Průmysl na starém kontinentě je v ohrožení. Zdražující energie, přemíra regulací, pomalé povolovací procesy a závislost na omezeném počtu obchodních partnerů přivedly evropské podniky do krizového bodu. Zatímco Spojené státy sázejí na průmyslový růst a Čína upevňuje vliv na globálních trzích, Evropa zápasí sama se sebou.

Markus Beyrer, šéf evropského svazu BusinessEurope, a prezident českého Svazu průmyslu a dopravy Jan Rafaj v rozhovoru pro Hrot24 varují, že bez rychlého zjednodušení pravidel, podpory diverzifikace a realistických klimatických politik čeká Evropu bolestivý propad.

Evropský i český průmysl dnes čelí řadě výzev. Na úvod: jaké zásadní problémy vás znepokojují nejvíce?

Markus Beyrer: Víme, že zaostáváme. Každoročně děláme studii s názvem Reform Barometer a z ní vyplývá, že zaostáváme už dlouho. Důvody jsou jasné: vysoké náklady na energie, přeregulovanost, zdlouhavé procedury a nedostatečná diverzifikace dovozních a vývozních trhů. Je toho víc, ale tohle jsou čtyři hlavní body.

Dobré je, že konečně nacházíme pochopení. Dříve si mnoho politiků, zejména v Evropské komisi, myslelo, že úspěch podnikání je samozřejmost. Dnes už si tito lidé, včetně předsedkyně Komise, začínají myslet, že Evropa může být silná jen tehdy, pokud bude silná její ekonomika. To je základ všeho.

Směr je tedy nyní správný, ale čeká nás spousta práce, kterou navíc budeme muset dělat pod tlakem. Na druhou stranu to je něco, co Evropa dost dobře zná. Vždycky se rozvíjela vzdor různým krizím. Zdá se, že je to náš osud.

Takže co je podle vás nejdůležitější?

Markus Beyrer: Nejdřív zjednodušit regulatorní rámec. Firmy nám říkají, že se topí v legislativě. Většinou nezpochybňujeme cíle, ale způsob, jakým se poslední roky v EU regulovalo, byl bez ohledu na náklady a přínosy spíš stylem: „projde cokoli, co někdo vymyslí“.

Teď je ale dobrý příklad CBAM – mechanismus uhlíkového vyrovnání na hranicích (někdy nazývaný uhlíkové clo – pozn. red.). Nastavili jsme prahovou hodnotu, která pokrývá 99 procent emisí, ale z regulace vyjme 90 procent firem.

KomentářeKomentáře

Kde vezmeme elektřinu až skončí uhelky? Síkelovu „brnkačku“ zaplatíme všichni

Tohle je přesně příklad, kdy se konečně jedná, jak by se jednat mělo. Dříve to bylo jinak, protože mindset byl jiný. Teď se to mění, ale musíme dál prosazovat naše priority.

Co ještě považujete za zásadní?

Markus Beyrer: Jednoznačně balíček zjednodušení – tzv. Omnibus. Pak CSDD, CSRD, taxonomie – to všechno je klíčové. Protože byrokratické monstrum, které tu bylo, by vyhnalo evropské firmy z afrických a asijských trhů a ponechalo je Číně. To musíme napravit.

Pak je tu samozřejmě cena energií – ale k tomu by mohl něco říct Jan.

Jan Rafaj: Ještě jedna poznámka k předchozímu tématu: je tu 27 členských států s různými názory. Některé už mají zelený energetický mix, a proto nevnímají řadu věcí jako urgentní. Ale na regulacích se shodneme všichni. Regulace škodí všem podnikům bez ohledu na to, jestli jde o Skandinávii nebo Českou republiku.

A ty ceny energií?

Jan Rafaj: Co se jich týče, záleží na tom, jakou má vaše země strukturu průmyslu. Pokud jde o energeticky náročný průmysl, dopad vysokých cen je samozřejmě výraznější.

Prezidentka Komise Ursula von der Leyenová nás ale ubezpečila, že toto téma vnímá jako jednu ze svých klíčových priorit.

Evropa může být silná jen tehdy, pokud bude silná její ekonomika.

Minulý týden jsme jí přitom znovu zdůraznili, že je ohledně tohoto problému potřeba začít jednat dříve, než se původně zamýšlelo. Je to jeden z osmi bodů takzvané Kodaňské deklarace.

Markus Beyrer: Některé kroky v Dohodě o čistém průmyslu (unijní Clean Industry Deal – pozn. red.) jsou dobré, ale nestačí. Ceny jsou pořád příliš vysoké – vliv má válka na Ukrajině, ale i domácí problémy.

Jde o to, abychom si zachovali náš evropský způsob života, včetně sociálního systému. Ale abychom to dělali tak, aby nebránil konkurenceschopnosti, ale spíše jí pomáhal.

Zmínili jste Kodaňskou deklaraci, kterou jste nedávno podepsali, a některá z jejích témat. Jaké jsou další priority v ní obsažené?

Jan Rafaj: Velmi důležité je jednat jednotně. První dva body se týkají silné a jednotné EU. Znamená to Evropu, která je pevná v jednáních o celních tarifech, ale také má silný vnitřní trh.

Markus Beyrer: Ano, máme dlouhodobé cíle a každého půl roku se scházejí prezidenti a generální ředitelé v hlavním městě země, která bude příště předsedat EU. Tam definujeme hlavní politické priority pro další období.

Kodaňská deklarace, i když se tak jmenuje, tedy není jen pro následující dánské předsednictví (Kodaň bude předsedat Radě EU od července do prosince – pozn. red.). Jednota je klíčová – pokud dovolíme ostatním, aby nás rozdělovali, budeme kořistí. Je důležitá ambiciózní mezinárodní obchodní politika, diverzifikace.

Jak konkrétně chcete diverzifikovat?

Markus Beyrer: Už před vznikem našich aktuálních problémů tvořil obchod s Čínou a USA 27 procent celkového obchodu. Takže i bez těchto problémů by to bylo něco, co při aplikaci standardního hodnocení rizik potřebujete diverzifikovat.

Musíme dotáhnout dohody, které už máme rozjednané: Mercosur, Mexiko. Obě jsou vysoce důležité. Pak využít nové příležitosti: Indie, Indonésie, surovinové dohody s Jižní Afrikou.

A je tady otázka jednotného trhu. Myslím tím, že existuje zcela nová strategie Evropské komise, ovšem potřebujeme ji přenést do praxe.

Mluvíme o reindustrializaci, o opětovném posílení evropského průmyslu. Jak byste popsal jeho aktuální stav ve srovnání třeba s USA nebo Asií?

Markus Beyrer: Když se podíváme na naše nejnovější čísla, průmyslová výroba se velmi mírně zvedá. V rámci Evropy jsou však patrné výrazné rozdíly. Vidíme, že tradiční průmyslové země jako Německo, moje domovské Rakousko nebo Itálie – tedy silná osa průmyslové výroby – mají problémy, a to z různých důvodů. Část z nich jsem už popsal a je třeba je řešit.

Zároveň vidíme trochu paradox, že některé z aktuálně nejrychleji rostoucích zemí jsou na jihu Evropy – díky vysokému podílu turismu. To je sice dobré krátkodobě, ale nepřináší to přidanou hodnotu, na kterou jsme u průmyslu zvyklí.

A další evropské regiony?

Markus Beyrer: Pak jsou tu země jako Dánsko, které si vedou dobře díky diverzifikovanému průmyslovému portfoliu. A potom země jako Česká republika, která má solidní růst, ale ne na úrovni, jakou by mohla mít. Naopak Poláci si vedou velmi dobře, rostou o více než sedm procent.

Pokud ostatním dovolíme, aby nás rozdělovali, budeme kořistí.

Je situace v České republice zásadně odlišná, nebo jde jen o místní odraz širších evropských problémů?

Jan Rafaj: Jak jsem říkal, hodně to závisí na struktuře průmyslu dané země. Nizozemský průmysl se kupříkladu velmi obává zpomalení zelené transformace, protože jejich byznys je už teď hodně zaměřený na zelené technologie. U nás je ale mnohem větší podíl těžkého průmyslu, který vyžaduje jiný přístup.

Musíme proto vytvářet správné koalice. Podobné problémy vidíme v Itálii, Polsku, Německu, Rakousku. S těmito zeměmi bychom měli lépe definovat naše cíle. Velmi velký potenciál vidím například v Itálii, protože – alespoň podle mého názoru – dělá velmi dobrou práci, co se týče průmyslu i byznysu.

S tím, jak se liší průmysl jednotlivých zemí EU, je těžké najít společný hlas?

Markus Beyrer: Zásadní je, že se potřebujeme věnovat oběma směrům. V zelených technologiích jsou příležitosti, ale nemůžeme je prosazovat na úkor klasických průmyslových odvětví. Klasický průmysl zase skutečně musíme transformovat, ale je potřeba to udělat tak, aby tato odvětví mohla i nadále fungovat a být úspěšná.

Například pokud chceme dekarbonizovat takzvané obtížně dekarbonizovatelné sektory, třeba výrobu oceli, potřebujeme vodík. Výroba zeleného vodíku v Evropě je náročná a drahá, protože náklady na elektřinu jsou u nás mnohem vyšší. Takže se to vždy vrací k tomu samému bodu – že musíme najít řešení.

Když už mluvíme o zelené transformaci, myslíte si, že snížení emisí o 90 procent do roku 2040 je realistický cíl pro evropský průmysl?

Markus Beyrer: Upřímně, k těm 90 procentům nemáme jako podnikatelská reprezentace oficiální stanovisko. Naším postojem je držet se cíle klimatické neutrality do roku 2050.

Ale zároveň je jasné, že způsob, jakým se k tomu má dojít, se musí zásadně změnit. A jsme velmi hlasití v tom, že to, co se dělo v posledním roce, nebylo správnou cestou.

Kde je víc peněz?Kde je víc peněz?

Konec přetvářky: světové banky nalily stovky miliard dolarů do fosilních firem. Klima nevydělává

Uvidíme. Stanovení diskutovaného klimatického cíle bylo nedávno odloženo, takže počkáme, jak se debata bude vyvíjet. Ale řekněme si jasně – ten cíl sám o sobě nestačí.

Jakoukoli soutěž nevyhrajeme počtem nebo ambiciózností cílů. Musíme najít cestu, jak je realisticky naplnit. V minulosti jsme byli možná až příliš posedlí samotnými cíli a příliš málo se soustředili na to, jak jich dosáhnout způsobem, který nám umožní zůstat konkurenceschopní.

Opakovaně se vracíme k vysokým cenám elektřiny. Máte ve své strategii konkrétní opatření, jak je dostat pod kontrolu?

Markus Beyrer: Ano – například technologická neutralita je velmi důležitá. Ale konečné řešení je v optimalizované výrobě napříč celým kontinentem a ve vylepšeném fungování jednotného trhu. To je součástí naší strategie.

Dále jsme hodně prosazovali dlouhodobé smlouvy – tzv. PPA, tedy Power Purchase Agreements, a smlouvy o vyrovnání rozdílu (Contracts for Difference, jedná se o finanční dohody, které se primárně využívají v energetickém sektoru a poskytují cenovou jistotu výrobcům nízkouhlíkové elektřiny – pozn. red.).

Nyní vidíme, že je možná potřeba podpořit je více veřejnými prostředky, i evropskými. Třeba skrze Evropskou investiční banku. Protože systém zatím nefunguje naplno. To je jedna z cest, jak věci rozhýbat.

Také musíme zrychlit povolování. Třeba i u kontroverznějších procesů, jako je posouzení vlivu na životní prostředí. Máme zákony, které říkají, že schvalování má trvat maximálně dva roky, ale z posuzování vlivů je to vyjmuto – a pak celý proces trvá osm let. To je třeba změnit.

V rámci dohody o čistém průmyslu také vznikla možnost vyjmout exponované segmenty průmyslu z poplatků za sítě.

Markus Beyrer: To je důležité, ale vyžaduje to národní implementaci. Na evropské úrovni k tomu musíme vytvořit prostor.

A pak je tu samozřejmě cena emisí CO₂. Podporujeme systém ETS, ale je otázka, zda uhlíkové clo skutečně zabrání úniku uhlíku (tedy situaci, kdy se firmy v odvětví produkujícím skleníkové plyny přesouvají mimo EU, aby se vyhnuly přísným unijním standardům – pozn. red.).

Galský kohout všude kolem násGalský kohout všude kolem nás

Byznys mezi Francií a Českem je obrovský. Spor o Dukovany ho nesmí poškodit, říká šéf francouzsko-české komory

Pokud se ukáže, že ne, možná se budeme muset vrátit k bezplatným povolenkám, nebo alespoň zpomalit jejich postupné rušení. To by totiž mohlo firmám rychle a reálně snížit náklady – pokud bude politická vůle.

Průmysl napříč Evropou ale trápí i nedostatek pracovní síly, hlavně té kvalifikované. Jak bychom měli tenhle stav změnit?

Markus Beyrer: Vedle dlouhodobých opatření, jako je například obnova systému duálního vzdělávání nebo úprava školních osnov tak, aby skutečně odpovídaly potřebám firem, existují i tři konkrétní cesty, jak se s problémem nedostatku kvalifikovaných pracovníků vypořádat.

Jednou z nich je zvýšení pracovní mobility v rámci Evropské unie. Dalším důležitým krokem je zajištění vzájemného uznávání kvalifikací mezi členskými státy, což i přes existenci jednotného trhu stále naráží na překážky.

Třetí a neméně důležitou cestou je kvalifikovaná migrace ze třetích zemí – tedy příchod pracovníků, kteří skutečně splňují požadavky evropského trhu práce.

Jak je získat?

Markus Beyrer: Je nutné rozlišovat mezi různými skupinami migrantů. V zásadě existují tři. První tvoří ti, které si Evropa přeje – tedy kvalifikovaní pracovníci, ať už jde o duševní nebo manuální profese. Druhou skupinu tvoří skuteční uprchlíci, jimž máme právní i morální povinnost nabídnout ochranu.

Příští tři až čtyři roky budou pro Evropu rozhodující.

Třetí skupinu ale představují všichni ostatní, a pravda je taková, že si Evropa nemůže dovolit přijímat každého. V minulosti jsme byli příliš shovívaví. A to vytváří napětí ve veřejné debatě, která pak komplikuje přijímání těch, které skutečně potřebujeme.

V konečném důsledku je tedy klíčem k řešení problému s nedostatkem pracovních sil dobře nastavený systém legální migrace.

Jan Rafaj: Vidíme ale pozitivní posun. V debatě na evropské i národní úrovni už dochází k většímu rozlišování mezi kvalifikovanými a nekvalifikovanými. Je tu snaha vytvářet rychlé vstupní cesty pro ty správné talenty. Cítím, že se v tomto směru opravdu něco mění.

Jak otevření jsou evropští a národní politici vůči návrhům, které přinášíte ve své deklaraci?

Jan Rafaj: Jednou z nejsilnějších odpovědí bylo, že poté, co jsme Kodaňskou deklaraci předali Komisi, jsme byli pozváni na diskusi s její předsedkyní Ursulou von der Leyenovou a mohli jsme otevřít tato témata v mnohem širším rozsahu.

Budoucnost železniceBudoucnost železnice

Ukázal Ostravě vodíkový vlak a říká: Všichni se soustředí na vysokorychlostní tratě, my chceme proměnit ty lokální

Od 14 zástupců průmyslu z různých zemí mohla slyšet skutečnou situaci – jak se těch osm bodů našeho textu týká konkrétních zemí i podniků a jak jsou naléhavé. To vnímám jako silnou reakci na deklaraci.

Markus Beyrer: Byla tam znát ochota s námi opravdu jednat. Cesta je ještě dlouhá, ale změna myšlení je rozhodně pozitivní.

A teď možná trochu pesimistická otázka na závěr – co se stane, pokud Evropa selže v řešení problémů, které jste popsali?

Markus Beyrer: Uděláme všechno pro to, aby k tomu nedošlo. Ale řekněme si otevřeně – příští tři až čtyři roky budou pro Evropu rozhodující. Buď se dostaneme do začarovaného kruhu, nebo z něj vyjdeme silnější. Pokud selžeme, hrozí, že se Evropa stane muzeem. Pokud uspějeme, máme šanci povstat z popela – protože jsme stále kontinentem s právním státem a stabilitou.

Jan Rafaj: Z ekonomického hlediska jsem optimista – Evropa nakonec uspěje. Ale pokud budeme nečinní, bude to trvat dlouho. Politicky však hrozí nebezpečí: pokud selžeme, jen to posílí populistické síly v členských státech. Lidé se začnou ptát, k čemu je nám Evropská unie, když nedokáže být silná.

Markus Beyrer: Unie ale není jen o hodnotách a míru – je také o ekonomickém úspěchu a příslibu prosperity. A ten musíme splnit.