Dnes je Magdalena Dobromila Rettigová známá hlavně jako autorka Domácí kuchařky proslulé nezapomenutelnými pokyny typu: „Vraz do toho osm vajec, vlej do toho žejdlík smetany.“ Ovšem už šest let před vydáním kuchařky Rettigovou proslavila báseň „Jablíčka“, která v létě 1820 vyšla v časopise Dobroslav. Ve vlasteneckých kruzích vzbudila pořádný rozruch; koneckonců zručných básníků jsme už tenkrát pár měli, ale básnířku žádnou.

Báseň začínající slokou – 

„Stojí jabloň v širém poli

Na trávníčku zeleném,

Ba zeleném.

Ach, proč mne tak srdce bolí

V šněrování červeném,

Ach červeném?“

– se brzy poté dočkala zhudebnění, vycházela v nejrůznějších zpěvnících a do svých sbírek ji převzali František Ladislav Čelakovský i Karel Jaromír Erben. Ještě v polovině 40. let se nad ní rozplýval spisovatel Václav Bolemír Nebeský, když tvrdil, že je to „roztomilá poesie, přírodě ukradená“, a litoval, že básnický duch tuto „vskutku zasloužilou paní“ již opustil: „Byl to v životě jejím jasný okamžik, Musou zasvěcený, její duše rozkvetla a konec – byla to poesie jednodenní. Ta samá paní napsala teď pojednání o telecím mase – snad dobré, já nevím.“

Jak se snáší telecí s básnictvím, netušíme. Jedno je však jisté; Rettigová autorkou „Jablíček“ nikdy nebyla, protože je ve skutečnosti napsal její manžel – Jan Alois Sudiprav Rettig. Letos právě 200 roků stará „Jablíčka“ jsou jen jednou z mnoha mystifikací, kterými národní obrození obtěžkalo českou minulost. Naši pradědové zkrátka netrpěli ostychem a vytrvale „zlepšovali“ nejen nejstarší národní dějiny (Rukopisy Královédvorský a Zelenohorský), ale také svoji přítomnost. Umělé písně se vydávaly za lidovky, šidilo se s nepřiznanými překlady a pod mužské verše se občas připisovala ženská jména.

Pásala jsem kozičky

Rettigová každopádně v onom jablečném podvůdku prsty neměla. Dokazují to dopisy, které v 80. letech 19. století pro veřejnost objevil spisovatel František Bačkovský. Když v květnu 1820 předávala královéhradeckému vydavateli Josefu Liboslavu Zieglerovi své první dvě české povídky, psala v průvodním listě, že „manžel odesýlá přiloženě Jablíčka“. Otevřeně také přiznávala, že českým jazykem zatím moc nevládne: „Prosím obzvláště o malé odpuštění v dobropísebnosti a o opravení, neb jsem teprve učedlnice, a prosím o Milosť.“

Ziegler však pod „Jablíčka“ podepsal Rettigovou a chybu neopravil ani poté, co se dotyčná ohradila, že si připadá „jako vrána v pávovém péří“, že se v češtině zatím „do rýmovaných věcí pustiti nesmí“ a chtěla vědět, „kterak se ta mýlka v jménu stala“.

Dodejme, že nešlo o jedinou nehodu, kterou „Jablíčka“ Rettigové způsobila. Kvůli zásahu cenzury nesměla báseň dle jejího životopisce Josefa Johanidese vyjít s notovým zápisem, a navíc se musel změnit počátek čtvrté sloky, který zněl:

„Pod jabloní na trávníku

Pásala jsem kozičky, 

Své kozičky.“ 

Slovo „kozičky“ mělo již tehdy v češtině druhý – poněkud frivolní – význam, a tak je později nahradily „ovčičky“, k čemuž Rettigová v dopise podotkla: „Nic mě na tom nemrzí, jen ty (z)propadené kozičky, neb se skoro obávám, aby to mnohý naopak nevykládal.“

Výstraha všem pannám

Podobný rozruch jako „Jablíčka“ způsobila mezi obrozenci už o dvě desetiletí dříve jiná – údajně ženou – napsaná báseň s krkolomným názvem „Výstraha před svůdci všem pannám“. Vyšla roku 1798 v almanachu „Nové básně“ Antonína Jaroslava Puchmajera, byla podepsána šifrou „R-a L-ová“ a s velkým úspěchem ji zhudebnil Jakub Jan Ryba. Za její autorku se tradičně označuje Slovenka Rebeka Lešková, která v letech 1794 až 1798 pobývala s manželem – evangelickým farářem Štefanem Leškou – v Čechách. Přesvědčivě to ostatně dokládá list, ve kterém Vojtěch Nejedlý píše roku 1797 jinému buditeli a „puchmajerovci“ Šebestiánu Hněvkovskému, že „my Čechové také již Sapfó“ máme a dodává, že „paní Rebeka Lešková udělala báseň proti svůdcům, tak jako výstrahu ženským“.

Vypadá to neprůstřelně, ovšem hned od začátku se šířily hlasy, že onu mravokárnou báseň ve skutečnosti napsal muž (slovenský básník Bohuslav Tablic či Leškové manžel Štefan), a ke stejnému závěru nedávno došla i Milena Lenderová, která se specializuje na naše novověké dějiny a dějiny genderu. Podle jejího názoru by totiž slušně vychována žena konce 18. století prostě nepoužila verše jako: 

„Nechť vám oni co chtí tvrdí, 

Ať to místa nemívá; 

neb i myšlení jich smrdí, 

Jako mrcha červivá.“

Až na Heky! Amen

Nevyvratitelný důkaz o genderové mystifikaci nemáme ani v případě Lidmily a Terezie Vlasty Hekových; dcer dobrušského buditele Františka Vladislava Heka, jehož život zvěčnil Alois Jirásek ve svém F. L. Věkovi. Podezření je však skoro absolutní.

V letech 1815 až 1819 publikovaly sestry bezmála 20 epigramů a starší Terezie Vlasta navíc delší báseň „Pláč mladé vdovy u hrobu svého manžela“. Pochyby se vyrojily okamžitě, a když za první republiky vydával kritik Jan Jakubec Hekovy sebrané spisy, napsal, že je třeba „odstraniti z české literatury dvě jména básnická, Terezie Vlasty Hekové a Lidmily Hekové“. V pamětech jejich otce totiž zjistil, že v roce 1815 bylo Terezii Vlastě 15 a Lidmile dokonce jen 12 let. Epigramy byly navíc psány „nesnadnými metry antickými“, zabývaly se dospělými tématy a pozdější dopisy obou dívek jakkoli nenaznačují, že by slinuly mimořádným talentem či vzděláním. Posuďte ostatně sami, zda takovéto epigramy píší dvanáctileté dívky vyšlé z dobrušské dvojtřídky:

„Jestli v rákosí sedíš, budiž vesel, 

chutně píšťaly řezej; neb jak přejde 

čas, bys v píšťalách samých seděl, pískat 

nebude komu.“

Prababičky literatury

Koho tedy můžeme označit za první skutečnou česky píšící spisovatelku? Kandidátky jsou dvě – Rettigová a řeholní sestra Josefa Pedálová, která při vstupu mezi alžbětinky přijala řádové jméno Marie Antonie a publikovala pod pseudonymem Dobrovlastka.

Než se Rettigová rozhodla, že jejím jazykem bude čeština, psala si sama pro sebe německy. Později tyto rané pokusy „zčešťovala“ a jeden z nich – krátká povídka „Žežhulka“ – vyšel v létě 1820 spolu s „Jablíčky“ v Dobroslavu. S gramatikou a stylistikou jí nepochybně musel někdo pomoci, ale šlo o její autentický text. Brzy poté následovaly další povídky, několik básní a hned v roce 1821 vydala knížku „Mařenčin košíček“ plný mravoličných a z dnešního pohledu dokonale kýčovitých vyprávění o zamilovaných dívkách, nezodpovědných pánech, ztraceném panenství a blescích z nebes.

Pokud by se však počítaly – a asi by měly – náboženské texty, tak Rettigovou předešla sestra „Dobrovlastka“, která už v roce 1816 vydala „Život sv. Alžběty“. O deset let později se vrhla na „civilní“ tvorbu a v různých časopisech publikovala několik básní a povídek. Zároveň si čile dopisovala s řadou obrozenců, což později velmi neuctivě zhodnotila Božena Němcová, která dostala za úkol tuto „starou škatuli jeptišku“ zpracovat do připravované knihy medailonů vynikajících Čechů. Živočišnou Němcovou psaní pietního portrétu zjevně otravovalo, a tak si v dopise stěžovala, že kdyby mohla napsat o tom, jak „náramně zamilovaná psaní“ Pedálová posílala páteru Josefu Vlastimilovi Kamarýtovi, „aspoň by to nějaký interess mělo“.

Čistě teoreticky je mohla obě předběhnout sousedka Rettigové z Ústí na Orlicí – Anna Korábová. O jejím psaní víme však jen to, že údajně spolu se svým mužem-lékařem anonymně posílala texty do Prvotin pěkných umění, které vycházely v letech 1813 až 1817.

Dívka bdící

Ale zpět k genderovým mystifikacím. Když roku 1832 vydal John Bowring antologii českých básní (Cheskian Anthology), pronikla mezi autory jediná žena – Žofie Jandová. Naši literaturu to stavělo na novou úroveň, chybička se však přesto vloudila: Žádná Jandová nikdy neexistovala, protože si ji kompletně vymyslel již zmíněný Čelakovský.

První její báseň „Dívka bdící“, která začíná verši – 

„V modrošeru hvězdy zapadají,

Jitřenka jen na mne hledí bledá;

Všude ticho – kohauti jen pějí,

A mně cosi – cosi spáti nedá.“

–, publikoval Dobroslav v létě 1821. Nezůstalo to bez povšimnutí. Na novou první dámu české poezie reagovali svými básněmi hned tři mužští kolegové a Karel Sudimír Šnajdr dokonce neexistující poetku něžně vyzýval, aby jen bděla „v samotnosti“ a poslouchala, „kterak kohauti pějí“, protože taková už je prostě láska.

Další dvě básně vydal Čelakovský roku 1823 a k vydání dokonce připravil celou sbírku. Jenže v tiskárně se to „rozkecalo“, a to byl konec básnířky Jandové. V dopise adresovaném svému příteli páteru Kamarýtovi přiznal, že si Jandovou „z úmyslu dobrého“ vymyslel, a aby se na to nepřišlo, dělal prý ve verších záměrně chyby a „schválně vyvolil tenkráte lehčejší sloh“. Na závěr s politováním dodal, že se o podvodu dověděl „konečně i báťuška“ (Josef Jungmann), a tak musel vydání sbírky stopnout: „Teď není více s Žofií nic; musíme po čase na jinou myslit.“ A Kamarýt – se kterým Čelakovský v dopisech s oblibou probíral své mystifikace – mu na to s pochopením odepsal: „Žofie pěkně najednou mohla umříti, tu by bylo elegií a nénií! – a ty bys byl vyšel jako její vydavatel!“

Mystifikace se tak sice provalila už v roce 1824, jenže když Bowring začal připravovat svou antologii, Čelakovský – ani žádný jiný obrozenec – ho před zařazením Jandové nevaroval.

Nám pěje lid

Množství mystifikací, ke kterým v této době docházelo, je zarážející. Je však nutné si uvědomit, že jungmannovská „agitační“ fáze národního obrození k tomu přímo sváděla, když do české kultury, jak napsal literární historik Vladimír Macura, vnesla výrazné prvky hry a soutěživosti. Tehdejší vlastenci dle Macury chápali českou kulturu jako nejvyšší – skoro božský – ideál, který mají povinnost v krátkém čase vytvořit, ale zároveň s ohledem na okolní realitu pochybovali, že by tento svůj sen mohli kdy uskutečnit; jako třeba básník Josef Krasoslav Chmelenský, který jednou ve slabé chvilce skepticky podotknul, že „si vskutku hráme na literaturu“. Není divu, že se v oněch letech potácejících se mezi nejčernější skepsí a nadšením z vysněných zítřků občas někdo rozhodl realitu trochu vyspravit.

Ve 30. a 40. letech mystifikační vlna opadla, ovšem ne docela. Archivář Antonín Boček vesele vyráběl falza „starých“ moravských listin a na konci 30. let začaly vycházet tklivé verše Marie Čacké. O záhadné básnířce se díky novináři a buditeli Josefu Bojislavu Pichlovi vědělo jen to, že žije „na selském statku v tiché domácnosti, kde časem na kousek papíru píseň napíše, jsouc k tomu jako k dýchání přirozeně puzena“. Její popularita utěšeně rostla, a když v únoru 1844 přinesly Květy zprávu o její smrti, napsal spisovatel Nebeský do nekrologu, že „oněměla zpěvná ústa, přestalo tlouci srdce plné písní“. Čacká podle něj „uměla básnit písně, a to pravé“, protože „znala pramluvu citu a mateřský jazyk duše“. Za její verše by se údajně nemusel stydět ani Goethe, ovšem – nám Čechům – „nám pěje lid“.Jaké to bylo překvapení, když v srpnu 1846 Květy napsaly, že „oplakávaná selka básnířka, chystá nyní ouplné sebrání svých po časopisech roztroušených básní“. Časopis zároveň vysvětlil, že žádná Čacká nikdy neexistovala, protože verše psala Františka Bohunka Pichlová – vzdělaná žena z dobré pražské rodiny a Pichlova snoubenka/manželka. 

Doba se již změnila, žen-spisovatelek stále přibývalo, a tak je nebylo třeba uměle vyrábět. Stvořit mýtus o básnířce z lidu ovšem nadále bylo velké pokušení.

Žádnou spisovatelku

V té době už Božena Němcová měla za sebou několik básní a povídek. Deset let poté začala vydávat svá vrcholná díla, žila neuspořádaným, rozháraným životem, a nakonec se stala literátkou-profesionálkou, kterou (mizerně) živily autorské honoráře. To si tenkrát dle historičky Mileny Lenderové nedovolili ani muži. Pro většinu tehdejší společnosti to bylo jen těžko „překousnutelné“, což za všechny vyjádřil profesor češtiny na pražské univerzitě Jan Pravoslav Koubek, když napsal: 

„Řádný muž chce řádnou manželku,

Ale žádnou spisovatelku. 

On chce ženu k milování, k práci,

Hodnou, pilnou jako Popelku.“

Když si nyní tyto verše člověk čte, připadá mu jako zázrak, že ony ženy – i díky kterým dnes nemluvíme dialektem němčiny – měly odvahu a chuť vůbec něco napsat.