Detaily budou vědci analyzovat ještě léta, ale základní obrysy „poučení z koronavirového vývoje“ je velmi jednoduché. Chytře se (aspoň zatím) dokázaly s pandemií vypořádat jen některé vyspělé asijské státy v čele s Tchaj-wanem a Jižní Koreou. Všechny ostatní zvolily hloupá řešení a není vlastně důležité, jestli šlo o Česko, Itálii, Švédsko nebo Bulharsko.

Zabedněnost některých národních strategií sice překvapí (příkladem budiž Johnsonova Británie a Trumpovy Spojené státy), jinak ale o úspěchu a neúspěchu rozhodovalo v Evropě hlavně štěstí. Respektive míra „promořenosti“ jednotlivých zemí na počátku letošního března. Itálie měla tu nehoráznou smůlu, že ji epidemie zasáhla první. Všichni ostatní začali – krátce poté, co se mezi 10. a 12. březnem objevily reportáže o kolabujícím italském zdravotnictví – přijímat stejná drakonická opatření. Najednou bylo totiž jasné, že je zle, a nepřipraveným evropským státům nezbylo nic jiného než své země rychle přikrýt „hloupou“ karanténou. Ta sice – pokud se virus do té doby nestihl příliš rozšířit – zabrala, ale poslala ke dnu ekonomiku. Trochu jinak na to šlo jen Švédsko, ale chytrosti v tom, jak uvidíme, také moc nebylo.

České vládě slouží ke cti, že karanténní opatření přijala bez zbytečného otálení. Pokud dnes ale od premiéra Babiše a jeho suity slyšíme, že jsme epidemii „tak úspěšně zvládli“, stali se vzorem pro ostatní země, či dokonce „hvězdou na mapě Evropy“, je si třeba přiznat, že v tom žádná velká zásluha není. Mnohem lépe než my jsou na tom například na Slovensku či v Bulharsku, a hloupá karanténa dokáže zatím brzdit šíření viru dokonce i v Indii. Přelidněné a chudé zemi se zaostalým zdravotnictvím, ve které před velkou „toaletní revolucí“ současného premiéra Módího měly jen necelé dvě pětiny obyvatel vlastní záchod.

Méně testů než Bělorusko

Státy východní a jihovýchodní Asie naplno zažily epidemie SARS a MERS, a tak byly na covid-19 připravené. Místo hloupé karantény nasadily chytrou, a přesto mají většinou lepší výsledky než Evropa se svými plošnými opatřeními. Naprostým „šampionem krytých dvorců“ je v tomto ohledu Tchaj-wan (pokud tedy nepočítáme chudý komunistický Vietnam kombinující chytrá řešení s vojenskými uzavírkami vesnic a měst), který měl na konci minulého týdne pouhých 440 nakažených a šest mrtvých. Mnohem poučnější je ale případ Jižní Koreje (10 822 nakažených a 256 mrtvých), která se dokázala velmi rychle a bez plošných restrikcí vypořádat s explozivním šířením nákazy.

Když se dnes člověk podívá do statistik, vypadá to, že Korea cosi zanedbala. Do dnešního dne provedla jen 12 tisíc testů na milion obyvatel, což je jedenáctkrát méně než na Islandu, dvakrát méně než u nás a skoro o polovinu méně než v Bělorusku, jehož prezident Lukašenko veřejně vyhlásil, že nejlepším lékem na koronavirus jsou „vodka, práce a sport“. Kouzlo spočívá v tom, že Korea dokázala testy masivně nasadit v počátcích epidemie, kdy jich prováděla suverénně nejvíc na světě. Pak už jich bylo potřeba daleko míň. Klíčová byla v tomto ohledu pět let stará trpká zkušenost s epidemií MERS – 186 nemocných, 36 mrtvých a pád popularity prezidentky Pak Kun-hje o 11 procentních bodů. Korea se poučila a řádově zrychlila proces vývoje a schvalování testů na nové nemoci. Když se objevil SARS-CoV-2, měla testovací sady připravené k použití do týdne a dnes patří k jejich největším vývozcům. Hlavně díky tomu se dlouho zdálo, že Korea půjde „tchajwanskou“ cestou. První pozitivní test měla sice už 20. ledna, ovšem měsíc poté bylo v Koreji stále jen 31 nemocných. Vláda nic nezavírala ani neomezovala pohyb lidí – na letištích se ovšem prováděly důsledné kontroly, před vstupem do restaurací se měřila teplota a striktně se dbalo na hygienu, dezinfekci a udržování rozestupů mezi lidmi. Když někdo onemocněl, úřady velmi efektivně pátraly po jeho kontaktech a nezdráhaly se přitom využít mobilní telefony, platební karty a pouliční kamery. Každý, kdo „spadl“ do karantény, si navíc musel do mobilu nahrát sledovací aplikaci, a pokud domov opustil, čekala ho pokuta ve výši 2500 dolarů, případně soud.

Bůh si je přebere

Pak se ale – bylo to 18. února – se soukolí zadrhlo. Pacientkou č. 31 byla totiž členka pseudokřesťanské sekty Sinčchondži a ukázalo se, že její spoluvěřící na všechna karanténní opatření zvysoka kašlou. Po objevení tohoto nečekaného „ohniska dekadence“ počty pozitivních testů raketově rostly, a to nejen mezi příslušníky sekty. Hned druhý den se objevilo 20 nových případů, nazítří 53 a dva týdny poté rekordních 1062. Vládní reakce se opět (s výjimkou města Tegu) obešla bez plošného zavírání škol, restaurací a obchodů. Všechna dříve přijatá opatření běžela prostě dál, akorát v úplně jiném měřítku.

Když se třeba ukázalo, že dva účinkující muzikálu Fantom opery, který měl v Soulu premiéru právě na vrcholu epidemie, mají pozitivní test, úřady si dokázaly opatřit seznam 8578 diváků. „Přísně jsme je monitorovali a poslali jim SMS, ve které jsme je požádali, aby se zdrželi jakýchkoli venkovních aktivit, a pokud by se u nich objevily symptomy, navštívili testovací centra,“ popsal Korea Times další dění úředník, který na soulské radnici řešil potírání epidemie.

Stejně rychle jako počet nakažených rostl počet testů a u silnic se brzy objevila populární „drive-through“ testovací stanoviště. Korea už v době, kdy objevila „superpacienta“ č. 31, testovala 1094 lidí denně (Česko se v okamžiku, kdy mělo 30 nemocných, zmohlo na pouhých 140 testů), a když se vir začal explozivně šířit, svou kapacitu dokázala plynule zvedat. Pouhý týden poté – to přibývalo 150 až 250 nových případů denně – už byla na osmi tisícovkách testů (když u nás poprvé překročil počet nově nakažených dvě stovky denně, dokázali jsme testovat jen dva tisíce lidí). Díky tomu dokázali Korejci zachytit daleko víc asymptomatických případů než my a výbuchu epidemie podrazili hned v počátku nohy. Na začátku března začal počet nově nakažených prudce klesat a dnes se dají denní přírůstky spočítat na prstech.

Evropská loterie

Naproti tomu Evropa nebrala nebezpečí vážně. Známe to i od nás. Hloupé řeči o tom, že větší nebezpečí představuje „běžná sezonní chřipka“, vedl nejen český ministr zdravotnictví, ale i někteří epidemiologové, třeba Jan Kynčl ze Státního zdravotního ústavu.

Mezitím se koronavirus plíživě šířil Itálií. Když přišel 18. února do nemocnice v lombardském Codognu italský pacient č. 1 „Mattia“, nikoho nenapadlo, že za jeho dýchací obtíže může koronavirus a že se nakazil zřejmě už před měsícem. Z nemocnice ho proto lékaři poslali domů a na správnou diagnózu přišli až za další tři dny.

Kolik lidí stihl do té doby nakazit, ví jen bůh. Už 29. února lékaři diagnostikovali první tisícovku případů, 10. března jich bylo deset tisíc a o dva dny později měla nemoc přes tisíc obětí. V tu chvíli už Itálie neměla šanci epidemii zvládnout. Teprve zprávy o jejím kolabujícím zdravotnickém systému a zoufalých lékařích, kteří jako na frontě rozhodovali, koho budou léčit a koho nechají zemřít, konečně probudily Evropu. Všechny evropské země až na výjimky zareagovaly velmi podobnými přísnými zákazy a příkazy, jaké známe od nás. Víc toho udělat nemohly, protože předchozí dva měsíce trestuhodně „profl ákaly“. Chyběly ochranné pomůcky, týmy schopné efektivně trasovat kontakty velkého množství nemocných a hlavně dostatek testů – jen si vzpomeňte na lidi, které u nás lékaři odmítali v březnu otestovat, mnohahodinové fronty na odběry a pak leckdy týdenní čekání na výsledky.

Některé země postupovaly při spouštění hloupé karantény razantněji, jiné laxněji. Ovšem skutečným dělítkem mezi úspěchem a neúspěchem bylo, kolik reálně nakažených měla ta která země mezi 10. a 12. březnem. Například pro Španělsko a Francii bylo už pozdě. Následovalo explozivní šíření nemoci, přetížení zdravotnických systémů a dnešních zhruba 25 tisíc mrtvých.

Ze srovnání Česka se zhruba stejně lidnatou Belgií a nám blízkým Slovenskem (viz graf) plynou dva závěry. Zaprvé, že opravdu nejvíc záleželo na rozšíření viru kolem 10. března – Belgie testovala víc než my a přijala velmi podobná opatření, přesto nebyla schopná nekontrolovatelný výbuch nemoci zastavit (aktuálně má 51 420 nakažených a 8415 mrtvých). Naopak Slovensko je na tom nehledě na zaostávající zdravotnictví výrazně lépe než my, a to i v přepočtu na obyvatele. A zadruhé, že nám do belgického scénáře chybělo možná tak deset dní. Měli jsme zkrátka obrovské štěstí.

Třetí cesta

V jednom díle britského sitcomu Jistě, pane ministře charakterizuje sir Humphrey velké evropské národy na základě jejich ochoty zavést fiktivní evropský občanský průkaz. Britové by údajně mluvili o policejním státě, Němci by byli nadšení, Francouzi by na to kašlali a Italové by to nezavedli, protože jsou zmatkáři. V jistém ohledu to platí i o ochotě zmíněných vlád zavádět opatření proti koronaviru. Italové pravda nedostali šanci cokoli předvést. Němci naproti tomu – i když čas hrál proti nim – zareagovali velmi důsledně a dnes hlavně díky tomu mají třikrát méně mrtvých než Francie. „Seriálová“ byla i reakce Británie.

Kabinet Borise Johnsona zpočátku Britům – v duchu tvrzení svého hlavního vědeckého poradce Patricka Vallance o budování „jistého druhu stádní imunity“ – nic nezakazoval. Britové ovšem na doporučení, jak dokazovaly záběry plných hospod a obřích koncertů, moc nedbali, a tak země náskok bleskurychle prohospodařila. Ještě onoho klíčového 10. března měla Británie osmkrát méně pozitivně testovaných než Francie. Pak ale začal počet nakažených i mrtvých rychle růst, Johnson „vyměknul“ a Británie se opět poslušně vrátila do Evropy: 20. března vláda zavřela restaurace a hospody, o tři dny později omezila vycházení na nejnutnější cesty a 27. března premiér oznámil, že je nemocný.

Jestliže britský pokus byl stejně tragikomický jako brexit, Švédsko jde svojí specifi ckou cestou se vší vážností. Hlavní epidemiolog Anders Tegnell sice také mluvil o kolektivní imunitě, ale daleko víc zdůrazňoval nutnost „zpomalit šíření infekce a zabránit zahlcení zdravotnického systému“. Vláda na jeho radu vydala řadu doporučení velmi podobných tomu, co jiné evropské země nařizovaly a zakazovaly. A disciplinovaní Švédi si je vzali za své. Provoz v ulicích Stockholmu poklesl v polovině března o 30 procent a naprostá většina obyvatel měst si o Velikonocích odepřela tradiční výlet na venkov. Zhruba polovina Švédů dnes pracuje z domova, restaurace a hospody sice nikdo nezavřel, přesto do nich lidé chodí daleko méně než dřív.

Britský debakl se díky tomu neopakoval. Dnes má Švédsko 24 623 nakažených, což je vzhledem k tomu, že bylo na začátku března nemocí zasaženo o dost hůř než Česko, skvělý výsledek. V jednom ale Švédsko těžce selhalo. Od začátku pandemie velmi málo testuje (Česko je na tom zhruba dvakrát lépe), zřejmě hlavně kvůli tomu pronikl covid-19 na začátku dubna do domovů důchodců, a počet mrtvých se proto pomalu, ale jistě blíží třem tisícovkám. Navíc se zdá, že tuhá dobrovolná, ale hloupá karanténa bude pro švédskou ekonomiku úplně stejně ničivá jako příkazy a zákazy v jiných evropských zemích.

Konečně chytře

První kolo Evropa prohrála. V tom druhém – ve kterém jde o uvolňování karanténních opatření a návrat k normálnímu životu – může uspět. SARS-CoV-2 ovšem sám od sebe nezmizí a epidemie se může kdykoli vrátit s novou silou. Dokonce už existuje nepříjemný precedens. Japonský ostrov Hokkaidó zrušil 19. března pod tlakem podnikatelů (kvůli koronaviru zkrachovalo minimálně 50 tamních potravinářských podniků) nouzový stav, ovšem v polovině dubna jej musel znovu obnovit, protože nemoc se začala šířit mnohem rychleji než předtím.

Naopak daleko optimističtější zprávy přišly z Dánska, ve kterém se před třemi týdny obnovil provoz školek a prvních stupňů škol. Reprodukční číslo nemoci (udává, kolik lidí jeden nemocný v průměru nakazí) se sice kvůli tomu zvedlo z 0,6 na 0,9, ovšem stále to znamená, že covid-19 z populace mizí.

Pro další týdny a měsíce bude každopádně klíčové, aby hloupou karanténu nahradila chytrá opatření okopírovaná z Jižní Koreje a Tchaj-wanu. Bez nich nás nejspíš čeká druhá vlna pandemie.