Komentář: Gigafactory na Karvinsku jako krásný příklad, proč nerosteme a nebohatneme

Kdo by to byl řekl, že v Moravskoslezském kraji přinese červen hned dva názorné příklady toho, o čem je hospodářský růst, a jak mu (ne)vycházíme vstříc.  

Kdo by to byl řekl, že v Moravskoslezském kraji přinese červen hned dva názorné příklady toho, o čem je hospodářský růst, a jak mu (ne)vycházíme vstříc.  

Celý článek
0

Srbsko dá zelenou lithiu. Půjde o největší důl v Evropě

Srbsko před dvěma lety zastavilo plány na otevření největšího lithiového dolu v Evropě. Nyní se k projektu vrací. Velkou šanci mají britsko-australští těžaři ze společnosti Rio Tinto.

Srbsko před dvěma lety zastavilo plány na otevření největšího lithiového dolu v Evropě. Nyní se k projektu vrací. Velkou šanci mají britsko-australští těžaři ze společnosti Rio Tinto.

Celý článek
0

Ajťaček přibývá, stále jich je ale málo. Firmy mají zájem i o ženy na rodičovské

Že světu IT vládnou muži? To už tak úplně neplatí. Žen ajťaček postupně přibývá, byť jich je stále poměrně málo – a navíc nedosahují na takové platy jako jejich mužští kolegové.

Že světu IT vládnou muži? To už tak úplně neplatí. Žen ajťaček postupně přibývá, byť jich je stále poměrně málo – a navíc nedosahují na takové platy jako jejich mužští kolegové.

Celý článek
0

Rezervy ve školství jsou, na učitelích ale šetřit nemůžeme

Souhlasím, že je třeba krotit mandatorní výdaje státu. Škrty u učitelů by ale zhoršily kvalitu vzdělávání u nás, říká školská analytička Kateřina Konrádová

Rezervy ve školství jsou, na učitelích ale šetřit nemůžeme
Kateřina Konrádová | foto Tomáš Novák, týdeník Hrot

Ani s koncem školního roku nevysychá gejzír nápadů ministra školství Mikuláše Beka (STAN). Ten oznámil velkou revizi středoškolských oborů, ale kromě toho stále trvá na zrušení deváté třídy základní školy a na povinnosti navštěvovat alespoň dva roky střední školu. Podle analytičky učitelského spolku Učitel naživo Kateřiny Konrádové některé z návrhů stojí za zvážení. Problém je, že na jejich přijetí už není čas. „Chybějí data i odborná diskuse. Na to, že vláda má před sebou už asi jen polovinu funkčního období, jsou představené priority snad až příliš ambiciózní,“ říká odbornice. V rozhovoru se vyjadřuje i k tendencím šetřit v resortu školství.

Stála jste u zrodu Strategie 2030+, dokumentu k rozvoji školství, k jehož realizaci se hlásí již čtvrtý ministr školství. Jak jste spokojená s dosavadním naplňováním? 

V kanceláři ministra školství Roberta Plagy jsem měla na starosti přípravu této strategie, a spolupracovala jsem tím pádem s externí expertní skupinou, kterou vedl profesor Arnošt Veselý. Mohla jsem se tak podílet i na tvorbě Strategie 2030+.

Samozřejmě jsme tušili, že tak zásadní změny nebudou úplně snadné. Strategie pokrývá prakticky všechna témata vzdělávací politiky, od regionálního školství částečně i přes vysoké školy, což je velmi široká škála témat. Zásadní je, že si ministr a jeho okolí musí vždy vybrat tři až pět klíčových témat, která si vezmou za svá. A na těch pracovat a uvádět je v život. Už při tvorbě dokumentu se vědělo, že je to běh na dlouhou trať. Proto ale měla rovněž poměrně střízlivý harmonogram a cíle byly nastaveny dosažitelně. 

Konkrétně taková práce vypadá jak? 

Když jsem ještě pracovala na ministerstvu, vybrali jsme pět implementačních karet, zjednodušeně řečeno pět priorit. Šlo o klíčová témata, na kterých se má ty další tři až čtyři roky pracovat. Co je u nás dlouhodobě problém, je úspěšné ukončování. Lidé na ministerstvu by si měli jednoznačně určit nějaké menší množství priorit, na kterých budou usilovně pracovat, mají mít jasný harmonogram, který se dodrží. A práce by tak měla mít nějaké výsledky. Vytvoří se tak uzavřené tvary, agenda se výrazně posune a potom se můžeme věnovat dalším tématům. 

Jenže pokud jde o hmatatelné výsledky, zatím se ty odpovědné osoby moc nepředvedly… 

Myslím, že poměrně hodně se toho už povedlo, a to mě naplňuje optimismem. Popravdě mi ale v poslední době chybí zaměření na klíčová témata, respektive mi vadí to, že ta témata se mění a mnohdy se nestihnou dokončit. V kontextu toho, že máme za jeden rok už třetího ministra školství, to asi není zase tak překvapivé. Jde o to, že každá z osob, které se stanou ministrem, přinese nějaké vlastní zaměření. To, čemu se chce věnovat důkladněji. Kvůli tomu úkoly přibývají, rozsah té činnosti roste… A samozřejmě, spousta věcí se kvůli tomu nestihne. 

Opravdu je to o ministrovi a zákonech? Nemůžeme prostě chtít, aby se školy zkvalitňovaly zevnitř, v současných podmínkách na základě vlastní vize? 

Rozumím vám. Nicméně jsem přesvědčená, že pokud chceme dosáhnout nějakých změn ve vzdělávání, tím myslím těch zásadních, potřebujeme dobrý leader­ship. A ten začíná a končí u ministra, byť samozřejmě on je limitován politickou podporou a tím, že ministerstvo není zřizovatelem škol. Dobrý ministr ale dokáže změny prosazovat, hledat jim podporu. Dokáže je také vysvětlovat odborné komunitě, stejně jako laické veřejnosti. Proto potřebujeme ministra, který má jasně stanovené priority a jde za nimi.  

Srovnejme si priority Strategie 2030+ a ty, které představil ministr Bek. Moc společného tam nevidím. Vy ano? 

Máte pravdu, že na první pohled tam průnik moc vidět není. Ve Strategii 2030+ se dosud pracovalo s pěti oblastmi, které si zasloužily přednostní řešení. Jde o téma nerovností ve vzdělávání, revizi rámcových vzdělávacích programů (co se mají děti učit a osvojit si, pozn. red.), změnu oborové struktury středních škol, přípravu učitelů a podporu ředitelů, tedy takzvaný střední článek, a podporu předškolního vzdělávání. Mikuláš Bek nyní přišel s vlastními prio­ritami, kdy některé na strategii navazují, ale opravdu jen zlehka. Přitom jeho prio­rity jsou pro školství poměrně zásadní, až na úrovni strukturálních změn. Pokud chce měnit délku povinné školní docházky, například zrušit devátou třídu základní školy, nemohou to být jen takové ad hoc nápady. K jejich přijetí je nutná relativně dlouhá doba, je potřeba to důkladně připravit, odborně prodiskutovat. Musíme mít jasno o tom, jak ty změny správně implementovat. Zde bych zdůraznila, že ministr má před sebou už jen asi dva roky, než nastoupí nová vláda.  

Přičemž poslední rok už nic nebude, protože se politici zaměří na kampaň. 

Jak říkáte, takže toho času není moc, spíše už vlastně není. Proto nejsem úplně přesvědčena, že ministr může své priority naplnit, na to jsou až příliš ambiciózní. Nicméně vnímám, že se snaží najít politickou podporu, snad i shodu napříč politickým spektrem. Tak, aby jeho priority, když už přesahují jeho funkční období, alespoň nespadly po volbách pod stůl. 

Sama jste zmínila, že vládě se krátí čas. Nelze z pohledu školství říct, že jsme prakticky přišli o dva roky? Že se nic nestihlo, nic neudělalo? 

Určitě to nejsou ztracené dva roky, a když se podívám na to, co vše se během nich stihlo, musím za naši organizaci říct, že máme radost z toho, co se podařilo. Klíčové pro nás jsou zejména podpora učitelů a podpora ředitelů. Když začnu u učitelů, už tři roky probíhá reforma přípravy učitelů, což je v podstatě největší reforma od sametové revoluce. Snažíme se proměnit přípravu učitelů tak, aby nám jednak vycházel dostatek učitelů z pedagogických a dalších fakult, ale rovněž aby byli opravdu kompetentní. Aby po studiu naplňovali to, co si představujeme pod pojmem kvalitní učitel. K tomu byl vytvořen takzvaný kompetenční profil absolventa učitelství. Jde o jednoduchý popis toho, jak má vypadat dobrý učitel připravený na vzdělávání v 21. století. V posledních třiceti letech to tu zoufale chybělo, přitom vyspělé západní země toto mají ujasněno už poměrně dlouho.  

Další velký pokrok spatřuji v tom, že se po dvou volebních obdobích konečně podařilo prosadit novelu zákona o pedagogických pracovnících. Ta ukotvuje spoustu důležitých věcí, například pozici provázejícího učitele, což je mentor budoucích učitelů. Je to vlastně osoba, která zajišťuje kvalitu praxí studentů učitelství. Opět, toto nám zde třicet let chybělo – sice jsme se neustále dohadovali o tom, jak by měla praxe vypadat či jak má být dlouhá, ale naprosto nám unikalo, že ve školách není nikdo, kdo by se praktikantům cíleně věnoval.

A pokud jde o ředitele? 

Loni v září byl spuštěn pilotní program Lídr školy. Je to společný projekt Národního pedagogického institutu, ministerstva školství a naší organizace Učitel naživo. Jde o inovativní kvalifikační studium pro budoucí ředitele škol zaměřené zejména na pedagogický leadership, což je zase velký posun oproti tomu, co se v oblasti ředitelů a jejich podpory dělalo předtím. Už proto ty dva roky opravdu nepovažuji za promarněné. 

Nezmínila jste ale spornou část novely, která umožnila učit ve školách i lidem bez pedagogického vzdělání. I lidé z expertní rady vaší organizace uváděli, že se jedná v podstatě o deprofesionalizaci, což jde proti trendům západního školství… 

To je jedna z mála problematických částí schváleného zákona. Vnímám to tak, že zatímco u řady změn panovala odborná shoda, u této takzvané deprofesionalizace tomu tak není. Proti ní se ozývala zejména akademická obec. Dává to smysl. Pokud pedagogické fakulty mají povinnost připravovat budoucí učitele, je pro ně to, že se profese otevírá, problém. Jenže pak je tu i druhý tábor, často reprezentovaný řediteli škol, kteří si stěžují, že dnes mají potíže najít kvalitní pedagogy s aprobací, nebo alespoň nějaké pedagogy. Ti jsou logicky rádi, pokud se jejich manévrovací prostor zvětší. Za sebe mohu říct to, že se domnívám, že to hlavní, čím bychom se měli zabývat, je kvalita učitele a jeho práce. Z různých stran ale slýcháme, že absolvování pedagogické fakulty či jiné fakulty vzdělávající učitele toto nezaručí. Musíme tedy podporovat vysoké školy, aby měly prostředky na kvalitní výuku a vzdělávaly své studenty v souladu s profilem dobrého učitele, jak jej definuje stát. Pro upřesnění ještě stojí za zmínku, že i před přijetím této novely ředitelé mohli zaměstnat jako učitele osobu bez pedagogického vzdělání. Na to se v této debatě často zapomíná, a vzniká tak dojem, že do škol se najednou navalí davy nekompetentních osob. Tato obava se ale nenaplnila. Zákon navíc říká, že takový učitel si musí pedagogické vzdělání do tří let doplnit. Myslím, že společným cílem a zájmem fakult i ředitelů je dostatek kvalitně připravených a kompetentních učitelů, proto bychom měli upřít úsilí směrem k tomu.

I letos se hojně diskutuje o výši platů učitelů. Exministři Kateřina Valachová či Robert Plaga se chlubí, jak si za jejich vlády učitelé výrazně polepšili. Ze strany odborů a dalších organizací ale nadále zaznívá nespokojenost. Jsou učitelé skutečně stále placeni nedostatečně? 

Je pravda, že platy učitelů se za poslední roky výrazně navyšovaly. Bez jakýchkoli pochyb je to právě učitel, kdo má největší vliv na to, co se děti ve školách učí a jak se tam cítí. A je jenom správné, aby byl za práci, která je velmi náročná, dobře ohodnocen. I v jiných zemích vidíme, že úroveň platů učitelů bývá většinou relativně vysoká či je tam alespoň tendence ji zvyšovat. Myslím, že to je rozhodně dobře a že teď je spíš otázka, zda budeme s tím zvyšováním platů dál pokračovat. 

Kateřina Konrádová
foto Tomáš Novák, týdeník Hrot

Politici nakonec prosadili, že budou mít učitelé v zákoně garantováno 130 procent průměrné mzdy. Líbí se vám to? 

Bohužel ta textace zákona není tak přesná, aby jasně udávala, z čeho se těch 130 procent bude vypočítávat. Výkladů je několik a ani jeden z nich nevytváří pro ministra a úředníky jednoduchou pozici, pokud jde o budoucí vyjednávání. Budeme vycházet z průměrné mzdy v (před)minulém roce? Nebo z predikce současného roku? Tím, že se ze zákona vyřadil přesný způsob výpočtu, to z jakési fixace přešlo spíše do podoby proklamace. Vysvětluji si to snahami o úspory v mandatorních výdajích státu. Že by mě ta nejasnost těšila, to se říct opravdu nedá. Ve výsledku totiž podle výkladu toho, z jakého základu budeme ty platy počítat, mohou vznikat i poměrně velké rozdíly. 

Říkala jste, že je důležité, aby učitelé byli náležitě oceněni. Nicméně onu garanci ekonomové trhají na kusy. Například Martin Lobotka mluví o fiskálním pekle. Nevzniká nám tu skupina privilegovaných nadlidí? 

Nesouhlasím. To, co učitel dělá každý den ve škole, se dotýká dvou milionů dětí. Pokud vycházíme z toho, nač máme i četné studie, tedy že vzdělávání je klíčem k naší budoucnosti a že nám zaručí prosperitu, tak podle mě na něm – a tedy na učitelích – nemáme šetřit. V současnosti potřebujeme nadchnout pro učitelství mladé lidi, abychom si zajistili kvalitní budoucnost. Z výzkumů vyplynuly tři překážky, které mladé lidi odrazují: nízké platové ohodnocení, to, jak vypadá pedagogická příprava, a dále to, jak profese vypadá přímo v konkrétní škole. Pokud na tom nezapracujeme, nemůžeme počítat s tím, že budou ze škol odcházet děti připravené na výzvy 21. století. 

Podle posledních údajů vzrostl počet učitelů v mateřských, základních a středních školách za pět let o šestnáct procent na 180 tisíc. Vy máte pocit, že je to málo?  

Z posledního šetření ministerstva školství vyplynulo, že chybí asi šest tisíc učitelů. Nicméně ten problém není celorepublikový. Je spíše regionální a týká se konkrétních aprobací.  

Pokud byste tedy volila mezi fiskálním peklem a šetřením ve školství, vyberete si to fiskální peklo? 

Snažila bych se najít nějaký kompromis. Pokud jde o platy učitelů, zkusila bych peníze, které stát vynaloží navíc na jejich platy, najít jinde. Dobře, nenavyšujme rozpočet, ale zkusme najít možné rezervy. K nějaké restrukturalizaci v rámci resortu by jistě dojít mohlo. 

Kde? 

Zmíním jednu věc, která mě hned teď napadla. Typické pro české školství je, že máme poměrně velké množství škol, a tedy i velké množství zřizovatelů. Značnou část nepedagogické činnosti bychom mohli přesunout ze škol právě na zřizovatele.

Jak si pomůžeme, když zřizovateli jsou nejčastěji zase jen menší státní celky, obce či kraje? 

Třeba tak, že by každá škola nemusela mít lidi kupříkladu na administrativu, ale zřizovatel by mohl mít například jen jednoho pracovníka na několik škol. Je to jedna z možností optimalizace. Tímto směrem bychom podle mého názoru měli jít. Ne šmahem škrtat miliardy, ale jít po jednotlivých částkách a poohlížet se po možnostech. 

Naše školství je zejména ze strany progresivistických neziskovek kritizováno, že je nekvalitní, rigidní. Myslíte si, že se dá alespoň v něčem pochválit? 

Myslím si, že na to, jak je naše školství podfinancované, dosahuje vlastně velmi dobrých výsledků. A pokud se budeme chtít srovnávat se zahraničím, tak si v různých ukazatelích také nevedeme špatně. Ano, neatakujeme první příčky, nejsme excelentní. Ale o žádný propadák nejde. Konkrétní situace, pro které jsem byla na naše školství hrdá, byly v posledních letech dvě. Tou první bylo, jak jsme se vyrovnali s covidem-19. Tou druhou uprchlická krize v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na Ukrajině. V těchto případech z toho naše školství vyšlo se ctí. 

Podle Janka Wagnera, viceprezidenta největšího učitelského profesního spolku Pedagogická komora, se našemu vzdělávacímu systému křivdí. Vidíte to také tak, když čtete česká média, která o vzdělávání nejčastěji informují v souvislosti s problémy? 

Já to spíše vidím tak, že v českých médiích máme relativně málo lidí, kteří se vzdělávání věnují do skutečné hloubky. Odráží se v tom podle mě to, že vzdělávání pořád není českou společností vnímáno jako něco velmi důležitého, že ho obecně lidé nepovažují za vysoce postavenou hodnotu. K tomu bych ale poznamenala, že v posledních letech se to snad trochu mění k lepšímu. Paradoxně nám k tomu dopomohla pandemie covidu-19, kdy se vzdělávání přeneslo do našich obýváků a pokojů. Rodiče se více zajímali o to, co se jejich děti učí a jak se to učí. A pro řadu z nich škola jako instituce vzrostla na ceně. Přestali ji brát jen jako místo, kam dítě ráno odchází a odkud se odpoledne vrací. Za sebe bych byla ráda, kdyby se školství stalo skutečně důležitým i pro politiky. Protože dodnes vidíme, že při rozdělování křesel ve vládě není ministerstvo školství nijak preferováno. Často na někoho jakoby zbude, není to silový resort. Opravdu bych ocenila, kdyby někdo šel dělat ministra, protože jej dělat chce, a ne proto, že na něj to křeslo zbylo. 

Přemlouvat museli ve straně Vladimíra Balaše. Ten se prořekl, že prý dokonce navrhoval několik jiných kandidátů, ale nikdo o tu pozici nestál. 

Třeba se to jednou změní. Pokud budeme jako občané považovat problematiku vzdělávání za důležitou a budeme to dávat dostatečně najevo, třeba i strany pochopí, že by měly být schopny generovat vhodné osoby. Takové, které svěřený resort povedou kompetentně a s potřebnou energií. 

Pokud se podíváme na ministry školství z poslední doby, podle různých anket si žádný z nich nezískal srdce učitelů a ředitelů. Podle žebříčků popularity ale ani občanů. Může se to podařit Mikuláši Bekovi? 

Ten jeho nástup, kdy představil své priority, z tohoto pohledu nebyl úplně šťastný. Ministr Bek tam oznámil snahu o zásadní strukturální změny, ale jaksi tam zapomněl na učitele a ředitele. Přitom činit zásadní změny bez nich, to rozhodně není věc, kterou by získal jejich sympatie či alespoň pochopení… Myslím si tedy, že v komunikaci ještě jsou určité rezervy, a za sebe bych si přála, aby se to do budoucna zlepšilo. 

Hovořili jsme o médiích. Ta se v poslední době zaměřila na přijí­mačky na střední školy, respektive na problémy s kapacitami v Praze a ve středních Čechách. Data jsme přitom od demografů měli roky dopředu. Kde se stala chyba? 

Byla stejná jako v případě jiných politik, než je ta vzdělávací. Data jsme měli a máme, ale nikoho moc nezajímají. Řekněme si upřímně, že toto skutečně byla jedna z problematických situací, na které jsme mohli být připraveni. O silných populačních ročnících jsme věděli. O neodpovídající struktuře středních škol v Praze a ve středních Čechách také neslyšíme letos poprvé. Letos to jen vygradovalo. Uvidíme, co přinesou příští roky… 

Kateřina Konrádová
foto Tomáš Novák, týdeník Hrot

To už víme. Pražský radní pro školství Antonín Klecanda dopředu upozornil, že příští rok to bude ještě horší. Co s tím? 

Musíme teď urychleně učinit takové kroky, aby se setkala nabídka s poptávkou. Pokud v této oblasti roste poptávka po všeobecném vzdělání, měli bychom tomu jít naproti. Stejně jako v jiných zemích i u nás došlo k masifikaci vysokého vzdělání – čím dál více lidí maturuje a míří na vysokou. Dobrou přípravou na většinu vysokých škol jsou gymnázia či vše­obecněji zaměřené střední školy, třeba lycea. Posilujme kapacity těchto škol. Výstavba nových není otázkou na rok či dva, kdy máme krizi. Z celorepublikového pojetí bychom měli pročistit obory na středních školách. Aktuálně se vyučuje skoro 300 různých oborů, což je opravdu vysoké číslo. 

Takže souhlasíte s výkřikem ministra Beka, že musíme omezit učňáky a naopak podpořit lycea? 

Nemůžeme to dělat bezmyšlenkovitě. Pokud chceme nějakou změnu, a já se přikláním k tomu, že by byla žádoucí, pak bychom to měli udělat systémově – redukcí oborů středních škol a postupnými kroky v samotném terénu. Nezapomínejme ovšem, že zřizovateli středních škol jsou kraje.  

Václav Trojan, vysoce respektovaný pedagog, mi řekl, že se mu nelíbí, že se debata k tématu středních škol smrskla především na to, zda Česko disponuje dostatečnými kapacitami na gymnáziích. Souhlasíte? 

Je třeba se podívat na celkovou oborovou strukturu středních škol, zmenšit počet oborů u odborného vzdělávání a rozšířit všeobecnější větev vzdělávání. Příkladem může být Jihomoravský kraj, kde radní Jiří Nantl (dnes náměstek ministra školství za ODS, pozn. red.) výrazně rozšiřoval lycea. Nemusíme objevovat Ameriku, stačí se inspirovat. 

Mohla by pomoci digitalizace přijímacího řízení, o níž hovořil již bývalý ministr Balaš? 

Možnost více přihlášek, volit si v nich priority, jakou školu dítě preferuje, to by jistě mohlo přijímačky zefektivnit a snad by odpadla i ta nedůstojná situace s dalšími koly přijímacích řízení, kde rodiče hledají volná místa a zoufale telefonují do škol. Situaci s kapacitami to nevyřeší, ale přínosné by to bylo. Nejlepší by bylo, pokud by elektronické přijímací řízení běželo již příští rok. 

Dá se to stihnout? 

Toho času je velmi málo. Ale vzhledem k tomu, jak zásadní dopady to může mít na životy dětí a jejich rodičů, si myslím, že konkrétně v tomto případě by se měli politici, úředníci a IT specialisté opravdu snažit. Tu letošní frustraci rodin bych totiž příští rok už nerada opakovala. 

Kateřina Konrádová
• Analytička, členka vedení organizace Učitel naživo.
• Zabývá se modernizací českého vzdělávání.
• V Učiteli naživo navazuje a utužuje partnerství s veřejným sektorem a rozvíjí spolupráci s aktéry v politické sféře.
• Na vzdělávací politiku se specializovala již v rámci studia magisterského oboru veřejná politika na FSV UK. Bakalářský titul má rovněž z pražské VŠE, z oboru podnikání a právo.
• Dva a půl roku pracovala na ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy. Připravovala zde hlavní směry vzdělávací politiky ČR do roku 2030.