Pozn. red. Experimentální rubrika Tardis využívá slavného stroje času britského (mimozemského) cestovatele Doctora Who. Jeho prostřednictvím necháváme promluvit muže a ženy z minulosti, kteří mají co říct k přítomnosti.

Pojďme si personifi kovat zemi a představme si ji jako jedinou bytost s třiceti miliony ústy a šedesáti miliony rukou. Vyrobí hodinky, které chce vyměnit s Belgičany za deset centů železa. Ale my řekneme: „Vyrob si železo sám.“ „Nemohu,“ odpoví, „to by trvalo příliš dlouho. Nemohl bych udělat více než pět centů za stejnou dobu, za kterou vyrobím jedny hodinky.“ „Utopický snílku,“ odpovíme, „to je přesně důvod, proč ti zakazujeme vyrobit hodinky a nařizujeme vyrobit železo. Nevidíš, že zvyšujeme tvoji zaměstnanost?“

To je jednoduché. „Co budeme dělat v případě války,“ ptají se lidé, „pokud se vydáme na milost Angličanům ohledně železa a uhlí?“ Angličtí monopolisté zase nikdy neopomenou zdůraznit: „Co se stane s Velkou Británií v čase války, pokud se stane závislou na potravinách z Francie?“ Lidé obvykle přehlížejí, že tento druh závislosti vyplývající ze směny, tedy z komerční transakce, je reciproční závislostí. Nemůžeme se stát závislými na cizincích, aniž se oni zároveň stanou závislými na nás. A to je to, co vytváří samotnou podstatu společnosti. Přerušit tato přirozená propojení neznamená stát se nezávislým, ale kompletně se izolovat. A všimněme si rovněž, že když se někdo izoluje v očekávání války, tak samotný akt izolace je už začátkem války. Válka se pak vede snáz. Relativně oproti předchozímu stavu izolovanosti představuje pro lidi menší zátěž a následkem toho je méně nepopulární.

Když má člověk pocit, že objevil společenský řád odlišný od toho, který se vyvinul skrze přirozené tendence lidstva, tak musí, aby jeho objev byl přijat, vykreslit v co nejtemnějších barvách výsledky toho řádu, který chce svrhnout. Politický teoretik, o kterém mluvíte, pak bude na jedné straně entuziasticky hlásat možnost změny stavu lidstva k lepšímu a na druhé straně tvrdit, že podmínky ve společnosti se neustále zhoršují. Podle něj jsou dnešní lidé stokrát zkaženější, než bývali v dávných časech za feudalismu nebo v chomoutu otrokářství. Svět se stává čím dál větším peklem. Pokud by bylo možné z propasti času znovu vyvolat Paříž desátého století a prozkoumat životní podmínky jejích obyvatel, tak s naprostou jistotou tvrdím, že tato teze by se ukázala jako neudržitelná.

Bojovníci za novou společnost jsou přirozeně vedeni k tomu, aby proklínali základní motiv lidského jednání – tím myslím vlastní zájem –, protože právě ten přivodil současný stav. Povšimněme si, že člověk byl stvořen takovým způsobem, že vyhledává potěšení a vyhýbá se bolesti. Souhlasím, že z tohoto zdroje plynou veškerá zla ve společnosti: válka, otroctví, monopoly, privilegia. Z tohoto zdroje ale plynou i veškeré dobré věci v životě, protože uspokojování potřeb a vyhýbání se utrpení jsou motivem veškerého lidského jednání. Otázkou pak je, jestli tato motivující síla, která je skrze všechny jedince natolik univerzální, že se stala společenským fenoménem, není sama o sobě základním principem pokroku. Ať je tomu jak chce, neuvědomují si sociální plánovači, že tento princip, inherentní povaze člověka, je bude následovat i do jejich nových společenských řádů? Jakmile do nich pronikne, způsobí v nich daleko závažnější pohromy než v přirozeném řádu, v němž jsou nadměrné ambice, nároky a zištnost jednotlivců zadržovány odporem všech ostatních.