Musel to být hrůzný pohled. Na zváleném kusu kukuřičného pole ležel zakrvácený osmnáctiletý Hartmut Tautz, občan Německé demokratické republiky. Měl pokousaný obličej, zranění na spánku, na zátylku měl staženou kůži i s vlasy. Ostré psí zuby mu vykously kus masa také ze stehna.

Začátkem srpna 1986 se Tautz u Bratislavy pokusil uprchnout do Rakouska. Chybělo mu už jen asi 20 metrů, když ho dohonili Roby a Ryšo, speciálně vycvičení psi československé Pohraniční stráže, a téměř ho skalpovali. Když k němu dorazili dva mladí pohraničníci – vojáci základní služby, sténal bolestí. „Hilfe, hilfe,“ prosil o pomoc. Ale vojáky více zajímalo, jestli východoněmecký „narušitel“ neměl při pokusu o útěk parťáka, a prohledávali okolí. Do nemocnice byl Tautz převezen až téměř za půldruhé hodiny.

Teprve pak se mu dostalo odborné lékařské pomoci. Pozdě. Zraněním podlehl. Ze zápisu ze soudní pitvy vyplývá, že mladík zemřít nemusel – pokud by byl včas a správně ošetřen. Hartmut Tautz nebyl jediným občanem NDR, který se před listopadem 1989 pokusil na území tehdejší Československé socialistické republiky překonat železnou oponu a dostat se do západního Německa či do Rakouska. A nebyl jediný, kterému se to nepodařilo a zemřel nebo byl vážně zraněn a následky si nese dodnes. Takových lidí byly stovky. Dodnes za to nebyl potrestán žádný z odpovědných velitelů či náčelníků, natož někdo z nejvýznamnějších komunistických pohlavárů. Několik pohraničníků bylo naopak za hrdinský zásah proti „narušitelům“ odměněno. Až později byli obviněni tři prostí vojáci a jeden nižší důstojník. Soudy vynesly dva tresty podmíněné a dva nepodmíněné.

Duševní choroba?

I 31 let od listopadu 1989 však stále existuje šance pohnat někdejší komunistické špičky k odpovědnosti. Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu zahájil loni v listopadu trestní stíhání bývalého generálního tajemníka ÚV KSČ Miloše Jakeše, někdejšího předsedy vlády Lubomíra Štrougala a exministra vnitra Vratislava Vajnara. Za zneužití pravomoci jim hrozily dva roky až deset let vězení. Dozorující státní zástupce letos v září jejich stíhání zastavil: Jakeš zemřel letos v červenci ve věku 97 let a Štrougal (96) s Vajnarem (90) prý trpí duševní poruchou, která jim trvale znemožňuje chápat smysl trestního stíhání.

Ještě to však není definitivní tečka. „Proti rozhodnutí podali stížnost tři pozůstalí po zemřelých a dva zranění s trvalými následky. Vedle toho jeden zraněný podal stížnost, protože mu nebylo přiznáno postavení poškozeného,“ uvedl advokát Lubomír Müller, jenž zastupuje příbuzné některých obětí od železné opony včetně zmiňovaného východoněmeckého mladíka Hartmuta Tautze. Co toto odvolání znamená? „Že stíhání dále pokračuje, a to přinejmenším do doby, než stížnost zamítne nadřízené státní zastupitelství,“ konstatoval Müller.

Stíhání Jakeše a spol. spustila svým trestním oznámením Platforma evropské paměti a svědomí, která se zabývá objasňováním zločinů totalitních režimů. Podle její někdejší ředitelky Neely Winkelmann-Heyrovské nejde o to, aby poslední dva žijící komunističtí pohlaváři Štrougal a Vajnar skončili za mřížemi, ale aby se jednoznačně prohlásilo, že zabíjení lidí na železné oponě byl zločin, za nějž nesou konkrétní odpovědnost rovněž nejvyšší představitelé předlistopadového režimu.

Německá zkušenost

Že za smrt na hranicích mezi socialistickým táborem a svobodným světem nesou odpovědnost rovněž nejvyšší politické špičky, dokazují rozsudky německých soudů. Za zabíjení lidí na hranici mezi východním a západním Německem – především u Berlínské zdi – potrestaly 151 osob včetně posledního komunis tického šéfa Egona Krenze, jenž dostal 6,5 roku vězení (propuštěn byl za 4,5 roku). Krenzova předchůdce, dlouholetého generálního tajemníka Jednotné socialistické strany Německa (SED) Ericha Honeckera, zachránil od podobného trestu jen pokročilý věk, respektive emigrace – počátkem 90. let byl ze zdravotních důvodů propuštěn z vazby a posléze zemřel v exilu v Chile.

Zatímco v Německu čekali na spravedlnost sedm let, v Česku není výsledek znám ani po více než 30 letech. „Každý zločin musí být potrestán, spravedlnost musí přijít. A je lepší, když to bude pozdě než vůbec,“ řekl už před časem publicista Luděk Navara, jenž se osudům lidí utíkajících na Západ věnuje dlouhé roky. Navara patřil v roce 2008 ke skupině, která jako první podala podnět pro stíhání a případné potrestání osob odpovědných za zabíjení utečenců. Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu se tím zabýval osm let. V roce 2016 dokonce dospěl k závěru, že někdejší ministr vnitra a později ministerský předseda Lubomír Štrougal je odpovědný za smrt 33 lidí, jež v 60. letech zabil elektrický proud v drátech natažených podél západní hranice. Zároveň však konstatoval, že jsou tyto zločiny už promlčeny, takže Štrougala nemůže poslat k soudu.

Platforma evropské paměti a svědomí se ale posléze opřela o nově nalezené archiválie, které podle vyšetřovatelů dokazují, že státníci měli informace o střelbě na hranicích a že přímo dávali pokyny ministrům, jaké právní předpisy mají přijmout – včetně oprávnění použít proti „narušitelům“ zbraň. Vyšetřovatelé zdokumentovali případy utečenců mezi lety 1976 a 1989, kdy bylo zastřeleno nebo roztrháno psy devět lidí a nejméně dalších sedm osob bylo zraněno. Rok 1976 je klíčový, protože tehdy vstoupil v platnost Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, jenž každému člověku zaručoval právo svobodně opustit kteroukoli zemi včetně své vlasti.

Zabitý bavorský turista 

Kvůli zabíjení na hranicích mezi Československem a západním Německem, respektive Rakouskem dokonce vznikla speciální německo-česká komise. Právě proto, že tam neumírali jen občané někdejší ČSSR, ale také východní Němci, Poláci nebo Rusové. Podle německého právníka Konrada Menze, který se těmto případům věnuje, spolková judikatura nepovažuje tyto trestné činy za promlčené a odpovědnost za ně nesou všichni, kdo se na nich podíleli – včetně nejvyšších státních a politických představitelů.

V letech 1948 až 1989 bylo na železné oponě podle odhadů zabito 260 až 320 uprchlíků. Přesné číslo neexistuje také proto, že soudruzi mnohá těla pochovávali tajně a o některých usmrcených nejsou k dispozici žádné informace. Minimálně v jednom případě se českoslovenští pohraničníci spletli a zabili občana západního Německa. Šlo o bavorského turistu Johanna Dicka, jenž si v září 1986 vyšel do horských lesů poblíž hranice s Československem. Bývalý voják si po odchodu do důchodu předsevzal, že projde celou oblast severovýchodního Bavorska. Rozstříhal si mapu a pak losoval, kam se vydá. V tentýž den, kdy znovu vyrazil do lesa, se však na témže místě pokusili dva polští občané o přechod do Německa. Pohraničníci se domnívali, že Dick je jedním z uprchlých Poláků, a začali na něho střílet. Ačkoli už byli asi 200 metrů na území Německa, těžce zraněného odnesli do Československa, kde posléze zemřel. Až poté zjistili, že jde o Němce, a nikoli o Poláka.

Z události se stal mezinárodní skandál. Přestože československá strana tvrdila, že Dick přešel hranice, němečtí vyšetřovatelé našli na místě incidentu jasné stopy: například nábojnice a střely ze samopalů ve stromech. Aby Československo ztížilo vyšetřování, vydalo do Bavorska tělo bez některých orgánů, například žaludku. Později – na nátlak – poskytlo rovněž zbylé části. Československá republika nakonec musela svou vinu přiznat, omluvit se a vdově po zastřeleném Dickovi vyplatit jako náhradu 100 tisíc marek.

„Ačkoli Československo prostřednictvím hraničního zmocněnce přislíbilo potrestání pachatelů, slib nedodrželo. Vojenský prokurátor vyslechl účastníky případu a provedl základní úkony vyšetřování, posléze však věc odložil a podezřelí byli potrestáni kázeňsky. Pohraničníci údajně dostali několik dní vojenské basy za neoprávněný vstup na území sousedního státu, kázeňsky pak bylo potrestáno sedm funkcionářů chebské brigády. Velitel skupiny, nadrotmistr Miloslav Coufal, byl později vojenským obvodovým prokurátorem v Plzni předán ke kázeňskému postihu veliteli chebské brigády, ale ani on nebyl trestněprávně postižen,“ uvádí se na internetových stránkách Archivu bezpečnostních složek. Případem se v roce 1996 začal znovu zabývat Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, ovšem výsledek byl podobný těm z předchozích případů – všechny tři obviněné vojáky soudy zprostily viny.

Vysmátí lampasáci

Někdejší velitelé komunistické Pohraniční stráže se nyní sdružují v Klubu českého pohraničí, kterému prezident Miloš Zeman před třemi lety poslal pozdravný dopis a poděkoval mu „za vlastenectví“. Když zástupce klubu, plukovník Milan Richter, před časem v Českém rozhlase odpovídal na otázku, jestli by se pohraničníci neměli za mrtvé alespoň omluvit, bylo mu to spíše k smíchu. Podle něho se lidé uchylovali k sebevraždám, když riskovali překročení státních hranic.

Jenže utečenci byli ve většině případů neozbrojení, nikoho neohrožovali, a přesto je pohraničníci zabíjeli. Jako v případě Gerharda Schmidta z NDR v létě 1977, kdy se na Tachovsku pokusil se svou rodinou emigrovat do západního Německa. Prostříhal v zátarasu dráty a spolu s manželkou a třemi malými dětmi utíkal k hranici. Zastřelil ho pohraničník, voják základní služby ze Slovenska. Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu dospěl v 90. letech k závěru, že šlo o trestný čin, protože východní Němec byl zabit asi 1,6 kilometru od hranice, takže ještě bylo dost času zadržet skupinu bez použití střelné zbraně. Slovenská generální prokuratura však nikoho stíhat ani nezačala, protože byl podle ní čin už promlčený.

Představitelé Klubu českého pohraničí rovněž několikrát argumentovali, že na železné oponě umírali také pohraničníci. Těch skutečně zahynulo přibližně 600, většinou však šlo o nešťastnou náhodu, nenadálý výstřel ze zbraně nebo o autonehodu. Bezmála 200 vojáků základní služby spáchalo sebevraždu. Jen jedenáct bylo usmrceno prchajícími.