Rusko nekritizovaly jen politické strany, ale třeba také prezident Miloš Zeman. Myslím, že v tomto případě u všech zvítězil pragmatický postoj. Minimálně v prvních dnech invaze zde byla taková atmosféra, že agresi a válku je nutné označit těmito slovy, že nemůžeme přistoupit na ruskou verzi, že jde jen o jakousi speciální vojenskou operaci. I strany či osobnosti, které byly v minulosti k Rusku přívětivé, tady velmi rychle pochopily, že musejí reagovat na celospolečenskou atmosféru. Mimochodem, ten náš jasný český postoj lze vysvětlit i našimi zkušenostmi.

Řada z nás si přímo nebo alespoň zprostředkovaně pamatuje dění z roku 1968. I proto jsme poměrně hned měli jasno, na čí stranu se připojit. Projevila se výrazná shoda, že patříme na Západ. Je zřejmé, že se snažíme spolupracovat i v rámci Evropské unie. Patrná je rovněž snaha o potvrzení našeho členství v NATO. To je tedy základní linie, která spojuje jak momentální vládní většinu, tak hlavní opoziční strany.

Myslím, že je potřeba tu rozlišovat každé konkrétní prohlášení zvlášť. Petr Fiala se například jasně stylizuje do role politika západního střihu, který nás orientuje na Západ. Jeho postoj k NATO je zcela jasný a dlouhodobý. Ale například jeho pozice vůči Evropské unii tak vyjasněná není. Určitě si nepřeje czexit, ale zároveň jeho příchylnost k EU není nějak velká. V tuto chvíli jako politik vyhodnotil, že je správné držet jednotu Evropské unie, ačkoli v mnoha otázkách je spíše euroskeptický.

Na jedné straně to bylo gesto vůči Ukrajině. To, že zástupci tří zemí Evropské unie dorazí na místo ozbrojeného konfliktu, je samozřejmě velká psychická podpora pro zemi, jejíž prezident i obyvatelé mají pocit, že je zbytek světa opustil. Na druhou stranu je ale třeba podotknout, že když se setkávají významní představitelé států, tak to vždy, ale zejména v takovéto situaci vyžaduje výjimečná bezpečnostní opatření. To vytváří na bezpečnostní složky obrovský tlak.

Myslím, že naprosto oprávněná je otázka, zda ty kapacity nebyly spíše potřeba z hlediska ochrany civilního obyvatelstva či bojových aktivit někde jinde. A zda toto setkání přineslo nějaké efektivní výsledky.

Ptala se naprosto správně. Skupina, se kterou tam Petr Fiala jel, byla opravdu zvláštní a také představovala určitý vzkaz. Polsko, které je dlouhodobě velmi kritizované Evropskou komisí, že nedodržuje pravidla právního státu a principy demokracie? Slovinsko, silně euroskeptické, které se potýká s korupcí a politickou nestabilitou? Tam už opravdu z EU chyběl jen Viktor Orbán.

Otázkou tedy je, k čemu ta schůzka, kromě vyjádřené podpory, vůbec byla. A není mi jasné, kam to poselství mělo především směřovat. Na Ukrajinu, do Česka, do Evropské unie? Nesporně ale byl premiér i mezinárodně vidět. Kdyby tam s ním jel třeba francouzský prezident Emmanuel Macron, všichni si všímají Macrona, a nikoli Fialy.

Naprosto. Tomio Okamura zpočátku stejně jako ostatní přední politici odsoudil ruskou agresi. Věděl ale, proč to dělá. Vzpomeňme si, že řada z nás si myslela, že shromažďování ruských vojsk u ukrajinských hranic je stále ještě vyjasňování si pozic, taková hodně silná diplomatická řeč. Když ale Putin vnikl na území Ukrajiny, nejdříve se předpokládalo, že cílem je Donbas, respektive Luhansk a Doněck.

Putin šel ale dál a během prvních dnů bylo zřejmé, že usiluje o změnu vlády na Ukrajině, o dosazení loutkové vlády. A česká veřejnost na to jednoznačně reagovala. V takové situaci si i Okamura uměl spočítat, že toto s neutrálními vyjádřeními neutáhne. Proto i on Putina odsoudil.

Ve chvíli, kdy se z války stala rovněž migrační krize. Najednou přijíždějí stovky tisíc uprchlíků, o které je nutné se postarat, finanční dávky, zdravotní pojištění, ubytování, umístění ve školách a podpora integrace. Sledujeme obětavé aktivity dobrovolníků, ale také vzrůstající obavy mnoha lidí, jak se ekonomická situace zhoršuje. Jsme svědky pokračujícího zdražování běžného zboží a dalších rostoucích nejistot ohledně cen a dostupnosti energií. Příliv uprchlíků vyžaduje rychlou reakci státu, ale potvrzuje se, že nemáme infrastrukturu, která by v případě jakýchkoli vnějších ohrožení dokázala pružně řešit zásadní nenadálé problémy. Chybějí sociální byty, není odpovídající legislativa. A toto selhávání státu prohlubuje nejistotu lidí, kteří se cítí uprchlíky upozaděni. Vytváří to napětí. A napětí ve společnosti je něco, s čím umí Tomio Okamura velmi dobře pracovat.

Současnému premiérovi podle mého názoru pomáhá to, že nevyhrocuje konflikty s prezidentem a celkově působí klidněji než předchozí premiéři. Lidem už vadily neustálé osobní útoky mezi politiky a Fiala se jim očividně snaží vyhýbat. Když jde o spory, často nechá mluvit jiné členy vlády.

Z dlouhodobé perspektivy ale to, jak budeme spokojeni s vládou, bude závislé na ekonomice státu. Záležet bude na tom, jak moc pocítíme zdražování energií či potravin, jaká bude inflace. Fiala také sliboval úspory a spousta lidí čeká, kdy a jak se to projeví, a především kdo následky pandemie či války na Ukrajině nakonec zaplatí.

Velmi slabá. Už to není osobnost, která by v posledním roce svého mandátu mohla určovat politiku, byla jejím dominantním aktérem.

I Miloš Zeman řekl to, co prostě za dané situace říct musel. Celkově je to ale jeho velká životní prohra. Jako prognostika, jako ambiciózního politika s mesiášskými sklony. Chtěl, aby jeho role ve světové politice byla větší, než nakolik mu to objektivně umožňovala jeho pozice z desetimilionové země uprostřed Evropy. Státy naší velikosti totiž v mezinárodním prostředí mohou, pokud mají v čele dobrého státníka s mezinárodní autoritou, hrát roli při vyjednávání.

Mohou zprostředkovat jednání, předkládat kompromisní návrhy řešení krizí. Ale o to Miloš Zeman nestál. On chtěl vždy být přímo mezi těmi velkými hráči, hrát tu hru s významnými politiky jako rovný s rovným.

foto Tomáš Novák, týdeník Hrot

Miloš Zeman se vždy choval tak, aby byl spojován s mocnými tohoto světa. Vzpomeňme si, že to byl Miloš Zeman, kdo pomohl vládě George W. Bushe legitimizovat vpád amerických vojsk do Iráku. Byl to náš prezident, kdo při cestě do New Yorku, v interview pro televizi CNN, uvedl, že se u nás hlavní útočník na newyorská dvojčata Muhammad Atta sešel se zastoupením irácké ambasády, ačkoli tuto schůzku tuzemské tajné služby vyloučily.

Zeman to ale přesto řekl, čímž vedle údajných zbraní hromadného ničení potvrdil druhý důvod pro vpád USA do Iráku, tedy že tamní režim spolupracoval s atentátníky a podílel se na přípravě útoku na USA. Tehdy nepomáhal Rusku, ale prezidentovi USA. Prostě chtěl chvilku zažít pocit, že je velkým hráčem na globální scéně.

Je to zvláštní, až smutný konec jednoho politika. V USA ho nepřijal muž, ke kterému se zde veřejně hlásil – prezident Donald Trump. Nebyl pozván do Bílého domu, paradoxně tam byl nakonec pozván premiér Andrej Babiš. V Rusku Miloše Zemana sice přijal Vladimir Putin, ale ten na názory a postoje Miloše Zemana nakonec vůbec nebral ohledy, byl pro něj pěšcem na šachovnici, se kterým mohl dělat nějaké výhodné tahy a zlepšovat své postavení vůči Západu.

A nakonec Čína, u níž Miloš Zeman chtěl potvrdit své ambice velkého národohospodáře. Ale ze slibovaných obrovských investic nebylo skoro nic. Ve výsledku tedy Miloš Zeman nikdy nebyl globálním hráčem. Byl jen tím, koho globální hráči využívali pro své potřeby. Toho, co si celý život přál, nedosáhl.

Skoro celá politická scéna to odsoudila. I média psala poměrně jednoznačně, že je to výsměch justici, právnímu státu. Ale nevím, zda tato kauza Miloši Zemanovi u jeho příznivců ublíží. Myslím si, že spíše ne. Objektivně teď ale prezident již nemá příliš velký manévrovací prostor. Vidíme, že vláda mu příliš možností nedává, a určitě na to má svůj vliv i zdravotní stav Miloše Zemana.

Ten si jistě uvědomuje, že jeho konec ve funkci se blíží. Že má poslední šanci postarat se o ty, kteří mu byli nablízku. My si o nich můžeme myslet, co chceme. Ale to, že se opíral o vysoce netransparentní a kontroverzní osoby, bylo součástí politického stylu Miloše Zemana po celou dobu jeho politických aktivit. Možná že jeho posledním záměrem je to, aby o něm jeho příznivci mohli říkat: Alespoň se postaral. To je vlastně už maximum možného.

V momentě, kdy je velmi aktuálním tématem vojenské ohrožení, je osoba generála Petra Pavla jistě velice výrazná. Navíc se velmi dobře prezentuje. Uvědomuje si, že Češi obecně vojáky zase tolik nemusejí, a tak sice mluví z pozice vojáka, ale ne militaristicky. Obecně si ale myslím, že téma prezidentských voleb není tak viditelné, jak by necelý rok do konce funkčního období Miloše Zemana mělo být.

Mrzí mě, že se takřka zastavila diskuse, jaký by vůbec prezident měl být. A především, v tuto chvíli by byla vhodná doba na ústavní změny, na úpravu pravomocí prezidenta. Upřesnit, ujasnit, definovat. Aby nová hlava státu i zbylí ústavní činitelé měli jasno, co všechno prezident může. Vhodná doba je z toho důvodu, že ještě nevíme, kdo bude dalším prezidentem. Jakmile se nám vyprofilují jasní favorité, už to půjde jen velmi těžko, protože bude snaha psát pravidla pro konkrétní osobu.

Pokud se podíváme na různé výzkumy, značná část občanů stále říká, že by Andreje Babiše volili jako prezidenta. Zároveň se ale domnívám, že jeho pozici zhoršilo to, jak se spekuluje o jeho zdravotním stavu. I když třeba není tak závažný, hodně lidí si jeho obtíže opět spojí s tím, co ke konci mandátu prožívá Miloš Zeman. Zároveň ale platí, že pozice Andreje Babiše se může zase velmi rychle upevnit.

Správně jste zmínil, že jako první se z toho konsenzu ve vztahu k ruské agresi trhnul Tomio Okamura. Andrej Babiš zatím vyčkává. Je zřejmé, že mu jeho odborníci na veřejné mínění dosud neřekli, že nastal čas pro nějaké zásadní ostřelování vlády. Proto se zatím omezuje na takovou standardní opoziční rétoriku, kdy sice říká, že vláda musí myslet i na Čechy a na to, že na ně dopadá krize, ale zároveň se nevyhraňuje vůči uprchlíkům.

Ale za půl roku může být situace jiná a Babiš bude mít takový postoj, který bude v dané chvíli u velkého množství voličů žádoucí. Protože až válka skončí či případně bude dlouhodobě v podobě spíše pozičního konfliktu, budou přibývat hlasy, že někde ten plyn a ropu získat musíme. Že přece s Ruskem zase musíme začít mluvit. Že sankce nejsou potřeba, protože se už aktivně nebojuje… A že se máme postarat především o naše lidi. Tím, kdo bude moci tyto hlasy zvednout rychle a efektivně, aniž by mu to politicky uškodilo, bude třeba právě Babiš.

Klidně. Má nesmírně zručný mediální a analytický tým. Když ten přijde se závěrem, že to u voličů nevychází, kandidovat na prezidenta nebude. Sněmovní volby by ale pro něj mohly být zajímavé. Za situace, kdy se zhorší životní úroveň lidí a kdy vláda v rozpočtu dokola řeší jen omezování výdajů, ale v zásadě neřeší příjmy, to může být pro Andreje Babiše velmi dobrá příležitost. A jestli se někdo umí chytit příležitosti, je to právě on. 

Vladimíra Dvořáková (65)

• Profesorka politologie, ředitelka Masarykova ústavu vyšších studií ČVUT.

• Bývalá předsedkyně Akreditační komise ČR.

• Odborně se zabývá politickými systémy, problematikou přechodů k demokracii, korupcí a vysokým školstvím.