Ilustrace: Midjourney
Hrotagon
Bulharsko míří do eurozóny. Mělo by se Česko přidat?
Evropská unie je blízko přijetí další země do eurozóny. Bulharsko má podle ministrů financí členských zemí Unie splněno a od ledna 2026 se může stát 21. členem. Česko zůstává nadále stranou měnové unie jako jedna z posledních zemí. Navzdory formálnímu závazku k jejímu přijetí neexistuje politická vůle ani veřejná podpora. Část veřejnosti tento postoj dlouhodobě kritizuje jako promarněnou příležitost. Realita je však složitější. Díky promyšleným legislativním změnám a přirozenému vývoji může už dnes český soukromý sektor čerpat hlavní výhody společné měny, aniž by se země vzdávala vlastní měnové suverenity a čelila dalšímu tlaku na růst cen.
Matěj Novák
Bulharsko, jehož lev je již od roku 1999 pevně navázán na euro prostřednictvím měnového výboru, obdrželo v červnu 2025 kladné hodnocení od Evropské komise, Evropské centrální banky i ministrů financí ECOFIN.
Přijetí eura pro něj znamená nejen formální završení stávající měnové strategie, ale i přímé hlasovací právo v Radě guvernérů ECB.
Občané Bulharska však vůči euru zůstávají skeptičtí a téměř polovina obyvatel jeho přijetí odmítá. Obavy souvisejí především s očekávaným zdražováním, jaké zaznamenalo například Chorvatsko po přechodu na euro v roce 2023, s pocitem ztráty národní identity a autonomie.
Česká republika zůstává spolu s Polskem, Maďarskem, Rumunskem a Švédskem (a Dánskem, jež má ale trvalou výjimku) jednou z posledních členských zemí EU, které euro dosud nezavedly.
Ačkoli se Česko při vstupu do Unie zavázalo ke splnění podmínek pro přijetí eura, žádná vláda dosud nestanovila konkrétní termín ani nezahájila přístupovou fázi ERM II.
Také veřejnost je vůči společné měně dlouhodobě kritická. V roce 2024 podporovalo přijetí eura pouze 20 procent obyvatel, zatímco zhruba 80 procent bylo proti, z toho přibližně 50 procent velmi silně.
Důvody jsou podobné jako v Bulharsku, tedy obava ze zdražování, ztráty kontroly nad monetární politikou a kulturní význam vlastní měny.
Členství v eurozóně dnes samo o sobě neznamená hlubší jednotu mezi státy. Naopak, často se stává zdrojem politických napětí a rozdílů v pohledu na klíčové ekonomické otázky. Už v počátcích došlo k porušování maastrichtských pravidel, která měla původně zajistit stabilitu měny.
Z původní myšlenky exkluzivního klubu dodržujícího přísná kritéria se stal spíše politický projekt. S rostoucím počtem členů se zvyšuje tlak na sdílené finanční nástroje, jako jsou společné dluhy či stabilizační mechanismy. To posouvá eurozónu směrem k fiskální unii, která s sebou nese i značná rizika.
Česko: euro de facto, nikoliv de iure
Ekonomicky Česká republika ale těží z flexibility vlastní měnové politiky. Česká národní banka mohla v uplynulých letech rychleji reagovat na inflační tlaky než Evropská centrální banka, typicky skrze razantnější úrokové sazby.
Volně plovoucí kurz koruny navíc fungoval jako nárazník v krizových obdobích, kdy umožnil absorbovat vnější šoky bez přímého zásahu do úrokových sazeb.
Navíc i bez formální účasti v eurozóně probíhá v České republice pozvolná a pragmatická eurizace. Od ledna 2024 je možné vést účetnictví, stanovovat daňový základ i platit daň v cizí měně, tedy v eurech, librách či dolarech.
To umožňuje exportně orientovaným firmám snížit kurzová rizika a náklady na zajištění, aniž by se stát vzdával měnové suverenity.
Dalším relevantním faktorem je nedokončená reálná konvergence. I přes pozitivní vývoj v posledních letech zůstává Česká republika v oblasti mezd a cenové hladiny stále pod průměrem starších členských zemí eurozóny.
Zavedení eura v tomto bodě vyžaduje opatrnost, poněvadž příliš brzké přijetí měny bez odpovídající kupní síly může vést k relativnímu zdražení zboží a služeb v domácím kontextu.
Zatímco euro zajišťuje vyšší transparentnost, snazší obchod a větší důvěru investorů, nedává v současném globálním kontextu zásadní strategickou výhodu. Eurozóna čelí řadě vnitřních výzev. Od neexistující fiskální unie přes rozdílné hospodářské cykly až po nedostatečnou politickou jednotu.
Euro tak zůstává regionálním projektem bez potenciálu vystřídat dolar jako globální rezervní měnu. To potvrzují i statistiky, jelikož podíl eura na světových devizových rezervách zůstává kolem 20 procent, tedy daleko za dolarem.
Strategická nevýhoda, nebo výhodné vyčkávání?
Ačkoliv máme přijetí eura formálně stále jako závazek, není důvod spěchat. Politický konsenzus chybí, veřejnost je proti a ekonomika si mezitím našla vlastní cestu.
Možnost využívat euro bez politického tlaku a bez ztráty vlastní měny je situace, kterou nám může závidět nejedna země. Vstup do eurozóny je v současné době risk. Globální ekonomika prochází turbulentním obdobím a eurozóna už dlouho přešlapuje na místě.
Nový člen eurozóny tuzemskou debatu nepochybně oživí. Není ale důvod naskakovat do „eurovlaku“ jen proto, že jede kolem.
Česká republika dnes čerpá výhody obou přístupů. Má vlastní měnu a zároveň otevírá prostor těm, kdo chtějí používat euro. To je rozumné a vyvážené řešení.
České firmy, které obchodují v eurech, mohou už více než rok vést své účetnictví v jednotné měně. Přijetí eura proto nepřináší zásadní novou výhodu, pouze by omezilo flexibilitu měnové politiky.
Aktuální silná koruna navíc potvrzuje, že ČNB zvládá tlumit inflaci i bez společné měny. Vývozci sice mohou krátkodobě pociťovat kurzový tlak, ale ten je vyvažován stabilitou a nižšími náklady na dovoz.
Vstup do eurozóny za těchto podmínek postrádá pro českou ekonomiku jasnou strategickou logiku. Česká koruna navíc dlouhodobě patří mezi nejodolnější měny světa. V minulosti dokonce překonala i zlato a posilovala vůči dolaru ve chvílích, kdy jiné měny ztrácely.
Ukazuje se tak, že argumenty o údajné zranitelnosti koruny v turbulentních časech neobstojí, a není důvod vzdávat se měny, která opakovaně prokázala stabilitu.
Autor je CEO platební společnosti EasyChange
Máte co říci? Pošlete nám svůj komentář na komentare@hrotmedia.cz
