označují jako Tři roky přírodních katastrof, jenže za všechny ty katastrofy mohli lidé.

Výsledkem byl stěží opakovatelný hospodářský rozvrat, zřejmě nejhorší hladomor v dějinách a všudypřítomné násilí.

Faraon pekingský

První čínská pětiletka (1953 až 1957) šlapala v sovětských stopách. Zpočátku pozvolná – ale pak překotná a brutální – kolektivizace venkova nahnala naprostou většinu rolníků do zemědělských družstev. Veškerý důraz se kladl na těžký průmysl, a tak celá polovina průmyslových investic odtekla do 156 mamutích továren, které v severní Číně stavěli sovětští odborníci. Pětiletka byla prohlášena za triumfální úspěch, ovšem výsledky byly ve skutečnosti skromné: dodávky potravin se nepodařilo zvýšit, populace měst sice vzrostla o třetinu, ale nově příchozí nebylo kde zaměstnat, a ještě ke všemu bylo třeba splácet sovětské půjčky. Sen přetvořit Čínu ve vyspělou průmyslovou velmoc byl stále desítky let daleko, a (skoro pětašedesátiletý) Mao nebyl ochoten tak dlouho čekat.

Jako správný revolucionář rozuměl Mao lidem stejně špatně jako ekonomii. Na začátku roku 1958 proto začal místo druhé pětiletky prosazovat revoluční „partyzánské“ řešení, díky němuž měla Čína během pouhých několika let překlenout zdlouhavou a nudnou mezifázi budování a rovnýma nohama skočit do sluncem prozářené budoucnosti. Vše podstatné se upeklo v květnu 1958 na druhém zasedání VIII. sjezdu Komunistické strany Číny. Právě tady vznikla koncepce „Tří rudých praporů“, která sestávala z nové „generální linie“ charakterizované sloganem „napnout všechny síly, jít kupředu, budovat socialismus rychleji a hospodárněji“, z přechodu hospodářství na kvalitativně novou úroveň, což se nazývalo Velkým skokem vpřed, a ze zavádění lidových komun.

Jinak řečeno, lidé měli sami, dobrovolně, s nadšením a teď hned vybudovat nový svět, což sám Mao vyjádřil výrokem, že dříve „za revoluce“ pracovali lidé bez nároku na odměnu: „Tak proč by to tak nemohlo být i nyní?“

Nadšení, klacek & bič

Jako předzvěst toho, co mělo přijít, se v Číně už na konci roku 1957 rozběhly obrovské vodohospodářské projekty – stavby tisíců přehrad, rybníků, zavodňovacích kanálů a odvodňovacích struh –, do kterých se v průběhu několika příštích let zapojilo zhruba sto milionů lidí „vyzbrojených“ motykami a nůšemi. Oficiálně prezentovaná čísla vypadala úctyhodně. Jen Maova rodná provincie Che-nan například podle knihy Tombstone – její autor, čínský novinář Jang Ťi-šeng, k ní sbíral materiály dlouhých patnáct let – hlásila, že zavodnila přes 77 tisíc čtverečních kilometrů půdy a přemístila při tom 8,8 miliardy krychlových metrů hlíny a kamene, což prý byl „ekvivalent 48 Panamských průplavů“. Realita se ovšem poněkud lišila, když prý ještě v roce 1980 činila celková výměra zavlažované půdy v Che-nanu jen zhruba třicet tisíc čtverečních kilometrů… Nehledě na toto falšování statistik se tehdy skutečně odvedlo obrovské množství práce a řada staveb z té doby je dodnes součástí čínské krajiny.

Profimedia.cz

Podceňovat revoluční zápal by samozřejmě nebylo fér, ale rodnými bratry budovatelského nadšení bývají v diktaturách odjakživa klacek a bič. A příslušníci nové venkovské „gentry“ – komunističtí funkcionáři, kteří Maovu režimu vděčili za vše – se je rozhodně nezdráhali použít. Paleta trestů, které tito lokální diktátoři používali, byla patřičně široká, a tak o pracovní entuziasmus nebyla nouze. Na neposlušné rýpaly čekalo svazování a věšení za různé části těla, klečení do úmoru, ponižující pochodování se zesměšňujícími cedulemi na krku, odpírání jídla, vystavení zimě či slunci, popřípadě uříznutí uší či prstů. Klasikou byl výprask, kterého se často účastnili i řadoví členové komun. „Když jsi nikoho nebil, byl jsi považován za pravicového úchylkáře a brzy začali bít tebe. Čím hůře jsi někoho bil, tím pevnější postavení jsi ve straně získal,“ líčili Jangovi zasvěceně pamětníci.

Dostatek jídla měly pracovní čety navíc jen zpočátku, pak se k bití přidal hlad. Jen tři velká zavodňovací díla v jednom okrese Che-nanu proto v letech 1958 až 1960 spolykala přes sedmnáct tisíc životů.

Kování oceli ve velké peci

Zatímco zavodňovací práce měly většinou nějaký smysl, další Mao Ce-tungovy nápady ho zcela postrádaly. Ukázkovou je v tomto ohledu jeho (ze Sovětského svazu převzatá) víra, že vyspělost státu se měří množstvím železa a oceli, které vyrábí. Když to nešlo dost rychle běžnými způsoby, rozhodla se věrchuška, že se bude železo slévat podomácku – v malých pecích vybudovaných z cihel a hlíny. „Boje o ocel“ se zúčastnilo opět zhruba sto milionů lidí z venkovských komun a práce pokračovaly neobyčejně rychle – v červenci 1958 stálo pecí zhruba třicet až padesát tisíc, v srpnu už skoro 200 tisíc, koncem září 700 tisíc a v říjnu celý milion. Byla to „hromská“ práce; když někde chybělo uhlí, vykácel se les, pokud se nedostávalo hlíny na cihly, rozebraly se staré městské hradby, a když v okolí nebyla železná ruda, skončilo v pecích – v honbě za splněním plánu – zemědělské nářadí, rodinné památky, kuchyňské nádobí i kliky od dveří.

Úžasnou inovativní metodu nazvanou „kování oceli ve velké peci“ vymysleli v S’-čchuanu. Stačilo v lese najít vhodnou rokli, vykácet široko daleko všechny stromy, naházet je na dno, nanosit rudu a dřevo zapálit. Výsledkem nebyla ani ruda, ani železné ingoty, ale stranickému vedení se to dalo s fanfárami představit coby epochální úspěch. Megalomanský plán pro rok 1958 se tak nakonec podařilo slavně plnit, jenže železo z rolnických pecí bylo naprosto nepoužitelné, proto se od jeho výroby už na jaře příštího roku potichu upustilo.

Zabij čtyři zla

Zhruba stejně se osvědčil další z ďábelských zlepšováků oné doby – hluboká orba. Pole se na doporučení „z centra“ leckdy orala až do hloubky dvou metrů; prý kvůli tomu, aby se posílil kořenový systém rostlin. Jindy pracovní čety seškrábly svrchní vrstvu hlíny, z té pod ní budovaly duté mohyly, bůhvíproč je nakuřovaly ohněm, k „vyuzené“ hlíně přimíchaly hnůj, kompost a roztlučené cihly, vše to uhrabaly a konečně mohly osít. Hodně polí se kvůli těmto nesmyslně pracným postupům nestihlo obdělat nebo se prostě nechala ležet ladem s tím, že tento výpadek hluboko zoraná pole nahradí. Zrna se také – přesně dle doporučení sovětského šarlatána-genetika Trofima Lysenka – nechávala klíčit příliš blízko u sebe s odůvodněním, že rostliny stejného druhu si konkurovat nebudou…

Ještě bizarnější byla kampaň vedená proti zvířecím škůdcům pod heslem „Zabij čtyři zla“. Zatímco komáři, mouchy a krysy přečkali Velký skok bez vážných ztrát, vrabci soustředěné nasazení desítek milionů lidí s řehtačkami, kameny a praky nemohli přežít a kolektivně se odebrali do ptačího nebe. Dodejme, že vrabci se kromě obilí živí i hmyzem, který se zákonitě přemnožil a napáchal na úrodě mnohem větší škody než chudáci ptáci.

Přízrak hladu

Všechny tyto báječné nesmysly prováděné za zpěvu revolučních písní a třepotání rudých praporů měly jeden nezamýšlený důsledek: stamiliony lidí (Čína tehdy měla zhruba 660 milionů obyvatel) se nemohly v klidu věnovat tomu, co bylo pro tak chudou zemi, kterou tehdy Čína byla, skutečně důležité – zemědělství. To byl první předpoklad hladomoru. Tím druhým bylo ustavení lidových komun (dělily se na brigády a výrobní družstva), ve kterých zmizela lidská individualita. Komuny záměrně oslabovaly funkci tradiční rodiny a staly se základní lidskou organizační jednotkou, pracovním táborem i feudálním velkostatkem v jednom. Ve městech se komuny příliš neprosadily, zato na venkově v nich v roce 1958 žilo 99 procent lidí. Za velkou vymoženost se považovalo zavedení kolektivního stravování, ovšem lidé, se kterými mluvil Jang, na to vzpomínali jinak a tvrdili, že všechno, co jim poté zůstalo, byly jídelní hůlky a miska – nebo ještě trefněji „šatstvo oblečené na tělech a potrava v břiše“.

Profimedia.cz

K smrti udření a vesnickým komunismem demotivovaní lidé logicky na polích práce moc neodvedli, a tak přišel hlad. Všechno ještě zhoršovalo již zmíněné falšování statistik, které vedlo například k tomu, že se velmi slušná sklizeň obilnin z roku 1958 nafoukla na papíře z 200 milionů na 375 milionů tun. Tomu pak odpovídaly předepsané dávky, a tak už na jaře 1959 nebylo v některých oblastech co jíst, čím krmit zvířata a čím osít pole. Ty příběhy jsou si velmi podobné. Například v jedné z chenanských komun zvané Tchao-lin došlo v září 1959 podle Janga obilí, v říjnu všech 291 komunálních kuchyní zavřelo a v listopadu nezbyl v okolí ani jeden živý jilm, protože „hladovějící rolníci otrhali ze stromů všechno listí a sloupali kůru“. Jestliže v září 1959 žilo v řečené komuně 34 797 lidí, příští rok to bylo o 15,64 procenta méně, přičemž každá jedenáctá domácnost vymřela do poslední duše.

Jak se jedí lidé

Vedoucí komunálních jídelen se sice snažili hledat náhražkové potraviny – divoké byliny, burákové klíčky, krysy, vrabce (pokud tedy ještě nějací zbyli), kůru, škeble, rýžovou slámu, kukuřičné stonky či sušený trus volavek (vzhledem k tomu, že žerou ryby, byl výživný a nepáchl prý až tak odporně), ale stejně to k ničemu nebylo. Když jel jistý novinář na konci roku 1959 chenanským venkovem, viděl z okna „v příkopech u cesty jedno tělo za druhým, ale nikdo v autobuse se neodvážil o hladomoru promluvit“.

Na venkově se tehdy děly příšerné věci. Jistý muž se například podle Janga bál, že „jeho synové staří tři a čtyři roky zůstanou sami, a tak je těsně před svou smrtí utopil v jakési díře“. V jiné vesnici zůstaly dvě děti – staré osm a dvanáct let – v domě s těly mrtvých rodičů a „přežily, když po několik měsíců jedly jejich těla“. Mrtvoly už nakonec neměl nikdo sílu ani vůli uklidit, a tak se válely po zemi; často s vyříznutými kusy masa z hýždí a stehen. Bývalý účetní jednoho z výrobních družstev Jangovi dokonce přiznal, že lidské maso také ochutnal – byť tedy údajně jen omylem –, a tvrdil, že bylo „docela dobré“, jen prý mělo „poněkud houbovitou konzistenci“.

Profimedia.cz

Lidé ale neumírali jen hladem. Pořád tu ještě bylo staré dobré násilí a Jang případů, kdy byl někdo předáky výrobních družstev umlácen nebo utýrán k smrti, sesbíral na čínském venkově spoustu. Někdy k tomu stačilo strčit si za košili klásek kukuřice pro hladovějící děti, jindy ukrást pošlé prase, pár buráků nebo prostě jen neposlechnout příkaz a nesklidit včas zeleninu. Obzvlášť hrozně dopadla jistá rodina, kdy otce za podobné drobné prohřešky umlátili, matku tak dlouho polévali studenou vodou, až zemřela, a děti pak – až na nejstarší, čtrnáctiletou dceru – zemřely hlady.

Odhady, kolik lidí během hladomoru zemřelo, se liší. Ty relevantní však oscilují mezi patnácti a pětapadesáti miliony lidí. Čínské dějiny 20. století byly mimořádně pohnuté a zemi během něj zasáhlo minimálně pět dalších velkých hladomorů, ten Mao Ce-tungův však byl s přehledem nejhorší.

Konec snu

Velký skok vpřed nebyl jednolitý, nepřerušovaný proces a namále měl už na jaře roku 1959, kdy se objevily první pochyby. Maa tehdy ve funkci předsedy státu vystřídal ortodoxní komunista sovětského střihu Liou Šao-čchi, Mao si ovšem dál ponechal klíčovou funkci předsedy strany. V létě toho roku své pozice obhájil na stranické konferenci v Lu-šanu, když si za exemplární příklad vybral ministra obrany Pcheng Te-chuaje, který si dovolil Velký skok – velmi opatrně – kritizovat v osobním dopise.

Nešťastný maršál byl přímo na zasedání označen za nepřítele stojícího „v čele protistranické pravicově-oportunistické kliky“ a Velký skok se zase vrátil do vyjetých kolejí. K nápravě nejhorších výstřelků tak došlo až během roku 1961 a Velký skok definitivně ukončila až zmíněná Konference 7000 kádrů v únoru 1962.

Pro Maa to znamenalo osobní porážku, několik příštích let se zdržoval mimo Peking a zdálo se, že se stáhl na odpočinek. Bohužel nestáhl. V roce 1966 rozpoutal kulturní revoluci a jeho rudé gardy povraždily další statisíce, možná miliony lidí. Skutečný velký skok vpřed začala Čína uskutečňovat až po smrti Maa a pádu „Gangu čtyř“ na konci sedmdesátých let. Stačily jí k tomu čtyři desítky let a brutální kapitalismus jako vystřižený z evropského 19. století.