Esej: Vidím velký dobrý

Naštěstí i zlí lidé konají dobré věci. Mafiáni přispívali chudým, Babinský pěstoval kytičky a romského muzikanta Jožku Kubíka zachránil za války spolek kolaborantů.

Esej: Vidím velký dobrý
ilustrace Vojtěch Velický

Lidé, kteří za druhé světové války vedli etnograficko-kolaborantský spolek Národopisná Morava, byli z objektivního pohledu darebáci a lumpové. Za první republiky byla většina z nich členy fašizující Vlajky, za té druhé přišli s nápadem, aby se Slovácko odtrhlo od českých zemí a připojilo ke Slovensku, a o to samé se vší mocí snažili i po německé okupaci. Někteří z nich kromě toho udávali Němcům a všichni otevřeně kolaborovali; důkazem budiž dopis ze 4. července 1941, ve kterém žádali Hitlera, aby jim – dva týdny po útoku Německa na Sovětský svaz – dovolil bojovat po boku wehrmachtu.

Přesto právě těmto lidem vděčí za život legendární horňácký muzikant Jožka Kubík. „Měl jsem býti i se svou rodinou a ostatními členy mojí cikánské kapely odveden jako cikán do koncentračního tábora. Ženy nám již vzali,“ líčil Kubík těsně po válce, když svědčil ve prospěch předáků Národopisné Moravy u jednoho z retribučních procesů. Muzikanty naštěstí napadlo poprosit o pomoc předsedu Národopisné Moravy Jana Uprku (syn malíře Joži Uprky), který je odkázal na další vlivné členy kolaborantské organizace – místopředsedu Vítězslava Rohana a jednatele Josefa Bočka.

„Oba pánové nám pak slíbili učiniti všechno pro naši záchranu. Během týdne jsme pak skutečně dostali od četnické stanice vyrozumění, že nemusíme jeti do koncentračního táboru,“ stojí v prohlášení podepsaném „Kubík Josef Primaš“, které je dodnes založené v Bočkově soudním spisu. Dobře to dopadlo i s členy jejich rodin: „Na druhý den se nám ženy vrátily. Byly již ostříhané a připravené k odvezení. Jakým způsobem to Boček zařídil, nevím.“

Vydání

Celý článek je dostupný předplatitelům týdeníku Hrot

Máte účet?

Přihlásit