Uhlíková stopa se postupně utahuje
Vygenerováno v Nano Banana
Uhlíková smyčka se musí utahovat, jinak přestane fungovat
Zastropování cen povolenek je nesmysl z hlediska ekonomické teorie a podstaty toho, jak mají fungovat. Povolenky slouží jako postupně se utahující smyčka, proto budou zdražovat.
HLAVNÍ EKONOM TRINITY BANK, ČLEN NÁRODNÍ EKONOMICKÉ RADY VLÁDY
Pomyslný dotaz rádiu Jerevan by v těchto hodinách mohl znít nějak takto: „Česká vláda říká, že v Bruselu prosadila zastropování ceny emisních povolenek pro domácnosti na úrovni 45 eur. Je to pravda?”
A odpověď? „Ano, je to pravda. Akorát to není prosazené, ale pouze ve stádiu jednoho z návrhů, který ještě musí schválit Evropská komise a Evropský parlament. A nejde o strop ve smyslu pevné ceny, ale o příslib uvolnit více povolenek, než bylo dosud v plánu, pokud cena povolenky dosáhne 45 eur.“
Ve skutečnosti je trvalé zastropování cen emisních povolenek nesmysl. A minimálně v Bruselu to dobře vědí. Šlo by totiž proti samé podstatě toho, jak podle příslušné ekonomické teorie mají povolenky fungovat a čemu mají sloužit. Mají sloužit jako postupně se utahující smyčka. Kdo věří v trvalejší zastropování cen povolenek, nerozumí tomu, jak fungují a nezná teorii v jejich pozadí. Jejich zastropování by z nich fakticky učinilo uhlíkovou daň. Proč tedy není zavedena uhlíková daň rovnou?
Protože ekonomická teorie mnohdy povolenky preferuje před uhlíkovou daní jakožto prostředek toho nejúčinnějšího, tedy celospolečensky nejlevnějšího, způsobu plošné dekarbonizace. A to právě proto, že jejich cena, tedy vlastně „sazba“, není fixována, jako je fixována sazba daně.
Trh s povolenkami funguje tak, že vláda, případně Evropská komise v případě EU, postupně snižuje nabídku povolenek. Běžně se snížení nabídky pohybuje v jednotkách procent ročně, typicky od tří do pěti. Toto omezování nabídky v režii vlád, případně tedy Evropské komise, vytváří tlak na postupný, dlouhodobý růst cen emisních povolenek. Ten tedy nyní nežádoucím vedlejším efektem, nýbrž nejvlastnějším záměrem a plně zamýšleným a kýženým projevem.
V případě průmyslových povolenek EU to funguje tak, že příslušný úřad „změří“ rozsah emisí, které daný podnik v uplynulém roce vypustil do ovzduší. Pokud třeba vypustil tři miliony tun oxidu uhličitého, musí během několika měsíců roku následujícího odevzdat úřadům tři miliony povolenek, jinak mu hrozí pokuty a sankce. Ty povolenky si tedy daný podnik musí obstarat předtím, třeba nakoupit v rámci státem organizované aukce. Jejich nabídku právě v těchto aukcích v případě EU řídí Evropská komise.
Pokud povolenka stojí třeba 70 eur za jednu vypuštěnou tunu škodlivin a náklady konkrétního podniku na snížení emisí jsou 60 eur na tunu, takový podnik investuje do dekarbonizace. Protože pro takový podnik je z hlediska jeho přirozené snahy o maximalizaci zisku lepší zaplatit 60 eur na tunu za dekarbonizaci, například nákupem účinnějších technologií, než platit odpustek v podobě povolenky v ceně 70 eur za vypuštění tuny emisí. Pokud by ale povolenka stála jen 50 eur, daný podnik bude dále škodliviny emitovat, protože se mu více vyplatí si pořídit odpustek než dekarbonizovat.
Pokud ale chce Evropská komise dekarbonizovat tak rozsáhle, aby splnila Green Deal k roku 2050 (tedy aby emise byly roku 2050 v EU tak nízké, že je bude možné kompletně absorbovat), musí přimět k dekarbonizaci podniky plošně napříč EU.
Jenže Evropská komise nemůže znát náklady dekarbonizace každého z tisíců podniků v EU. Ty zpravidla přesně zná jen příslušný management toho či onoho podniku. Jde o neveřejnou informaci. O tom, který podnik v daném konkrétním roce dekarbonizuje, rozhodne cenový signál vzešlý z trhu s povolenkami.
Smyslem a podstatou emisních povolenek je to, aby podniky nejen dekarbonizovaly, ale aby tak činily při nejnižší možné ceně. Aby je zkrátka příliš vysoká cena povolenky nezruinovala. Jenže náklady dekarbonizace, jak víme, se různí podnik od podniku. A zná je jen podnik samotný.
Proto právě musí docházet k postupnému stahování povolenek z oběhu, v případě EU v režii Evropské komise. Toto stahování vytváří tlak na setrvalý růst cen povolenek. Pokud cena povolenky vzroste ze 70 na 80 eur, budou nyní dekarbonizovat i ty podniky, které snížení emisí vyjde na 75 eur na tunu a kterým se tedy ještě dekarbonizace při ceně povolenky 70 eur nevyplácela (takže si raději koupily povolenku).
Evropská komise postupným řízeným zdražováním povolenky dosahuje toho, aby byla podniková sféra ËU uhlíkově neutrální nejpozději k roku 2050. Některé podniky ale mohou mít tak vysoké náklady dekarbonizace, že se jim takové úsilí vyplatí třeba při ceně 200 eur za povolenku. Na tyto podniky tedy přijde řada později, třeba až ve 30. letech. Ale i na ně dojde. Na všechny dojde. Musí dojít. Pokud tedy má být splněný Green Deal k roku 2050.
Jestliže by zůstala cena povolenky zastropována na poměrně nízké úrovni, podniky s vysokými náklady dekarbonizace se k ní neuchýlí nikdy, neboť vždy se jim vyplatí pořídit povolenku třeba za 70 eur, než aby za 200 eur na tunu dekarbonizovaly. Tím pádem by se nikdy nenaplnil Green Deal.
Postupný růst ceny povolenky navíc zaručuje, že v daném roce dekarbonizuje ta část podniků, pro niž je to relativně nejlevnější. Protože pokud by cena povolenky hned zpočátku byla stanovena na vysoké úrovni, třeba 200 eur, znamenalo by to naprostý šok pro celou podnikovou sféru. Jako když se smyčka nasadí kolem krku a hned, v mžiku se také utáhne, takže dochází k okamžitému udušení.
Celá řada podniků, jež by byly ochotny dekarbonizovat i při mnohem nižší ceně, by musela kvůli dramaticky navýšeným nákladům výrobu ukončit činnost, „udusila by se“, zbytek by se vrhl do hurá-dekarbonizace, takže by pořizoval dekarbonizační technologie za velmi vysokou cenu. Jejich dodavatelé by na tuto mohutně navýšenou poptávku reagovali šponováním ceny dekarbonizačních technologií, což vše by zásadně umocňovalo inflační tlaky v celé ekonomice. Celospolečensky by tak skokové zdražení povolenek bylo mnohem nákladnější než postupné utahování smyčky, které sice má „bolet“, má „vylekat“, tedy přinutit k dekarbonizaci, zároveň však nemá „udusit“.
Právě proto je přímo v „DNA“ povolenek, aby jejich cena postupně, setrvale narůstala. A podobný princip jako pro povolenky podnikové má platit i pro povolenky pro domácnosti.
Ano, také emisní povolenky pro domácnosti mají sloužit jako postupně se utahující smyčka. Postupné utahování totiž znamená, že nakonec budou k dekarbonizaci donuceny všechny domácnosti v celé EU, z nichž každá má přirozeně poněkud jiný práh (finanční) bolesti. Který zná jen ona. Někdo koupí tepelné čerpadlo a elektromobil už při ceně povolenky 45 eur, někdo až při ceně 250 eur.
Je ale nesmysl, aby se smyčka neutahovala. To by bylo, jako ji někomu jen tak nasadit volně na krk a nechat být. Pak by ale bylo jedno, zda ji na krku má či ne.
Proto se smyčka musí a bude utahovat. Proto tedy cena povolenky postupně poroste. Proto je nesmysl věřit v trvalejší zastropování; vždyť to by bylo jako smyčka volně hozená kolem krku – nesloužila by svému účelu.
Proto také se česká vláda podle všeho chytila do pasti nastražené Bruselem; nyní mu odkývne hození smyčky kolem krku ve slepé víře, že ta se nebude utahovat, ačkoli tím pádem by z hlediska Bruselu nemělo žádný smysl ji komukoli kolem krku dávat, byť zpočátku volně (zpočátku si skutečně lze představit něco na způsob zastropování, třeba v prvních dvou letech existence systému emisních povolenek pro domácnosti, nemůže však jít i trvalý princip).
Jediným signálem, že smyčka se bude utahovat – a že trvalejší zastropování dodrženo nebude – je samotný akt jejího nasazení kolem krku. Tedy samotný akt zavedení povolenek.
Jediný způsob, jak se vyhnout postupnému utahování smyčky, je vůbec žádné povolenky nezavádět. O tom ale Brusel jednat nehodlá.
