Zrušení superhrubé mzdy připravuje jen letos veřejné rozpočty o zhruba 150 miliard korun, píše Lukáš Kovanda
Shutterstock.com, koláž Hrot24
Za snížení daní zaplatíme jejich zvýšením, i s úroky. Stamiliardovou sekeru do rozpočtu nezaťal covid, válka ani důchody
Rozpočtový zločin. Přesně tak před šesti lety označovali dnešní vládní, tehdy ale opoziční politici plánovaný schodek státního rozpočtu čítající 40 miliard korun. Nakonec deficit Babišovy vlády za rok 2019 činil 28,5 miliardy. Poté co se někdejší opoziční politici dostali do vlády, je ale všechno jinak. Nebo snad je zhruba desetinásobně vyšší schodek, plánovaný pro příští rok na úrovni 286 miliard korun, pořád zločinem?
HLAVNÍ EKONOM TRINITY BANK, ČLEN NÁRODNÍ EKONOMICKÉ RADY VLÁDY
Nikoli. Jde prý o „výsledek hledání rovnováhy mezi prioritami a danými požadavky“.
Priority jsou zřejmé a lze je jen těžko zpochybňovat. Vítězi návrhu státního rozpočtu na rok 2026 jsou totiž z hlediska meziročního navýšení absolutních výdajových částek ministerstvo průmyslu a obchodu, hlavně kvůli Dukovanům (má mít o skoro 31 miliard korun více než v rozpočtu schváleném na rok letošní), a dále resort obrany hlavně „kvůli Trumpovi a Severoatlantické alianci“ (o více než 21 miliard korun).
Pozor, k vítězům lze na první pohled řadit i ministerstvo práce a sociálních věcí zejména kvůli starobním důchodům, ovšem po očištění o inflaci se výdaje tohoto resortu reálně sníží o 0,1 procenta.
Vláda tedy prioritizuje energetiku a obranu, a to dokonce na úkor resortu, jenž zodpovídá za výplatu důchodů.
To však stále neospravedlňuje desetkrát vyšší schodek státního rozpočtu v porovnání s rokem 2019. Šest let starý schodek 28,5 miliardy korun by v úpravě o inflaci v příštím roce odpovídal nějakým 42 miliardám.
Takže i v úpravě o inflaci bude schodek rozpočtu příštího roku bezmála sedmkrát vyšší než ten údajně „zločinný“ z roku 2019.
Samozřejmě geopolitická i související energetická situace se od roku 2019 změnila, a nikoliv k lepšímu. To rozpočet na příští rok reflektuje, jak víme.
Odvolává-li se ovšem nynější vláda na změnu podmínek po roce 2019, k němuž objektivně došlo, oslabuje tím zároveň svůj argument, že Green Deal přece podepsala vláda předchozí, ne tato.
Jenže podepsala jej přece také v roce 2019, za jiných podmínek. Pokud změna podmínek vede i za současné vlády k hlubším schodkům, k hlubším o stovky miliard, tedy k razantní „úpravě“ veřejných financí, bylo taktéž na současné vládě, aby se alespoň pokusila se stejnou razancí „upravit“ Green Deal.
K tomu však nikdy nedošlo. Proč změna podmínek ve světě vedla za současné vlády jen k „úpravě“ českých veřejných financí, nikoli alespoň ke snaze o „úpravu“, tj. zmírnění, když ne přímo zrušení, rozpočtově nesmírně náročného Green Dealu, když v době jeho schvalování koncem roku 2019 tehdejší česká vláda nemohla počítat ani s pandemií covidu, ani s válkou na Ukrajině?
Ovšem i přes to všechno se mohly české veřejné finance dnes blížit vyrovnanému stavu. Jak?
Trvaleji největší „sekeru“ do nich v období po roce 2019 zatíná nikoli covid, válka na Ukrajině, Dukovany nebo požadavky Donalda Trumpa na zbrojení, nýbrž opatření ryze domácí provenience. Takzvané zrušení superhrubé mzdy z konce roku 2020.
Toto faktické snížení daně z mezd zaměstnanců ze zhruba 20 na 15 procent – prosazené společně částí stran současné vlády a částí stran současné opozice – připravuje jen letos veřejné rozpočty o zhruba 150 miliard korun. V podobném rozsahu je ochuzovalo pochopitelně i v minulých letech.
Nebýt takzvaného zrušení superhrubé mzdy, Česko by letos pomalu mohlo hovořit o vyrovnaném hospodaření, neboť kraje a obce budou hospodařit opět přebytkově. V letošním prvním pololetí vykazovaly přebytek zhruba 65 miliard korun.
Pokud by tento přebytek platil pro celý letošek, pak při jeho součtu s možným inkasem ze superhrubé mzdy, jestliže by stále existovala, oněch 150 miliard, dospíváme k sumě zhruba 215 miliard korun. Která je jen o 26 miliard nižší než letos plánovaný schodek státního rozpočtu, 241 miliard korun.
Schodek veřejných financí v rozsahu nízkých desítek miliard by už znamenal v podstatě vyrovnané hospodaření státu, alespoň tedy v poměru k hrubému domácímu produktu, který má letos nominálně činit 8 454 miliard korun. Vždyť 26 miliard z 8 454 miliard odpovídá 0,3 procenta.
I příští rok se deficit veřejných financí v poměru k HDP mohl vejít do hodnoty 0,5 procenta a jejich hospodaření tak mohlo být takřka vyrovnané. I přes navýšení výdajů na Dukovany a armádu.
Kdepak, vyrovnání hospodaření veřejných financí je čistě otázkou domácí, tuzemské politické vůle. Té se ale nedostává, přestože na úrocích z dluhu má Česko zaplatit v příštím roce 110 miliard – z podstatné části jsou tyto peníze odrazem zrušení superhrubé mzdy. Ty úroky nakonec nebudou spláceny z ničeho jiného než z velké části opět z daní.
Politici snížili lidu daně, aby ten v budoucnu zaplatil jiným daněmi za vzniklé manko, ovšem i s úroky.
Nebuďme však jen škarohlídy. Nadějně působí třeba to, že návrh rozpočtu vychází z odhadu výkonu ekonomiky, který je o 88 miliard horší, než s jakým ve své nejnovější prognóze počítá Česká národní banka.
A pokud se naplní prognóza ČNB, mohou veřejné finance České republiky počítat s dodatečnými 30 miliardami korun navíc. Podstatou část z toho by si k dobru připsal sám státní rozpočet.
Na obranu vlády je navíc třeba říci to, že má manévrovací prostor notně omezený. Vždyť na penze půjde rekordních zhruba 740 miliard korun, 31 procent veškerých výdajů.
Půjde tedy na ně 3,6krát více než na obranu státu, kterýžto výdaj, asi 207 miliard, bude přitom rovněž rekordní. A na obsluhu státního dluhu půjde taktéž rekordních 110 miliard korun.
Náklady na obsluhu dluhu a výdaje na penze jsou ze všech mandatorních výdajů ty „nejmandatornější“. S nimi se prostě nehne. A dělají hned 850 miliard korun. Tedy více než třetinu všech výdajů.
