Pomohl by nám v boji proti tomu zatracenému uhlíku kapitán Nemo?
Ilustrace: ZonerAI
Uhlíková neutralita
Bruselská verneovka: Evropská komise si maluje zelené zázraky, které zatím neexistují
Nový dekarbonizační návrh z pera Evropské komise připomíná nejslavnější verneovky plné zázračných vynálezů, které je ale třeba teprve vynalézt. Bez nich jdeme tak trochu hlavou proti zdi, píše ve svém komentáři Pavel Páral.
hlavní komentátor
Čerstvě zveřejněný návrh Evropské komise (EK) na snížení emisí oxidu uhličitého do roku 2040 oproti stavu v roce 1990 vyvolal poprask, přestože se o něm mluví už dlouho. Mnoho lidí věřilo v sebereflexi EK a racionálnější cíl, nebo spíše k odložení tak vážného závazku na pozdější dobu.
Levicová menšina však má stále svůj výtlak, a tak vznikl dokument, který sice nikoli vytříbeným jazykem, ale obsahem připomíná nejslavnější verneovky plné zázračných vynálezů, které se po sto a více letech stávaly běžnou součásti našich životů.
I naše naplánovaná dekarbonizace stojí na vynálezech, které je třeba vynalézt, nebo přinejmenším dotáhnout alespoň do poloprovozní úrovně a ověřit jejich ekonomickou udržitelnost.
Teď už nejde jen o další soláry a větrníky a jejich integraci do energetické sítě. Jde o odstranění uhlíku z výrobních procesů, které ho produkují takříkajíc z podstaty.
Patří sem třeba cement, který se vyrábí s pomocí zemního plynu, který se účastní samotné reakce, při níž cement vzniká. A je jedno, čím přitom topíme pod kotlem.
Je pravda, že postupně vznikají v laboratorních podmínkách zárodky nových technologií, a právě u cementu se Norům podařilo dojít k reálnému provozu bezemisní cementárny stojící na použití minerálu olivín.
Má to jen maličkou chybu. I v zemi, kde je nejlevnější energie v Evropě, vychází cena takto vyrobeného cementu o padesát až osmdesát procent vyšší než při klasické technologii.
Přestavět všechny evropské cementárny na drahou výrobu do roku 2040 samo o sobě vyžaduje stovky miliard eur. A začít hned.
Nyní intenzivně prožívaným příběhem je hluboká krize evropského ocelářství. Tam jde ocel nepochybně vyrábět v elektrických obloukových pecí. Ale i to je velmi drahé a nevychází to ekonomicky ani při vysokých dotacích.
Druhý největší světový ocelářský koncern ArcelorMittal nedávno oznámil, že ve svých ocelárnách v Brémách a Eisenhüttenstadtu v Německu zastavuje záměr výstavby elektrických obloukových pecí využívajících energii z obnovitelných zdrojů. A to navzdory přislíbené dotaci ve výši 1,3 miliardy eur, tedy 32 miliard korun.
Ale to jde jen o ocel vyráběnou ze šrotu a v nižší kvalitě, než jaké dosahuje vysokopecní primární ocel. Bezuhlíková technologie k výrobě primární oceli bez koksu už nějaký čas existuje, ale je nesmírně nákladná. Potřebuje při dekarbonizaci k redukci rudy použít vodík místo koksu.
Taková vodíková ocelárna se staví ve švédském městě Boden. Společnost Stegra předpokládá, že ji bude stát 6,5 miliardy eur (160 miliard korun) pro výrobní kapacitu pět milionů tun oceli ročně.
Ocelářství z Evropy pomalu odchází. Podíl dovozů na evropské spotřebě dosahuje historického maxima. Překročil hranici 21 procent evropské spotřeby. Přitom ještě v roce 2013 tento podíl činil pouhých třináct procent. A bude hůř, dokud nebudou efektivnější bezuhlíkové technologie.
Ještě hůře je na tom chemický průmysl, který je celý postaven na reakcích uhlíkových sloučenin. Bude obtížné hledat nějaké formy dekarbonizace, kromě drahého, a ne všude realizovatelného zachytávání uhlíku.
Navíc elektrifikace technologií vede k obřímu nárůstu spotřeby energie. Nedávno Ivan Souček, ředitel Svazu chemického průmyslu, uvedl v podcastu Vysoké napětí, že v současnosti spotřebují tuzemské chemičky čtyři až pět terawatthodin (TWh) ročně. Elektrifikace odvětví by ale znamenala spotřebu 20 TWh, což je v současnosti třetina celkové spotřeby elektřiny v Česku.
U průmyslových hnojiv, bez nichž bychom neuživili třetinu současných obyvatel planety, vývoj situace pokročil. Vyrábí se klasicky s použitím metanu, jehož zdrojem je zemní plyn. Jeho současné ceny hubí evropské výrobce a Evropa sice bojkotuje dovoz plynu z Ruska, ale místo toho dováží z východu obrovské množství hnojiva.
Prostě k zázračným vynálezům kapitána Nema máme ještě dost daleko a s naplánovanou dekarbonizací jdeme tak trochu hlavou do zdi.
