Čas na experimenty je totiž omezený. Každé euro, dolar či koruna by měly směřovat tam, kde přinesou co nejrychlejší a největší snížení emisí
Shutterstock.com (vygenerováno AI)
Energetika
Svět sází na jadernou renesanci, ale malé modulární reaktory nás nespasí
Malé modulární reaktory se staly hitem politických projevů i technologických vizí. Jejich zastánci je líčí jako chytré, flexibilní a levnější řešení než tradiční jádro – ideální pro datová centra či průmysl. Jenže realita je tvrdší: nikde na světě zatím nefunguje jediný komerční kus a projekty narážejí na astronomické náklady i odcházející investory.
editor
Jaderná energie se vrací do módního slovníku energetické politiky. Od Washingtonu po Brusel se hovoří o tzv. malých modulárních reaktorech (small modular reactor, SMR) jako o ideálním řešení pro datová centra, průmysl i energetickou transformaci.
Jejich zastánci je popisují jako „iPhone ve světě jádra“ – chytřejší, levnější, flexibilnější zařízení než cokoli, co jsme dosud znali. Jediný problém je ale zásadní: zatím nikde na světě nefunguje ani jediný komerční kus, konstatuje energetický web Oilprice.com.
Technologické sliby znějí odvážně. Americký NuScale, britský Rolls-Royce SMR, japonsko-americký GE Hitachi či TerraPower podporovaná Billem Gatesem malují atraktivní harmonogramy a slibují revoluci.
Jenže realita je mnohem komplikovanější. NuScale musel zrušit svůj vlajkový projekt v Utahu, když cena vystoupala na více než devět tisíc dolarů dolarů (přes 180 tisíc korun) za kilowatt a investoři se stáhli. Rolls-Royce dosud nevyrábí ani šroubek pro plánovanou továrnu.
Ani velké jaderné projekty nejsou důvodem k optimismu. Britský Hinkley Point C měl být vlajkovou lodí evropského jádra, dnes stojí dvojnásobek původního rozpočtu a jeho spuštění se odkládá minimálně o pět let. Francouzské a finské reaktory typu EPR potkal podobný osud – více než deset let zpoždění a dramaticky nabobtnalé náklady.
Do hry vstupuje i cena elektřiny. Ve Finsku či Francii se garantují dlouhodobé minimální výkupní ceny přes 90 eur za MWh, aby se vůbec vyplatilo reaktory stavět. Naproti tomu solární a větrná energie se běžně soutěží v aukcích za 30–50 eur. Rozdíl, který zákazníci i průmysl pocítí, je zřejmý.
Optimistické scénáře SMR počítají s prvními povoleními kolem roku 2027 a s reálným spuštěním jednotek nejdříve v polovině 30. let. Jenže aby měly skutečný dopad na globální energetiku, musely by se postavit tisíce reaktorů během jedné dekády.
To je logisticky téměř nepředstavitelné. Mezitím lze za stejnou dobu vybudovat desítky gigawattů větrných elektráren, solárních panelů a bateriových úložišť – bez rizika radioaktivního odpadu.
A právě odpad a s ním spojená zátěž zůstávají Achillovou patou jádra. Moderní reaktory jsou sice statisticky bezpečné, ale žádná jiná energetická technologie nenese riziko katastrofální havárie a nezanechává materiál nebezpečný tisíce let, připomíná web Oilprice.com. Proč tedy volit drahou, pomalou a politicky vysoce spornou cestu, když jsou k dispozici levnější a čistší technologie?
To neznamená, že jádro úplně zmizí. Země jako Francie nebo Švédsko budou dál provozovat své stávající bloky, Čína a Jižní Korea mohou stavět nové díky centralizovanému plánování. Ale pro většinu světa, který se snaží rychle snižovat emise, nebude jádro – velké ani malé – tahounem transformace.
SMR tak spíše skončí jako doplňková technologie pro specifické účely – například v odlehlých těžebních lokalitách, na vojenských základnách nebo v průmyslových areálech, kde jiné řešení není. Problém podle odborníků nastává, když se z nich dělá univerzální odpověď na klimatickou krizi.
Čas na experimenty je totiž omezený. Každé euro, dolar či koruna by měly směřovat tam, kde přinesou co nejrychlejší a největší snížení emisí. A v tomto testu SMR zatím selhávají.
