Všichni jsme nejchytřejšími Václavy Klausi, kteří přesně vědí, do kterého kvadrantu politického kompasu zařadit snowboard a kam lyže. Občas to bývá zábavné, častěji se ale cyklíme a neleze z toho nic užitečného.
V perfektním třídění memů, tweetů a fotografií do schémat nás vycvičil internet. Přenesl nás ze světa geografického nedostatku – New York Times si v Prachaticích zkrátka nepřečtu – do světa digitálního nadbytku. Všechno máme neustále na dosah palce.
Nejcennějšími se proto stávají společnosti, které nám pomáhají s orientací – Google, Facebook, Amazon. Obsahu ale pořád existuje tolik, že nezbývá než číst podobně jako crawler prohlížeče. Neustále klasifikovat, organizovat, indexovat.
Naše hypergramotnost se snad nejvíc projevuje v přemýšlení o politice. Kulturní války, o kterých se tolik mluví v posledních letech, úzce souvisejí s naší novou gramotností. Všichni víme, kam v našem systému umístit obhájce aut ve městě a kam kritika prodeje kaprů. V rychlém klasifikování si počínáme docela racionálně.
Nese to spoustu problémů. Naše čtení začíná být paranoidní. Předpokládáme nejhorší úmysly. Řadíme do kvadrantů, v nichž teprve jednotlivé výroky dostávají kontext, který jim už ale přiřazujeme my samotní. Má rád spalovací motory, takže i Mussoliniho. Nejí maso, tedy Stalin. Lidé jsou jednorozměrní. Dobří a špatní. Vytahujeme na ně staré tweety. Cyklíme se v podobných debatách. Akorát v nich odškrtáváme naše bingo karty a stavíme na odiv vlastní gramotnost.
Ticho není cesta. Předvádění naší nově nabyté gramotnosti ale také ne. Nemá být cílem sama o sobě, musí sloužit jako nástroj pro myšlení. Úkol této dekády.
Autor píše pro Médiář.cz