Proč část žen vyhledává extrémní úpravy, které působí skoro až jako deformace? Jak vypadá zákulisí byznysu estetické medicíny, kde některé kliniky lákají pacienty dumpingovými cenami? A proč podle známého plastického chirurga nejsou obrovské rty a tváře napíchané výplněmi ve skutečnosti součástí žádného globálního beauty ideálu?

Ondřej Měšťák působí jak na soukromé klinice plastické chirurgie Esthé, již založil jeho slavný otec Jan Měšťák, tak ve veřejné Fakultní nemocnici Bulovka v Praze.

Podle něj by si okolí ideálně nemělo žádné úpravy všimnout. Naopak přehnané zásahy, například příliš napíchané rty, nepovažuje za atraktivní. „Když je výsledek plastiky moc vidět, znamená to, že něco nebylo provedeno ideálně,“ říká Měšťák.

Plastická chirurgie je u veřejnosti často spojována s bulvárem: „kdo si co nechal upravit“, „která celebrita má nový nos“… Neštve vás, že se tak zužuje obraz vaší profese?

To mě i mé kvalitní kolegy štve hodně. A právě proto se snažíme mluvit veřejně, dělat rozhovory, vysvětlovat, jak to opravdu je. Lidé často nevědí, že plastická chirurgie se dělí na rekonstrukční a estetickou – a každá z těch větví má úplně jiný charakter i smysl. Děláme obrovské spektrum zákroků, které vůbec nejsou vidět a nejsou jen o vzhledu.

ByznysByznys

Zdravotnictví v propasti. „Už dochází čas. Řešením je privátní pojištění a zavření části nemocnic,“ říká respektovaný lékař Netuka

A i u estetické chirurgie je cílem, aby výsledek vypadal přirozeně, aby si okolí změny ani nevšimlo. Když je výsledek moc vidět, znamená to, že něco nebylo ideálně provedeno.

Máme spoustu pacientů, kde třeba upravíme nos nebo prsa tak, že vypadají mladší, svěžejší... ale nikdo si nevšimne konkrétní změny.

Jeden příklad: moje pacientka podstoupila výraznou úpravu nosu a pak se svou sestrou několik měsíců čekaly, jestli si toho jejich máma všimne. A nic. Přitom ta změna byla obrovská, ale provedena tak citlivě, že okolí to zkrátka nepřičítá operaci. A přesně o to nám jde.

Moc nechápu, proč by měl někdo jít na plastickou operaci, které si pak skoro nikdo nevšimne.

Ale právě v tom je to kouzlo – že si toho okolí nevšimne. Změna tam samozřejmě je, jen vypadá přirozeně. Tělo nebo obličej nepůsobí uměle.

Mám na Instagramu příklady, třeba pacientku, které jsme upravovali nos. Výsledek je jemnější, obličej celkově působí harmoničtěji, ale nikdo by neřekl: „Tady se vyřádil plastický chirurg.“ A to je přesně ten cíl. Přitom změna byla výrazná. Ale jemně udělaná tak, aby nepůsobila rušivě.

U prsou je to podobné, mají lepší tvar, vypadají mladistvěji, ale nepůsobí uměle, jako „balóny“. U nosu je to ještě vtipnější – lidé často říkají, že pacient vypadá jinak, ale přisuzují to třeba účesu.

Jak si vysvětlujete opačný trend – extrémně výrazné úpravy? Obrovské rty, napíchané tváře, přehnané výplně… Co vede ženy k těmto zákrokům?

To je komplexní otázka. Část odpovědi leží v tom, kdo ten výkon provádí. Často to nejsou plastičtí chirurgové, a dokonce ani lékaři. To bych rád zdůraznil – přepíchané tváře a přehnané výplně nejsou produkt plastické chirurgie.

A pak je tu psychologický aspekt. Některým ženám to přijde normální, žijí ve skupinách, kde je to běžné, takže se v tom necítí nijak zvláštně. A když si výplně aplikují postupně, ztrácejí odstup. Každé další zvětšení jim připadá „ještě přirozené“. Zvykají si. A pak už se těžko vrací zpět.

ZdravotnictvíZdravotnictví

Jsou nejlevnější, přesto necítí podporu. Stačilo by pár desítek milionů, prosí mladí praktičtí lékaři politiky

Je to také móda. Něco jako tetování nebo piercingy. Trend, který – doufejme – jednou odezní. Já osobně věřím v přirozenou krásu. Snažím se vycházet z toho, co většina lidí vnímá jako přirozeně krásné. A ne z toho, co frčí v některých bublinách.

Ale co je zvláštní, tenhle přepíchaný vzhled nevidíme ani u světových modelek, na titulkách respektovaných časopisů nebo v kampaních kosmetických značek. Kde se ten trend vlastně vzal?

To je právě ono, tenhle vzhled není součástí globálního beauty průmyslu, není to ideál propagovaný módními domy nebo velkými kosmetickými značkami. Ale vznikl uvnitř určitých sociálních skupin, já tomu říkám „klastry“.

To slovo si půjčuju z přednášky Jana Mühlfeita; mluví o tom, že společnost se skládá z menších skupin, které mají své vlastní hodnoty, estetiku i jazyk. A ty se navzájem ovlivňují.

Sociální sítě tenhle efekt znásobují. Každý má svoji bublinu a sleduje lidi, kteří vypadají podobně. A pak se to celé posiluje, až se z toho stane nový „normál“. Jenže to platí uvnitř té skupiny, zvnějšku to pořád může působit zvláštně nebo nepřirozeně.

Takže je to tak, že ženy vlastně jen kopírují své okolí a pak se navzájem trumfují v tom, která má ještě větší rty nebo víc „vylepšení“?

Řekl bych, že je to o tom, že se jim to prostě líbí. Nebo že to v jejich sociální skupině působí jako norma. Ale já za ty pacientky mluvit nemůžu. My tyto zákroky na klinice neděláme, není to naše estetika, takže tohle je spíš můj názor zvenku.

A vám osobně se tenhle vzhled líbí?

Když jsou rty upravené decentně, vypadají přirozeně a hýbou se normálně, tak mi to vůbec nevadí, proč ne. Ale pokud už jsou přefouknuté, tuhé a ztrácí se mimika, to už za atraktivní nepovažuju. A upřímně: neznám ve svém okolí žádného muže, kterému by se tohle vysloveně líbilo.

Myslím si, že většina žen si takové úpravy dělá hlavně pro sebe. Stejně jako prsa – taky je to spíš o jejich vlastním sebevědomí. Po operaci nosí jiné oblečení, cítí se víc samy sebou, někdy třeba najdou nového partnera… ale nedělají to „kvůli chlapům“. Dělají to, protože se chtějí cítit lépe ve svém těle.

Kde je podle vás hranice mezi estetikou a deformací?

Tohle poznáme všichni na první pohled. Lidské oko vnímá krásu v milisekundách. Už malé děti déle fixují tvář, která je považována za atraktivní. Máme to evolučně zakódované a existují i matematické modely krásy, jako třeba zlatý řez nebo Fibonacciho proporce.

Takže když se podíváte na obličej a něco vám nesedí – příliš velké rty, deformovaný nos, extrémně napíchané líce – mozek to zaregistruje. A často se to stává právě u zákroků, které překročí určitou přirozenou mez. Pak už to není estetika, ale umělá úprava, která vybočuje z běžného vnímání krásy.

Ale přece jen, některým lidem to atraktivní přijde…

Jasně. A právě proto mluvím o sociálních skupinách nebo chcete-li „klastrech“. Jsou bubliny, v nichž je tohle vnímáno jako norma, a tam se tyto zásahy nepovažují za deformace. Ale pro většinovou společnost to většinou atraktivní není.

Estetické vnímání je sice subjektivní, ale zároveň máme jako lidé určité univerzální znaky krásy. Například ideální tvar prsou. Na první pohled se může zdát, že „každému se líbí něco jiného“, ale my dokážeme popsat zhruba dvacet anatomických parametrů, které určují, zda je dané prso vnímáno jako atraktivní.

Takže to není úplně náhodné – i v estetice existuje určitý řád.

Zdá se, že vy přemýšlíte o estetice mnohem víc do hloubky než někteří vaši kolegové, kteří pacientům třeba rovnou nabídnou katalog s obrázky a ptají se: „Jaký nos chcete?“ Je v tom rozdíl?

Rozhodně. A je to něco, co zmiňuju i ve své přednášce o kráse v plastické chirurgii. My jsme jako plastičtí chirurgové dostali od společnosti určitý „mandát“ – měli bychom být garanti přirozené krásy. Té, která je definovatelná, pochopitelná a která dlouhodobě funguje.

Na druhou stranu tu ale máme konkrétního pacienta s konkrétním životem, často i sociální skupinou, ve které se chce cítit dobře. Takže občas se dá udělat nějaký malý ústupek. Například lehce zvýrazněný dekolt nebo plnější tvary. Ale vždycky by to mělo mít míru. Přepálené výsledky nejsou správné ani odborně, ani lidsky.

ZdravotnictvíZdravotnictví

Mladí z generace Z chtějí být lékaři: zachraňovat životy a vydělat balík. Střet s realitou je pak krutý

Zmiňoval jste, že občas sklízíte kritiku, třeba že „tohle by váš táta neudělal“. Liší se vaše pohledy na krásu?

V tom hlavním si rozumíme. Tu potřebu přirozenosti jsem převzal právě od něj. Ani on nikdy nedělal „nesmysly“. V čem se ale lišíme, to jsou techniky. Každý plastický chirurg má svůj přístup a ten se vyvíjí. Většina mých dovedností a základních postupů pochází od táty, ale za těch 15 let jsem je dál upravil a posunul.

V čem konkrétně jste se posunul dál?

Například u augmentace prsou používám anatomické implantáty na míru, specifické uvolnění prsního svalu, vnitřní podprsenku, prostě novější přístupy, které podle mě vedou u některých pacientek k lepším výsledkům.

A u nosů třeba využívám modernější techniky, které jsou podle mě o něco předvídatelnější. Jsem teď nadšený z prezervační rinoplastiky. Táta má svou metodu, kterou vyladil do detailu, ale já zkouším i jiné směry. Tam si občas vyměníme názory.

Máte výhodu v tom, že si na výsledky můžete ukázat. Je v tomhle obor plastické chirurgie jednodušší než jiné lékařské obory?

Na jednu stranu ano, máme vizuální výstupy. Můžeme ukázat: „Tohle je dobře, tohle je horší.“ Ale zároveň – když máte tisíc pacientů, máte tisíc různých výsledků. Každý obličej je jiný, každé tělo jinak reaguje.

Můj cíl je, aby všechny výsledky byly co nejblíž těm úplně špičkovým. A podle mých zkušeností k tomu moje techniky vedou. Ale samozřejmě nikdo nemá patent na rozum.

Takže neexistuje jediná „nejlepší cesta“?

Přesně tak. Snažím se neustále zlepšovat, hledat to nejlepší řešení pro každého pacienta. Neříkám, že mám jediný správný postup, ale dělám to podle toho, co vnímám jako nejlepší na základě let zkušeností.

A hlavně: chci, aby se lidé cítili dobře. Aby vypadali přirozeně. Aby to, co děláme, dávalo smysl nejen esteticky, ale i lidsky.

Nakolik máte prostor zkoumat motivaci svých pacientek a pacientů? A ptáte se, proč chtějí zákrok podstoupit?

Ten prostor mám prakticky neomezený a taky ho využívám. Někdy je motivace jasná: pacientka přijde s konkrétním přáním, má ho srovnané, ví, co chce. Pak není důvod operaci nedoporučit. Ale pokud se někdo neumí jasně vyjádřit nebo má očekávání, která se nedají naplnit, operaci neděláme.

Často to není o „odmítnutí“ v přímém slova smyslu, ale prostě se na zákroku nedomluvíme. Děláme zákroky, které dávají smysl jak medicínsky, tak lidsky. Když cítím, že to pacientka dělá kvůli tlaku okolí – třeba protože jí partner řekl, že má „velký nos“ –, snažím se to s ní rozebrat a případně i rozmluvit.

Váš otec říkával, že úspěch neměří počtem provedených operací, ale počtem těch, které rozmluvil. Máte to podobně?

Ano, mám. I u nás platí, že část lidí nakonec na zákrok vůbec nejde – prostě proto, že to není potřeba, nebo to pro ně není vhodné. A s tím jsem naprosto v pohodě. Naším úkolem není jen operovat, ale taky dobře poradit. Někdy je správné říct ne.

SpolečnostSpolečnost

„Lékařka či právnička? Raději modelka nebo blogerka." Generace Z boří představy o vysněných profesích

V některých zemích – například ve Švýcarsku nebo USA – spolupracují plastické kliniky s psychology. Pacient před zákrokem projde psychologickým pohovorem. Co si o tom myslíte?

Ta myšlenka mi přijde velmi dobrá. Dokonce jsme u nás uvažovali o vytvoření jednoduché aplikace nebo dotazníku, který by pomohl vyhodnotit, jaké má člověk očekávání a jestli je pro zákrok vhodný. Ale plošné posílání všech pacientek k psychologovi, to by u nás asi moc nefungovalo.

Jednak proto, že máme opravdu „normální“ a spokojené pacientky. Problémových případů je velmi málo. A jednak proto, že by to mohlo působit jako bariéra – lidé by to mohli vnímat jako nedůvěru nebo by se báli „posudku“.

A hlavně: i zkušený psycholog nemusí všechno poznat. I mně se stalo, že pacientka působila naprosto racionálně a až po zákroku se chovala úplně jinak, než bych čekal. Bylo to výjimečné, ale stát se to může.

Zohledňujete při rozhodování o zákroku věk pacienta nebo pacientky?

Ano, ale jen v krajních případech, u velmi mladých nebo velmi starých pacientek. Když je někdo mladší 18 let, je to vždy individuální. Musíme zohlednit, jestli už je tělo vyvinuté – například u prsou čekáme, až jsou dorostlá.

A u seniorních pacientek třeba nedoporučujeme plastiku břicha. To už je velká operace a zbytečně by je zatěžovala. Ale facelift ve vyšším věku klidně děláme, pokud je celkový zdravotní stav v pořádku.

Mluví se o tom, že dnešní osmnáctiletí ještě často nejsou psychicky dospělí. Řešíte i tohle?

Určitě. A je to dobrá otázka. Vnímáme to, ale znovu, záleží na konkrétním člověku. Měl jsem třeba sedmnáctileté pacientky, které měly opravdu velký nos, vypadaly vyzrále, přišly s rodiči, měli jsme výbornou komunikaci a podpora od rodiny tam byla.

V takových případech je to podle mě v pořádku – jestli zákrok proběhne v sedmnácti, nebo o rok později, na tom už tolik nezáleží.

Ale obecně třeba u zvětšení prsou doporučuji věk nad 20 let. Takže že bychom nějak masově operovali osmnáctileté? To určitě ne.

Výjimky jsou, třeba u vrozených vad, třeba když mají dívky obrovská prsa, která jim komplikují běžný život, nebo když prsa extrémně visí a nemohou ani nosit podprsenku. Tam to řešíme už i dřív, klidně v 17. Ale to jsou výjimečné případy.

Jak se vaší klinice daří v době, kdy se estetické zákroky stávají již běžnou normou?

Daří se docela dobře. Jsme teď v takové přechodové fázi, kliniku jsem začal víc řídit já a snažím se ji modernizovat. Není to jednoduché, je to dost práce, hlavně i s ohledem na to, že máme nové lékaře. A ti, i když jsou výborní a šikovní, potřebují pacienty, aby se do toho víc dostali.

Takže se nám daří, ale je potřeba to pořád dobře řídit, rozumně nastavovat procesy, aby to celé fungovalo. Navíc ceny estetických zákroků v Česku jsou ve srovnání s okolními zeměmi – třeba na západ od nás – pořád relativně nízké. U nás je to dostupnější.

Funguje v estetické chirurgii silný konkurenční tlak na cenu?

Určitě. Jsou kliniky, které nabízejí až dumpingové ceny, třeba záměrně nižší, protože vozí klienty z Německa přes agentury. A to pak samozřejmě tlačí ceny v celém odvětví dolů. Ale záleží i na konkrétním doktorovi, na jeho zkušenostech a jméně. Čím víc operuje, čím má větší renomé, tím spíš si může dovolit i vyšší cenu.

A konkrétně u vás? Jak je to s cenovou politikou vaší kliniky?

U nás to musíme sledovat taky, samozřejmě. Ale já osobně mám pořád v sobě nějaký blok, nechci brát za zákroky přehnané částky. Táta měl vždycky spíš nereálný odhad nákladů a dával ceny, které byly až moc nízké. Já se snažím to držet v nějaké zdravé rovině, abych to uřídil ekonomicky, ale zároveň to bylo dostupné.

Mám třeba sedm měsíců čekací dobu, ale i tak se držím s cenami na normální hladině. Nechci zdražovat jen proto, že můžu. Takže u mě ta cenová konkurence tolik roli nehraje. Mám ceny možná trochu vyšší než někteří jiní lékaři, ale není to žádný extrém.

Doc. MUDr. Ondřej Měšťák, Ph.D. (44)

• Působí jako plastický chirurg na klinice Esthé a na klinice plastické chirurgie 1. lékařské fakulty UK a Nemocnice na Bulovce

• Zabývá se celým spektrem plastické chirurgie. Kromě estetické chirurgie se zaměřuje na rekonstrukce prsů po onkologických onemocněních a rekonstrukční mikrochirurgií

• Věnuje se také výzkumu i výuce studentů na 1. lékařské fakultě UK

• Je vědeckým sekretářem Společnosti estetické a laserové medicíny ČLS JEP, členem výboru Společnosti plastické chirurgie ČLS JEP a ISAPS (International Society of Aesthetic Plastic Surgery)

• Za svoji klinickou a vědeckou práci získal řadu ocenění, např. od American Society of Plastic Surgery nebo International Society of Aesthetic Plastic Surgery