Jaderná elektrárna Temelín společnosti ČEZ
Foto: Tomáš Novák / Hrot24
Zestátnit ČEZ? Populistický návrh, který by stál stovky miliard a zničil burzu
Současná opozice se snaží být kreativní, a tak hledá nová témata. Samozřejmě taková, která jsou pro ekonomicky nevzdělané líbivá. Tyto znaky splňuje i návrhy na zestátnění ČEZ, a. s.
Radim Dohnal
Znamenalo to by kompletní a nevratné podvolení ČEZ politikům, a to i každé budoucí koalici. Místa ředitele ČEZ, n. p., několika zástupců ředitele a členů dozorčí rady by byla jen pro věrné straně a vládě.
Dojednávání o koalici a změna vlády by vždy znamenalo velmi složitá vyjednávání. ČEZ by se stal zejména politickým a marketingovým nástrojem pro každou v budoucnu vládnoucí stranu.
ČEZ, n. p., by netransparentně prodával všechna zahraniční aktiva po dobrozdání ministryně financí věrným straně a vládě, podobně domácí obnovitelné zdroje. Rozjel by se věnec korupce mezi firmami dodávajícími opravy a služby za ceny vyšší než nyní a vyšší než zbytku trhu.
Dotovaná cena pro voliče, korupce, předchozí zvýšené zadlužení kvůli zestátnění a nekonečné politické nápady, „jak pomoci lidem“, učiní z ČEZ, n. p., postupně vykostěnou firmu bez budoucnosti, ale s rostoucím dluhem.
Pokud by se realizoval populistický plán dotované ceny pro domácnosti, pak by vznikaly distorze na maloobchodním trhu. Dodavatelé elektřiny by se této ceně museli nějak přizpůsobit (i když jimi nakupovaná elektřina by byla výrazně dražší) a domácnosti by najednou pořizovaly nové „domácí“ spotřebiče jako sušičky, pěstírny THC a CBD, sauny, bazény.
Tedy budoucí importní pozice ČR v elektřině by se ještě zhoršila. Domácnosti by neměly motiv realizovat úspory. Prostě populistické projídání budoucnosti, jak známe.
Pokud se chce pomoct konkurenceschopnosti českého průmyslu, pak výrazně podstatnější je tlačit na pomalejší růst mezd, pomaleji zvyšovat minimální mzdu, snižovat vedlejší náklady práce (výměnou silnějším zdaněním majetku), podporovat částečné úvazky a pracovní migraci do ČR. Na to stát nástroje má, prostor je výrazně větší a lze to dělat fiskálně neutrálně.
Donedávna se předpokládalo, že takový nesmysl by se financoval ze státního rozpočtu. V takovém případě by státní dluh vzrostl o osm procent a náklady financování státu (v důsledku vyšší rizikovosti) ještě více. To by bylo příliš vidět.
Takže Babiš vymyslel „perpetuum mobile“, že to zaplatí ČEZ ze svého. Tedy že ČEZ skoupí vlastní akcie v pásmu 70 až 90 procent z prostředků ČEZ. Z důvodu rušení vlastních akcií pro dosažení 90 procent by bylo třeba skoupit 22,5 procenta původního počtu akcií.
Následné vytěsnění (tedy z 90 na 100 procent) zaplatí stát. ČEZ by tedy utratil cca 205 miliard korun, stát 71 miliard. Takže ekonomický dluh ČEZ by z 1,5násobku (dluh/EBITDA) vzrostl na 3,5násobek ke konci roku 2027.
Po započtení CAPEX na modernizaci teplárenství a dalších investic do ČEZ Distribuce a při očekávané EBITDA spíše 100 miliard než 130 miliard korun.
Počítám totiž, že už v druhé polovině 2027 by ČEZ, n. p., vykazoval nižší zisky nejen kvůli nižším cenám elektřiny, ale i kvůli státnímu vlastnictví. A dluh státu by vzrostl z dnešních 3365 miliard korun na 3446 miliard. Tedy i státu by vzrostly náklady financování.
Tak silně a zbytečně rostoucí zadlužení ČEZ by vedlo k trvalému zastavení dividend státu (dosud cca 20 miliard korun ročně), a tedy k dalšímu zhoršení fiskální pozice státu, ohrožení ratingu ČEZ, prodražení financování pro všechny investice (včetně modernizace teplárenství i modernizace distribuční sítě).
ČEZ by se (měřeno čistým finančním dluhem) stal nejvíce zadluženou velkou energetikou v EU. To by mimochodem zhoršilo platební podmínky pro dodávky ČEZ.
Investice by se nezmrazily, ale došlo by k omezení a nějakému selektivnímu výběru a zpožďování. Prostě cesta, kterou známe z Řecka, Turecka a nyní ji vidíme i ve Francii.
Pražská burza by přišla o tu zdaleka nejlepší emisi, o více než 36 procent objemů obchodů s akciemi, a tržní kapitalizace akciového trhu by se snížila o 33 procent.
Tak velké ztráty by vedly k následným propadům v žebříčcích burz a možnému vyřazení z mnoha indexů (které zajišťují přísun likvidity a investorů).
To by mohlo vést k omezení významu duálních listingů u Erste (22 procent objemů burzy) a VIG. Význam burzy by se propadal k významu bratislavské a budapešťské.
Případná penzijní reforma by se nemohla orientovat na domácí akcie, ale na domácí nemovitosti (kde už máme bublinu), na státní dluhopisy (aby stát mohl realizovat podobné nepřístojnosti) a na státem organizované investice. Tedy konec kapitalismu.
Případný odkup v objemu 305 miliard korun by dominantně mířil k jednomu hráči, který by utržené peníze nejspíše investoval do energetiky v zahraničí.
Ostatní domácí investoři by myslím z velké části šli do domnělé jistoty, tedy kupovali existující nemovitosti a dále přifoukli realitní bublinu.
Měl by stát zcela ovládnout ČEZ? Proč ano, proč ne?
Rozhodně ne. Opravdovým důvodem, proč se to v médiích nyní zase objevuje, je zoufalost současné opozice, která už neví, jaké (budoucí) peníze by rozdala.
Ví, že její elektorát neumí či nechce žít ve volném kapitalismu, ale nějaké verzi socialismu, včetně národního socialismu. To vše za pochopitelného přitakání několika hlasitých minoritářů ČEZ, kteří si investování někdy pletou s obtěžováním.
Pokud hlasitý minoritář tak moc nevěří vládě či vedení ČEZ, pak by logickým krokem měla být likvidace pozice a nákup levněji oceněné jiné evropské energetiky. Nikoliv setrvání v pozici a roztleskávání veřejnosti, že si to stát má koupit celé a co nejdříve, „jinak se nehneme z místa“.
Uvádějí se tři důvody, proč by údajně stát měl vlastnit 100 procent společnosti, nebo alespoň 100 procent výrobní části:
Možnost cenové kontroly u elektřiny (silové složky) – v těžkém a chemickém průmyslu snížení ceny silové elektřiny nestačí. Tam by pro udržení konkurenceschopnosti bylo třeba dotací v objemu jednotek miliard korun ročně do elektřiny a i dotací na plyn. Každopádně je otázka, zdali potřebujeme takový rozsah těžkého průmyslu. V lehkém průmyslu (kde je výraznější přidaná hodnota, větší možnosti škálování a exportů) jsou více než šestkrát podstatnější náklady na mzdy + odvody než na elektřinu. Tam by vlády měly směřovat svoje úsilí a prostřednictvím vyšší imigrace, růstu věku odchodu do důchodu a usnadnění částečných úvazků snížit tlaky na růst mezd. V sektoru domácností by snížení ceny silové elektřiny na 60 eur vedlo k úspoře cca 3500 korun ročně na každého člena domácnosti. Nepochybně efektivnější by byla sociální dávka, navíc s podmínkou úspor spotřeby.
Umožnění výstavby nových jaderných bloků – nikde v Evropě (mimo jediného případu Francie) se k chybě jménem zestátnění v posledních pěti letech nedostali. Zcela státní vlastnictví výroby (z jádra) podle mých informací mají v Evropě jen ve Švédsku (dlouhodobě socialistická ekonomika), Maďarsku (nepokrytě národní socialismus) a Slovinsku + Chorvatsku (dosud slabý akcent na privatizace). Ve všech těchto zemích to je stav 20 let či déle. Jinde v Evropě chápou, že soukromý spoluvlastník sice někdy věci komplikuje, ale současně zefektivňuje a snižuje nároky na vládní výdaje. Podle mě ani v Česku není racionální důvod, aby existující bloky vlastnil výhradně stát.
Udržení uhelných bloků v běhu – vláda by měla napravit chybu Babišovy vlády z let 2018–2019 a u EK dojednat kapacitní platby na uhelné a plynové bloky. Pokud si někdo myslí, že ČEZ, n. p., bude moct prodělávat, a tak poskytovat veřejnou podporu na provozování ztrátových uhelných bloků, pak nerozumí evropskému právu. Protože z pohledu veřejné podpory je irelevantní, zdali prodělává firma se 70procentním státním podílem, nebo 100procentním.
Všechny negativní aspekty tohoto záměru jsou téměř identické, pokud stát koupí 100 procent společnosti, nebo jen 100 procent výroby. Protože výroba je dominantní část hodnoty a ve výrobě by se pod ČEZ, n. p., děly ty hlavní nepřístojnosti a neefektivity.
Zde neopakuji případné problémy pro pražskou burzu, korupci a politický vliv ČEZ, n. p., distorze na maloobchodním a velkoobchodním trhu s elektřinou a dopady na veřejné finance.
Utratit tolik peněz ze státu, poškodit skvělou firmu, zničit burzu, zvýšit korupci, přesunout pozornost od opravdových problémů... Co mi to jen připomíná?
Hnutí ANO v době druhé a třetí vlny covidu. Tehdy vláda utrácela stovky miliard korun a přitom jsme měli nejvíce zavřené školy, poškodili služby, mezilidské vztahy a přitom vysokou úmrtnost.
Co by stát měl dělat?
Stát by měl chtít podpořit jen vyloženě složité/riskantní investice do velkých i středních jaderných bloků. A to tak, že ovládne projektové společnosti, jim poskytne financování, ale na přípravu, provoz a likvidaci si najme ČEZ, a. s., kde by vždy měl být soukromý prvek, tedy efektivita.
Zbytek ČEZ, a. s., může zůstat, jak je, či stát může svůj podíl snížit na 51 procent. Za to by stát při současné ceně akcií inkasoval 133,7 miliardy korun.
Na ovlivňování zbylých aspektů v elektroenergetice má regulaci přes ERÚ. Vláda musí umět přemýšlet a veřejné výdaje vynakládat jen v nezbytně nutné míře.
Cenová kontrola a udržení uhlí v běhu jsou zcela chybné motivy, které se zestátněním nepodaří naplnit.
Autor je founder Capitalinked.com>
Máte co říci? Pošlete nám svůj komentář na komentare@hrotmedia.cz
