Z čeho se hroutí boháči? Většina lidí to nechápe

Vlastnit miliardy, a přesto být nešťastný? To je pro mnoho obyčejných lidí nepředstavitelné. Jak ale prozrazují psychoterapeuti bohatých elit, i miliardáři se hroutí. Nejvíce je přitom trápí izolace, jež přichází ruku v ruce s velkým jměním.

Vlastnit miliardy, a přesto být nešťastný? To je pro mnoho obyčejných lidí nepředstavitelné. Jak ale prozrazují psychoterapeuti bohatých elit, i miliardáři se hroutí. Nejvíce je přitom trápí izolace, jež přichází ruku v ruce s velkým jměním.

Celý článek
0

Sto milionů Američanů nemá na to mít děti. USA trápí fenomén Alice

Jsou moc zhýčkání? Přecitlivělí? Příliš pohodlní a nezodpovědní? Důvodů, proč mladé páry často nechtějí děti, by se jistě našlo dost. Pro řadu vyspělých států je tento fenomén takzvaných Dinků velký problém. Ještě větším jsou však lidé, kteří spadají do kategorie Alice. O co jde?

Jsou moc zhýčkání? Přecitlivělí? Příliš pohodlní a nezodpovědní? Důvodů, proč mladé páry často nechtějí děti, by se jistě našlo dost. Pro řadu vyspělých států je tento fenomén takzvaných Dinků velký problém. Ještě větším jsou však lidé, kteří spadají do kategorie Alice. O co jde?

Celý článek
0

Apoštolové zelené energetiky: Když nebude foukat a svítit, najdeme nové technologie

Zastánci obnovitelných zdrojů věří, že během přechodu na bezuhlíkovou společnost okolo roku 2050 dojde k nalezení nových technologií, které překonají slabinu zdrojů závislých na větru a slunci.

Zastánci obnovitelných zdrojů věří, že během přechodu na bezuhlíkovou společnost okolo roku 2050 dojde k nalezení nových technologií, které překonají slabinu zdrojů závislých na větru a slunci.

Celý článek
0

Proč česká ekonomika i přes vysokou míru investic roste pomalu? Protože krmí nevýkonné

Hlavně vydělávat, jak to jde. A nejlépe s příspěvkem od státu

Proč česká ekonomika i přes vysokou míru investic roste pomalu? Protože krmí nevýkonné
ilustrační foto | Shutterstock.com

Kapitáni průmyslu, bankéři, lidé zodpovědní za hospodářskou politiku i ti, kteří výše uvedeným radí – všichni si lámou hlavu. Co udělat, aby Česko neuvázlo v tekutých píscích stagnace poté, co se růstový model posledních tří desetiletí vyčerpal? Je to velké téma, o kterém se mluví už dobrých deset až patnáct let a výsledky jsou sotva patrné. Intenzita volání po změně vzroste po každém vnějším šoku, úplně stejně, jako se mluví o vodě v časech sucha, nikoli po vlhkém jaru.

Banda schizofreniků

Na jedné straně je zjevné, že česká ekonomika roste i při využití téměř veškerých lidských zdrojů velmi pomalu, dodnes nepřekonala úroveň roku 2019 (HDP ve stálých cenách, mezinárodních dolarech z roku 2015), zatímco v sousedním Polsku byl HDP už loni podle stejného ukazatele o deset procent nad ní.

Sice posledních třicet let investujeme podstatně větší část HDP, než je průměr členských zemí OECD, a mnohem víc než Polsko, ale na rozdíl od něj nemáme ani dálnice, ani ekonomický růst. Jak je to možné? Příčin je mnoho, ale jednou mimořádně ilustrující je výstavba dálnic a expresních silnic, jichž mělo Polsko ještě na začátku tisíciletí méně než Česko – a kde je dnes (podívejte se na graf).

 

Polsko zkrátka dalo liniové infrastruktuře přednost před kverulováním všeho druhu, protože dálniční síť opravdu chtělo, a tak ji má v podstatě dokončenou, loni třeba zprovoznilo 350,4 kilometru expresních silnic a nám ukazuje záda. Váznoucí výstavba u nás je klasické „self made“ neštěstí, které jsme si vyrobili vlastním rozhodnutím. Chrání se práva a majetek, a tak se nestaví, a aby se zrychlil výkup, platí se osminásobek odhadní ceny. Výsledkem jsou vysoké náklady, zato však pomalý progres – čistě vlastní vinou.

Vědět, co se má dát před závorku jako společný nadřazený zájem, to Čechům vůbec nejde ani v mnoha dalších oblastech. Tady se peníze utrácejí, ale protihodnoty se nedostává; při vyčerpaném trhu práce se ekonomika snadno přehřívá. A je jedno, zda se jedná o infrastrukturu, nebo podiv nad tím, jak klesá spotřebitelská poptávka, ale v řadě oborů rostou zisky.

Co pohání inflaci

Od dob papeže Řehoře I., přezdívaného Veliký, tedy od konce 6. století, víme, že chamtivost není nic hezkého, ale jeden ze sedmi smrtelných hříchů. I když najdete mnoho odpůrců toho, tahat do ekonomie římskokatolické morality, loňský rok poznamenaný nejvyšší inflací za celou generaci přinesl zajímavé poznání. A sice že za růstem cen nestojí jenom drahé vstupy (energie, suroviny, růst mzdových nákladů), ale i snaha firem tlačit na ziskové marže, co to dá a trh unese. Když významná část domácností není příliš zadlužena, má „nasušeno“ na úsporách a další část populace dostává peníze na transferech od vlády, pak jim to projde i v prostředí klesajících reálných mezd.

A ti, kteří zodpovídají za cenovou stabilitu, začínají stříhat ušima, protože výše uvedená kombinace faktorů jim komplikuje mandát. A decentně upozorňují na to, že ke „krocení chamtivosti“ (ten termín nepoužívají, mluví o „cenově-cenové spirále“) budou muset po­užít dost nepřesného nástroje: zvednutí úrokových sazeb, které stlačí dolů celý ekonomický výkon a zaměstnanost.

V lednu toto téma zvedla ve Spojených státech místopředsedkyně americké centrální banky Lael Brainardová a postupně se začali přidávat další centrální bankéři včetně představitelů Evropské centrální banky (Fabio Panetta). Jde v podstatě o to, že cenové chování firem není jen reakcí na šoky způsobené zádrhely v dodavatelském řetězci nebo skokovým navýšením cen energetických, zemědělských a dalších surovin v důsledku ruské „speciální vojenské operace“ na Ukrajině. To vytvořilo v ekonomice šum, jakousi informační mlhu, která znemožňuje spotřebitelům a odběratelům vyhodnocovat cenové signály. Dodavatelé s dostatečnou tržní silou toho využili. Jak se ukázalo, významná část inflace byla způsobena právě tímto přenosem nákladů na spotřebitele i s mastnou přirážkou.

Tak se stalo, že v mnoha oborech nelze detekovat ztrátu výkonnosti, měřenou ukazateli rentability. A vzhledem k tomu, že rostla, zatímco reálné mzdy vesměs klesaly, lze dospět k závěru, že cenová strategie firem má váhu srovnatelnou s požadavky zaměstnanců na vyšší mzdy, ne-li větší. Data z USA, Británie i zemí EU trend k vyšší rentabilitě tržeb (return on sales) vysoko předbíhající růst mezd potvrzují.

Když se přesuneme do české kotliny, lze důkazy tohoto chování dohledat docela snadno. Tvrdá podniková finanční data za loňský rok nejsou k dispozici, protože je Český statistický úřad v rozpadu za odvětví ještě nepublikoval, ale zveřejnil statistiku národních účtů, která prostřednictvím vývoje míry zisku na národohospodářské úrovni vypráví stejný příběh. Míra zisku, definovaná jako podíl hrubého provozního přebytku k hrubé přidané hodnotě (v níž jsou i odpisy a mzdy), v roce 2022 „dosáhla 46,1 procenta. To bylo o 0,2 procentního bodu méně než před rokem, ale zůstala nad průměrem Evropské unie, kde dosahuje přibližně čtyřiceti procent. Také v nominálním vyjádření zisky meziročně stouply, navzdory růstu mzdových nákladů, které stouply meziročně o 9,7 procenta“. 

V lednu 2023 Svaz průmyslu a dopravy ČR psal, že v loňském roce „poptávka po produkci firem umožnila část nákladů přenést v roce 2022 do cen výrobků“. Jaká to skromnost, neboť pouze částečný přenos cenového nárůstu na vstupech (včetně mezd) do cen vlastní produkce, zboží a služeb by znamenal pokles marží, že ano. „Nyní ale s ohledem na ochlazující poptávku nemají výrobci příliš prostoru dále přenášet nárůst cen vstupů, zejména energie, do cen své produkce.

Samozřejmě existují velké rozdíly mezi sektory i firmami. Obecný tlak na snižování marží má však negativní dopady například na výši investic či obrat exportu.“ Ceny energií pro ty, kteří jedou na „spotových cenách“, mezitím výrazně klesly na zlomek úrovně z loňského srpna. Inflace klesá daleko pomaleji, reálné mzdy budou klesat ještě celý letošní rok.

Firemní míra zisku

Byznysové asociace strávily podstatnou část loňského roku lobbováním tu za speciální tarify pro energeticky náročné výroby, tu za cenové stropy pro velké firmy obecně – bez nich strašily příchodem vlny bankrotů během několika měsíců. Nestalo se, naopak podle ČSÚ je míra zisku ve třetím i čtvrtém čtvrtletí rovna krásným 46,9 procenta, což je mimochodem více než v kterémkoli z čtvrtletí předcovidových let 2018–2019.

Nyní, když je zřejmé, že žádná vlna insolvencí českou podnikovou sféru nepostihla, varují podnikatelé před rušením dotací a s tím související ztrátou konkurenceschopnosti v případě jejich odnětí. Že by se přešlo od investičních dotací na návratné finanční nástroje, o tom nechce nikdo ani slyšet.

 

S dotacemi podnikatelské sféry je to těžké, z ekonomického hlediska jsou obhajitelné pro nové obory, které ještě nemají efektivní rozsah výroby („infant industry“), nebo tam, kde se jejich prostřednictvím chce reagovat na nějaké externality (věda a výzkum, životní prostředí…).

Nemá smysl dotovat „losery“, kteří sice ledacos naslibují a strašit černými scénáři dovedou famózně, ale žádný kloudný výsledek „nedodají“. Krmení nevýkonných je mrháním prostředky a jedním z možných vysvětlení, proč česká ekonomika přes vysokou míru investic v průměru pomalu roste. Indicie, že dotace konzumují příjemci, které to ani v exportu, ani v přidané hodnotě do jiné ligy nenakopne, existují v nálezech NKÚ.

A co podpořit ze společného měšce vítěze? S přihlédnutím k dostatečné rentabilitě nemá smysl dotovat ani velké a úspěšné, což neznamená, že vládu neumějí přesvědčovat po dobrém nebo vydíráním. Že by se dotovaní dělili se spotřebiteli formou nižších cen či se zaměstnanci formou vyšších mezd, by bylo sice krásné, ale data, která by tento „reciproční altruismus“ prokazovala, nějak chybějí. Takže dotacemi ze všeho nejspíš zvyšujete majetkovou nerovnost mezi vlastníky kapitálu (kterým jej dáváte skrz dotace zadarmo) a těmi neobdarovanými. Jistěže i závist je jeden ze smrtelných hříchů, ale to není tento případ.