Jak se člověk jako vy dostane k biotechnologiím? To je přece úplně jiný svět než bazén.

V mém případě to byl sled zdánlivě nesouvisejících kroků. (smích) Závodně jsem plavala šestnáct let, takže jsem si dlouho myslela, že právě to bude moje kariéra. Řešila jsem i stipendium na některou ze škol Ivy League (osmička prestižních amerických univerzit včetně té Harvardovy a Yaleovy).

Ale pak přišlo zranění a zdravotní komplikace. Zásadní moment nastal, když jsem se při studiu potkala s profesorem Vojtěchem Adamem. Měl přednášku o tom, co dělají v Ústavu chemie a biochemie, a zároveň prezentoval startup, který už založili.

Strašně se mi to líbilo. Šla jsem za ním, sedli jsme si i lidsky a dohodli jsme se, že do startupu nastoupím. Potřebovali někoho z byznysu, já jsem tehdy studovala ekonomiku, a tím jsem se paradoxně dostala k technologiím, kterým jsem nerozuměla.

Porozuměla jste?

Trochu víc, když jsem pomáhala psát dokumenty ke grantům. Kolegové mě zasvětili do technologií a já je do byznysu. Začala jsem je trochu chápat a hodně mě to bavilo. Jenže když měl do projektu vstoupit investor, s vývojem se nedohodli.

Díky tomu všemu jsem ale kromě Vojtěcha Adama poznala Lukáše Nejedla, který je autorem naší patentované technologie. Přišli za mnou s tím, že mají technologii, v niž věří, ale neumějí ji uvést na trh. Všechno do sebe zapadlo, skončili jsme v původním startupu a založili nový.