Uhelní elektrárna v Thajsku
Shutterstock.com
Uhlí místo solárů: Asie couvá ze zelených slibů
V době, kdy svět bije na poplach kvůli klimatické krizi, jihovýchodní Asie přikládá pod kotel. Doslova. Podle poslední analýzy Mezinárodní agentury pro energii (IEA) roste v tomto regionu poptávka po uhlí nejrychleji na světě. Do konce desetiletí se má jeho spotřeba každoročně zvyšovat o více než čtyři procenta. Tahounem růstu je Indonésie, největší světový vývozce uhlí, následovaná Vietnamem, který v roce 2025 dovezl rekordních 65,43 milionu tun této fosilní suroviny.
šéfredaktor
To vše se děje v regionu, který se zároveň zaklíná přechodem na obnovitelné zdroje. Jenže zatímco na jedné straně se investují miliardy do „zelených“ projektů, více než třetina elektřiny stále pochází z uhlí. Jihovýchodní Asie se tak pevně drží na třetí příčce největších konzumentů uhlí — hned po Číně a Indii.
„Stojíme na dvou protikladných stranách — chceme budovat čistou energetiku, ale uhlí se ještě nechceme úplně vzdát,“ vystihuje rozpor Katherine Hasanová, analytička z think-tanku Centre for Research on Energy and Clean Air.
Konec zeleným plánům?
Indonésie a Filipíny patří k nejzávislejším ekonomikám na uhlí — obě země z něj vyrábějí okolo 62 % elektřiny. Vietnam se drží těsně za nimi, přestože během jediného desetiletí navýšil svou solární kapacitu z 4 megawattů na 16 gigawattů. Přesto uhlí dál tvoří téměř polovinu jeho energetického mixu.
Tato závislost silně zpochybňuje závazky, které Indonésie a Vietnam přijaly v roce 2022 v rámci programu Just Energy Transition Partnership (JETP), podporovaného zeměmi G7. Program měl oběma státům pomoci s přechodem na čistší zdroje energií. Jenže v březnu 2025 Spojené státy z iniciativy vycouvaly a zrušily miliardové závazky vůči Indonésii, Vietnamu a Jihoafrické republice. Rána přišla i z domácí scény: indonéská vláda v prosinci 2025 oznámila, že neuzavře předčasně uhelnou elektrárnu Cirebon-1 o výkonu 660 megawattů.
„Rozhodnutí o uzavírání starších elektráren se odvíjí od technických parametrů,“ hájil postoj vlády indonéský ministr hospodářství Airlangga Hartarto. Upozornil, že Cirebon-1 je vybavena poměrně moderní technologií, a proto není vhodným kandidátem na předčasný důchod. Uvedl také, že dřívější uzavření by stát stálo až 8,4 miliardy dolarů na smluvních pokutách a výstavbě náhradní infrastruktury.
Ceny, smlouvy a veřejnost
Hlavní brzdou uhlíkového odstavení však nejsou jen politické kalkulace, ale i holá realita energetické bezpečnosti a nákladů. V mnoha zemích regionu — včetně Indonésie a Thajska — platí smlouvy s dodavateli elektřiny až do 30. let. Ty v podstatě zaručují, že uhelné elektrárny poběží dál.
Veřejnost se navíc k rychlému odstavení uhlí staví rezervovaně. Průzkum singapurského ISEAS–Yusof Ishak Institute ukázal, že lidé by raději viděli posun termínu na rok 2030 nebo i 2040. Strach z dražší elektřiny často převažuje nad klimatickými obavami.
Vláda v Jakartě dala v tomto směru jasné stanovisko. „Důležité je, že naše vláda má pevný postoj: žádné ukončování fosilních paliv. Indonéská ekonomika, zejména průmysl a energetika, bude dál spoléhat na fosilní zdroje,“ prohlásil v prosinci 2025 indonéský zmocněnec pro klimatickou politiku Hashim Djojohadikusumo, bratr prezidenta Prabowa Subianta.
Lesy jako klimatický trezor? Vědci chtějí ukládat uhlík do arktického oceánu
Klimatická daň
Cena za tuto závislost ale už dnes není jen účetní položkou. Indonésie v roce 2025 zaznamenala přes 700 úmrtí v důsledku povodní a sesuvů půdy — extrémní počasí, které vědci dávají do souvislosti se změnou klimatu. A pak je tu ještě tichý, ale vytrvalý zabiják: znečištěné ovzduší z uhelných elektráren. Smog z uhlí dusí obyvatele mnoha měst regionu a zdravotní dopady na 600 milionů lidí jsou dlouhodobě devastující.
