Profimedia.cz

Wassily Kandinsky: Materialismus je zlý sen

V sobotu uplyne 103 let od puče, jenž rozdělil ruský národ na hrstku bolševických vítězů (většina z nich si to dlouho neužila) a miliony poražených (většině z nich to zůstalo dodnes). Jedním z těch mála šťastných, kteří nestáli ani v jednom táboře oběma nohama, byl průkopník moderního výtvarného umění Wassily Kandinsky, nejčerstvější host rubriky Tardis

Daniel Deyl

Daniel Deyl

redaktor

Pozn. red. Experimentální rubrika Tardis využívá slavného stroje času britského (mimozemského) cestovatele Doctora Who. Jeho prostřednictvím necháváme promluvit muže a ženy z minulosti, kteří mají co říct k přítomnosti

Všechno začíná od tečky.

Vidíte. V umění žádné „musíme" neexistuje, umění je svobodné.

Ano. Stal jsem se svého druhu insiderem v kulturním establishmentu kolem Anatolije Lunačarského a pomohl jsem založit Muzeum kultury malby. Ale tou dobou již bylo zjevné, že můj duchovní náhled na svět je zcela cizí hádavému materialismu sovětské společnosti.

Duch, stejně jako tělo, může sílit a rozvíjet se častým cvičením. Stejně jako tělo, jež slábne až k neschopnosti a impotenci, i duch zmírá, když se o něj nepečuje.

Stvořit umělecké dílo znamená stvořit celý svět. Umělec proto musí trénovat nejen své oko, nýbrž také svoji duši.

Barva je klávesnicí, oči jsou harmonií a duše je klavír se svými mnoha strunami. Umělec je rukou, která hraje, dotýká se jedné klávesy za druhou, aby dosáhl rozechvění duše. Zvuk barev je přitom natolik konkrétní, že byste jen těžko hledal někoho, kdo by vyjádřil jasně žlutou basovými tóny nebo naopak temné jezero tóny vysokými.

Nešlo. Diváci zkoumali umělecká díla chladnýma očima a lhostejnou myslí. Znalci obdivovali „styl" asi tak, jako když obdivujete provazochodce, a pochvalovali si „kvalitu obrazu", asi jako si pochvalujete dobře propečené těsto. Ale hladová duše hladová i odcházela. Místnostmi procházela vulgární stáda a říkala slova jako „pěkné" a „vynikající". Ale ti, kdo by byli mohli mluvit, mlčeli; a ti, kdo by byli mohli slyšet, neslyšeli nic.

Naše epocha je dobou tragického střetu ducha a hmoty. A já jsem přesvědčen, že bude znamenat pád ryze materialistického světonázoru.

Umělec není zrozen pro život v radovánkách. Nemůže si dovolit zlenivět.

Prázdné plátno je živoucí zázrak, podstatně lepší než mnohý obraz. Ale každé umělecké dílo je dítětem své doby a v mnoha případech matkou našich emocí. Z toho plyne, že každé období produkuje své vlastní umění, které nelze kopírovat. Pokusy o oživení uměleckých principů minulosti mohou přinejlepším zrodit umění již mrtvé. Nemůžeme žít, myslet a tvořit stejně jako staří Řekové.

Není. Zlý sen materialismu, jenž proměňuje veškerý život ve vesmíru do zbytečné hry zla, ještě nepominul. Ještě stále drží probouzející se duši ve své moci. x