Jiří Pos, CEO a předseda představenstva Letiště Praha
Hrot / Tomáš Novák
CEO
Rozhovor
Letecká doprava je permanentní změna. Flexibilita rozhoduje, říká šéf pražského letiště
Renomovaný manažer v oblasti civilního letectví Jiří Pos zná svůj obor od píky. Od zámečníka letecké techniky na učilišti ČSA se postupně vypracoval do čela největší české instituce v oboru, Letiště Praha. Při svém řízení staví na dlouholetém know-how s důrazem na inovace, rozvoj talentů a schopnost adaptovat se na změny. „Leadership je kontinuální proces učení. Nikdy nekončí – bez ohledu na dekády strávené v oboru,“ říká. Věří, že klíčem k úspěchu je předvídat změny a vnímat je jako výzvu. A také vidět svět očima obchodních partnerů a cestujících
redaktor
Už několik dekád působíte v oboru letectví a cestovní ruch. Co vás nejvíc formovalo?
Můj první opravdový kontakt s letadly a provozem kolem nich přišel už v roce 1976 na odborném učilišti ČSA. Navíc moje maminka pracovala u ČSA jako stevardka, takže jsem v tom prostředí doslova vyrůstal. Po studiích na Fakultě strojní ČVUT, kde jsem se zaměřoval na výrobu a ekonomiku výroby letadel, jsem nastoupil do provozního úseku ČSA.
Během dvaceti let jsem prošel celou řadou provozních i obchodních pozic, včetně sedmiletého zastoupení v zahraničí. Nikdy jsem na jedné pozici nezůstal déle než čtyři roky – a každá etapa mi dala novou zkušenost a posunula mě dál.
Na konci působení v ČSA jsem byl viceprezidentem pro pozemní provoz. V té době jsme měli řadu připomínek k tomu, jak letiště funguje, a doporučení, jak některé věci dělat lépe.
Paradoxně jsem se pak ocitl na druhé straně – v managementu letiště – a najednou měl možnost tyto věci řešit z druhé strany barikády. Naučilo mě to dívat se na věci očima partnerů, cestujících, dodavatelů i zaměstnanců a hledat řešení, která dávají smysl všem.
Později jsem si prošel epizodou soukromého podnikání a také vedením malého regionálního letiště, což byla pro změnu velká škola pokory. Najednou vidíte každou investovanou korunu a přemýšlíte, jaký bude její skutečný efekt.
Tyto zkušenosti mě zas naučily, že nejdůležitější je schopnost přijímat změnu a adaptovat se na ni. Ideálně ji dokonce předvídat a být proaktivní, ne jen reagovat, když už přijde.
To, co říkáte, zní skoro jako slovník startupů – flexibilita, schopnost reagovat na změnu, dynamika. Překvapuje mě, že to takhle hned v úvodu zdůrazňujete i vy. Proč to považujete za klíčové?
Protože civilní letecká doprava je mimořádně dynamický obor. Neustále roste objem přepravy, mění se technologie, bezpečnostní požadavky i očekávání cestujících. Pokud nechcete ustrnout, musíte být připravený se stále přizpůsobovat.
Já jsem poprvé letěl letadlem už v roce 1966. Díky mamince jsem měl možnost využít zaměstnanecké letenky. Tehdy jsme na starém letišti vypili kávu a džus a prostě nastoupili do letadla. Dnes je celý proces, zejména z hlediska bezpečnosti, úplně jinde.
Výzvou jsou také větší a plněji obsazená letadla, složitější odbavení a rostoucí tlak na efektivitu. V tomhle prostředí se prostě nedá přežít bez schopnosti reagovat na změny, být inovativní a zároveň udržet kvalitu služeb.
Právě tato flexibilita a otevřenost novým řešením nám pomáhají držet si pozici mezi nejlepšími letišti a obstát v mezinárodní konkurenci.
Když se podíváme na roli CEO obecně, často se mluví o dvou pólech. Na jedné straně stojí odborní lídři, kteří – podobně jako vy – prošli téměř všemi pozicemi a znají podnik i provoz do detailu. Na straně druhé jsou univerzální manažeři, kteří jeden rok řídí výrobní závod, další banku a následně třeba ministerstvo. Který přístup je podle vás lepší pro řízení letiště?
Za sebe mohu říct, že pro letiště je nesrovnatelně lepší, když má vedení zkušenost z leteckého prostředí. Nemusí být tak rozsáhlá jako ta moje, ale určitá léta praxe v oboru jsou podle mě nezbytná.
Během své kariéry jsem viděl celou řadu vrcholových manažerů přicházet a odcházet. Osobně dávám přednost cestě „naučit se řemeslo“ a postupně ho zdokonalovat. V prostředí, které je tak komplexní, s mnoha zainteresovanými stranami – letecké společnosti, dodavatelé služeb, státní instituce –, je hluboká znalost procesů obrovskou výhodou.
V tomhle prostředí se nedá přežít bez schopnosti reagovat na změny, být inovativní a zároveň udržet kvalitu služeb.
Univerzální manažer může přinést zajímavý pohled zvenčí, ale často se stává, že přijde do zaběhnuté firmy, udělá několik zásadních rozhodnutí, aniž by dohlédl jejich dlouhodobý efekt, a po dvou třech letech odejde. V infrastrukturním byznysu, jakým je letiště, jsou však kontinuita, znalost prostředí a vztahy se stakeholdery klíčové.
Součástí vaší pozice je i leadership, který úzce souvisí s vyhledáváním a rozvojem talentů. Jakým způsobem je odhalujete? Na co se zaměřujete?
Já sám jsem vlastně produktem talentového programu ČSA – dostal jsem možnost dodatečného vzdělávání v Czech Management Centru v Čelákovicích. Byl to zkrácený roční program, který mi otevřel úplně nový pohled na řízení. Ta zkušenost mi ukázala, jak obrovský význam mají investice do lidí.
Na Letišti Praha máme poměrně rozsáhlý program vyhledávání a rozvoje talentů. Každý rok vybíráme zhruba dvacítku nadějných mladých manažerů. Program má dvě části – jednak intenzivní vzdělávání, jednak vlastní projekt.
Každý účastník musí zpracovat konkrétní návrh zlepšení pro letiště – ať už jde o zkvalitnění služeb, efektivnější procesy, nebo nové produkty. Na konci svůj projekt prezentuje a obhajuje před vedením.
Takhle s mladými lidmi pracujeme dlouhodobě. Dáváme jim příležitosti nejdříve na nižších manažerských úrovních a postupně je posouváme výš.
Krásným příkladem je můj kolega z představenstva Martin Kučera, který nastoupil před dvaceti lety a dnes řídí provoz letiště.
Kdy jste si řekl, že už jste opravdu lídr, který prošel všemi možnými zkušenostmi, cítí se sebevědomě a dokáže nést důsledky svých rozhodnutí? Kdy jste měl pocit, že už neváháte?
Upřímně řečeno, v téhle pozici nejde ani tak o to, zda váháte, nebo ne – prostě do toho musíte jít. Já jsem se poprvé ocitl v roli lídra v roce 2011, kdy jsem byl pověřen řízením letiště v rámci Českého Aeroholdingu.
Tehdy jsem si poprvé naplno uvědomil novou dimenzi zodpovědnosti – už neřešíte jen svěřené procesy, ale díváte se na firmu jako na celek a zároveň se stáváte jejím ambasadorem navenek.
Jiří Pos, CEO a předseda představenstva Letiště Praha
Hrot / Tomáš Novák
Byla to velká změna. Určitě ale nemůžu říct, že bych dosáhl nějaké „dokonalosti“. Leadership je kontinuální proces – učíte se každým rokem, každým dnem.
Objevují se nové fenomény, dnes často nazývané „černé labutě“ – a každý z nich vás posune o kus dál. Mám se stále co učit a ten proces nikdy nekončí.
Je něco, co vás i po tolika letech v letectví dokáže překvapit? Zmínil jste černé labutě – vypadá to, že se ve vašem oboru staly skoro standardem.
Vždycky se stane něco, co do té doby nikdo nezažil. Samozřejmě pandemie byla bezprecedentní a doufám, že neopakovatelná. Ale už dříve tu byla například islandská sopka, kdy se kvůli popelu čtyři dny nelétalo, a přitom bylo modré nebe.
Seděl jsem tehdy v krizovém štábu pod obrovským tlakem leteckých společností, které chtěly létat, zatímco evropské regulační orgány trvaly na uzemnění letů. To byla moje první „černá labuť“.
Pandemie byla samozřejmě zásah úplně jiné úrovně. Doufám, že z ní máme sadu poučení, jak reagovat na situace, které nikdo předtím nepředpokládal.
Mám se stále co učit a ten proces nikdy nekončí.
V mnoha ohledech se postupovalo metodou od zdi ke zdi – lítáme, nelítáme, děláme tohle, neděláme – a věřím, že teď už jsme na podobné krize lépe připraveni.
Ověřili jsme si, kde jsou naše ekonomické hranice. U letiště, jako je to pražské, je zhruba 5 milionů odbavených cestujících bod zlomu – do té doby jedete v minusu, při 10 milionech se pokryjí běžné náklady na údržbu a obnovu a nad touto hranicí si teprve vyděláváte na budoucí investice.
To je velmi důležité i pro debaty o dalších projektech, například o případném druhém letišti v Praze. Často se diskutuje investiční náklad na otevření, už méně však to, kdy se takový provoz stane udržitelným.
Jste „postižený“ svou profesí? Sledujete na každém letišti provoz a inspirujete se?
Ano – všímám si detailů a cíleně se inspiruji. Na pracovních cestách je pro mě samotné letiště často tím nejzajímavějším zážitkem. Stejně tak rád pozoruji řešení na nádražích nebo autobusových terminálech – všude, kde je velká koncentrace cestujících a dopravní uzel. Každé místo může nabídnout nápad, který cestujícím zpříjemní a zefektivní cestu.
Jak dobíjíte energii a zvládáte náročné tempo?
Jsem ještě z generace, která opravdu hodně žije svou prací. Abych ji mohl dělat v takovém režimu a intenzitě, je základem, že mě práce musí bavit a dávat mi smysl.
Dobíjím se rodinnými aktivitami, setkávání s přáteli a rekreačním sportem, když je čas. Čím dál víc si také hlídám zdravý životní styl – stravu a regeneraci. Jsem realista: žádná exotika, spíš poctivá rutina, která dlouhodobě funguje.
Mám moc rád golf. Takže když to jen trochu jde, najdete mě na golfovém hřišti. Nebo právě na letištích, nádražích… Procházím se, dívám se kolem a pociťuji velký klid.
Je zřejmé, že v letectví si plníte sny. Netoužil jste se stát pilotem?
Ano, létání byl můj dětský sen. Kvůli barvocitu jsem ale skončil na zemi. O to víc mě těší, že syn má oči v pořádku. Je mu dvanáct a už si zkouší první kroky v kokpitu v rámci programů „pilotem na zkoušku“. Je krásné vidět, když se vášeň předává dál. Takže já si svůj sen plním prostřednictvím svého syna. Mám z toho radost, která se ani nedá slovy popsat.
Letiště Praha je v podstatě malé město – má přes tři tisíce zaměstnanců a více než 600 různých pracovních pozic
koláž Hrot / Tomáš Novák
