Jejich zdicí robot ukazuje, jak může vypadat budoucnost českého řemesla. A jak se může stavebnictví stát znovu lukrativním oborem pro mladé, kteří hledají uplatnění. „Zedník se díky moderní technice může proměnit v operátora robota. A to přece zní pro mladou generaci atraktivně,“ říká v rozhovoru pro Hrot24 Kamil Jeřábek, generální ředitel českého Wienerbergeru.

Zamýšlí se ale i nad „věčným“ svárem, jestli dřevostavba, nebo cihlový dům. Stát ve své Surovinové politice pro dřevo horuje za první možnost, roli má hrát i vyšší ekologičnost tohoto typu konstrukcí. Kamil Jeřábek v rozhovoru říká, že umělá podpora jednoho typu výstavby může trh spíš poškodit. A přidává i další argumenty ze svého pohledu.

Úspěšně jste nasadili vaše zdicí roboty na stavbách, teď jich chcete po Evropě provozovat až stovky. Můžeme se tedy těšit na robotickou zdicí invazi?

Projekt běží velmi dobře a mám z něj radost. Když jsme se poprvé potkali s autorem robota Štěpánem Kočím, který si tehdy koupil vysloužilé robotické rameno ze Škodovky a zkoušel s ním něco dělat, už tehdy jsme si říkali, že bychom díky tomu mohli přijít s opravdovou revolucí ve stavebnictví. A ono to k tomu směřuje.

Dnes máme v Česku sedm robotů a všichni pracují na stavbách. Jeden z nich nahradí partu čtyř až pěti zedníků v rychlosti. V přesnosti je dokonce lepší, protože si vytvoří nějakou digitální rovinu, podle níž cihly rovná, když staví zeď.

Už máme vymyšlené i další nápady, kam to celé posunout. Podle potřeb trhu i zkušeností ze zahraničí, kde roboti také pracují. A je to i reakce na trend, kdy je nedostatek rukou na stavbách. Projevuje se neatraktivita zednického povolání, což musíme řešit. Náš způsob je jedna z cest.

Hlavní evropský průmyslový lobbista Markus Beyrer a šéf Svazu průmyslu a dopravy Jan Rafaj exkluzivně pro Hrot:Hlavní evropský průmyslový lobbista Markus Beyrer a šéf Svazu průmyslu a dopravy Jan Rafaj exkluzivně pro Hrot:

Evropa stvořila byrokratické monstrum. Musíme ihned jednat, jinak se staneme kořistí

Kam byste chtěli robota dále rozvíjet?

Jednou z vývojových větví je menší robot pro výstavbu rodinných domů. Ten současný váží 2,5 tuny, má dosah okolo tří metrů a zabírá nějaký prostor. A zjišťujeme, že pro rodinný dům, kde je celá řada spíše kratších zdí, napojovaných na sebe, není robot v aktuální podobě úplně optimální.

Hodí se spíše na dlouhé rovné zdi, výstavbu velkých bytových domů nebo hal, hotelů či nemocnic. A pro zmíněné rodinné domy potřebujeme udělat menší verzi. To je jedna z variant.

Další je zvýšit dosah robota na pět metrů. Reagujeme na zkušenost ze zahraniční výstavby v britském Thornley. Ve Velké Británii se často rodinné domky stavějí právě do této výšky a my jsme museli nastavovat současného robota, aby až do těch pěti metrů dosáhl.

Takže prostor pro inovace stále máte.

Robotická platforma by do budoucna mohla řešit otvory pro elektroinstalace nebo nanášení omítky. Těch věcí je celá řada, my jen potřebujeme na základě zkušeností z projektů, které máme, určit priority a pak se jim věnovat.

Zmínil jste výstavbu ulice nových domů v Thornley. Už jsou vyzděné?

Začali jsme koncem dubna a v půlce června bylo postaveno. Ta stavba je výborné entrée pro trh ve Spojeném království, na němž můžeme dále stavět. Tím myslím spoluúčast Wienerbergeru ve Velké Británii na výrobě robot-ready cihel.

Protože robot je jedna věc, ale potřebujete ještě speciální cihly, které je schopen uchopit. Do Thornley jsme si je zatím vezli z Česka, což není úplně optimální. Proto bychom teď kolegům z Británie chtěli pomoci vyvinout tyhle cihly pro tamní trh.

Od 90. let podíl technicky vzdělaných lidí výrazně klesá. To je pro republiku našeho ražení, která byla vždycky průmyslová, zásadní problém.

Wienerberger má obrovskou výhodu v tom, že je celoevropskou firmou. Tudíž naše řešení můžeme šířit do dalších zemí. Samozřejmě při tom potřebujeme řešit specifika toho kterého trhu, protože jednotlivé státy mají své tradice i stavební postupy a potřebujeme procesy upravit tak, aby odpovídaly konkrétní zemi.

Skutečně je takový problém najít vhodné zedníky, případně další manuální profese na stavby, že uvažujete o robotech jako o budoucnosti oboru?

Nedostatek technicky vzdělaných lidí je obrovský. Příslušné školy opouští ročně o dvě třetiny méně lidí, než by trh v České republice potřeboval. A to je něco, co nenahradíte snadno. Je to běh na dlouhou trať.

Když si vezmete jen aktuální dostavbu jaderné elektrárny Dukovany, tam budou potřeba tisíce technicky vzdělaných lidí. Stát by měl tyhle obory zatraktivňovat. Mělo by se o tom více mluvit, protože spousta rodičů si asi ani neumí představit, co dneska konkrétní technický obor zahrnuje.

Když vezmu toho zedníka, tak se může v oboru posunout, i díky našemu robotovi, že je z něj vlastně operátor zdicího robota. A to přece pro mladou generaci zní atraktivně.

Takže v tomhle věřím, že je šance přilákat mladé lidi přes nové technologie. Není to jediné řešení, ale může pomoci krizi řešit.

Mluvíte o krizi, jak velký máme před sebou problém?

Od 90. let podíl technicky vzdělaných lidí výrazně klesá. To je pro republiku našeho ražení, která byla vždycky průmyslová, zásadní problém. A musíme ho řešit. Pokud se nevyřeší, nebude tady opravdu mít kdo stavět a vyrábět průmyslové výrobky, na nichž je naše ekonomika postavená. To samozřejmě bude mít dopad do celé společnosti jako řetězová reakce.

Uvidíme. Začíná se o tom mluvit i mezi politiky, dokonce napříč stranami. Je to o celém nastavení školského systému, kde se dosud pořádně nic nedělalo. Teď do podzimních voleb se už nic nestane, ale doufám, že po volbách politici, kteří si urgentnost situace uvědomují, začnou jednat.

Budoucnost je tadyBudoucnost je tady

VIDEO: Český robot nahradí partu zedníků. Teď staví v Anglii celou ulici rodinných domů

Politici také kvůli čím dál většímu tlaku na udržitelnost stále více hovoří o masivnější podpoře dřevostaveb. Jak se na to díváte vy, vnímáte je jako konkurenci?

Podkladem pro větší podporu dřevostaveb ze strany různých ministerstev je dokument, který se jmenuje Surovinová politika pro dřevo. Rozumíme tomu základu, že se z Česka vyváží velké množství neopracovaného dřeva bez přidané hodnoty a že stát, jako největší vlastník lesů v zemi, chce tenhle problém řešit.

Jenže si myslíme, že navrhovaná opatření problém neřeší. Protože pokud začneme preferovat výstavbu dřevostaveb, nevzniká výrazná přidaná hodnota a objem dřeva, který by se přes ta opatření realizoval nebo navýšil, stejně výsledku příliš nepomůže.

Tady je opravdu potřeba podporovat výrobu nábytku a obecně segmenty, které přinášejí vyšší přidanou hodnotu.

Cílem Surovinové politiky pro dřevo je mimo jiné navýšit do roku 2035 podíl dřevostaveb u výstavby rodinných domů na trhu na 25 procent. Tam se přeci vyšší množství využitého dřeva z Česka musí projevit.

Výstavba cihlového domu, který má krov ze dřeva, vazníky, latě a kontralatě, obsahuje víc dřeva než dům, který si říká dřevostavba, je v něm jen lehká rámová konstrukce vyplněná tepelnou izolací, sádrokartonem a nějakou fólií jako parotěsnou zábranou a třeba má plochou střechu. Takže co je dřevostavba, je složitější říct, protože tady dnes nemáme jasnou definici.

Z našeho pohledu navíc není správně, že se stát snaží cíleně podporovat jedno odvětví. Měl by fungovat trh, který řekne, jaká konstrukce je preferovaná. Mělo by to být na investorech a tržní prostředí by nemělo být ohýbáno tím, že se například bude uvažovat o snižování sazby DPH na nějaký typ konstrukcí nebo že budou podporovány lepšími úrokovými sazbami či nižší daní z nemovitosti.

To jsou všechno věci, které trh křiví. A myslíme si, že byť by mohly pomoci řešit problém, který má Česká republika ve dřevě, tak ve výsledném celku to právě kvůli tomu pokřivení trhu pozitivní efekt na celé hospodářství mít nebude.

Státní dokument, o němž hovoříme, ovšem zmiňuje i další výhody dřevostaveb. Třeba velký potenciál v úsporách energie a snížení emisí CO2. A také to, že stavby jsou realizovány rychleji než jejich zděné ekvivalenty.

My jsme ve spolupráci s Univerzitním centrem energeticky efektivních budov ČVUT (UCEEB) iniciovali studii porovnání uhlíkové stopy jednotlivých typů konstrukcí. Tedy z pálených cihel, pórobetonových tvárnic a dřevěných sendvičových konstrukcí.

A to, co jsme už věděli ze zahraničních studií, vyšlo i UCEEB. Tedy že když napočítáte všechno, co s každým tím materiálem a jeho výrobou souvisí, jsou všechny konstrukce téměř srovnatelné, co se týče uhlíkové stopy.

To, co je rozhodující pro budovu jako takovou, je stopa, která vzniká až jejím provozem. A to je něco, co je potřeba řešit už při jejím návrhu. Ale ty konstrukce jako takové jsou skutečně srovnatelné, liší se o jednotky procent.

U výzkumů mě vždycky zajímá metodika. Jak jste měli nastavené parametry staveb, aby byly srovnatelné?

Porovnání konstrukcí vzniklo na základě toho, že dům musí mít stejné technické vlastnosti. To znamená stejné tepelně izolační vlastnosti, z nichž vyplývá úspora energií při provozu.

Pak tam můžete mít spalování pelet, plyn, elektrický kotel. Těch řešení je víc. Ale pokud uvažujeme, že všechny ty budovy jsou v technickém návrhu srovnatelné, hraje roli délka životního cyklu stavby jako takové.

Podle mého názoru je cesta hledání ekologických řešení určitě správná. A je potřeba hledat, jakým způsobem vytvářet konstrukce, které budou dlouhodobě udržitelné.

Když počítáme s horizontem padesáti let, materiály i z hlediska provozu vycházejí podobně. Jestliže ale uvažujeme skutečnou délku životního cyklu, potom má dřevostavba sendvičové konstrukce menší životnost než stavba cihlová. A v tu chvíli vám naběhne uhlíková stopa, která vzniká při recyklaci nebo při obnově toho domu.

Cihla má životnost 150 let. Během té doby můžete dům klidně rekonstruovat podle potřeby nových obyvatel. Ovšem pokud mluvíme o životnosti sendvičových konstrukcí 50 let, máte možnost tu konstrukci strhnout a postavit znova. Ale potom se vám ta uhlíková stopa projeví znovu.

Zastánci dřevostaveb ovšem argumentují tím, že i tento typ bydlení vydrží klidně sto a více let, pokud je dobře realizovaný a udržovaný.

Vím, ale jsou to konstrukce jiného typu, převážně roubenky, které jsou celodřevěné. Jenže dneska nikdo neví, jak dlouho vydrží ty sendvičové stavby. Máme zkušenosti ze šikmých střech, kde se vlastně jedná o podobné sendvičové konstrukce s tepelnou izolací vloženou mezi trámy.

Po deseti dvaceti letech je izolace srolovaná nebo zhutněná někde u dolního okraje a neplní tepelně izolační funkci. Umím si představit, že tohle se přesně bude týkat zmíněného typu konstrukcí. A je tam pak samozřejmě otázka jednak funkčnosti, jednak životnosti.

KomentářeKomentáře

Kde vezmeme elektřinu až skončí uhelky? Síkelovu „brnkačku“ zaplatíme všichni

Pokud bych vzal modelovou mladou rodinu, která chce dnes stavět, setkáváte se s tím, že lidé tlačí na ekologičnost a nižší uhlíkovou stopu jakékoli stavby, nebo pořád nahlížejí spíše na cenu a praktičnost bydlení?

Zatím není parametr ekologičnosti něco, co by vévodilo v rozhodovacím procesu. Pořád jde o cenu, rychlost výstavby a možnost si budovu formovat ještě v průběhu jejího vzniku. Ale myslím si, že je to jen otázkou času, kdy nás to doběhne a lidé se začnou po vámi zmíněných parametrech ptát a brát je do úvahy.

Podle mého názoru je cesta hledání ekologických řešení určitě správná. A je potřeba hledat, jakým způsobem vytvářet konstrukce, které budou dlouhodobě udržitelné.

Stále slýcháme nářky na špatnou kondici českého stavebnictví: zamrzlou výstavbu, nedostatek bytů. Jak se na to díváte jako člověk z praxe?

Nás se to také dotýká. Celé stavebnictví je tažené infrastrukturními projekty, do nichž stát v posledních letech ročně lije 130 až 150 miliard. Horší je to v bytové výstavbě, kde se dlouho mluví, ale doufám, že se konečně začne i něco dělat. Protože bytová výstavba nedosahuje objemů, které by byly potřeba. A to potom dopadá i na výrobce stavebních materiálů. Takže je potřeba, aby bytová výstavba rostla.

Podle statistiky Eurostatu by se měly stavět čtyři bytové jednotky na tisíc obyvatel ročně. Což pro Českou republiku znamená 40 tisíc bytů. Za poslední roky se staví v průměru okolo 30 tisíc. Takže u nás vznikl deficit nějakých 300 až 400 tisíc bytů. A to je samozřejmě důvod, proč jsou ceny bydlení u nás tak dramaticky vysoko proti jiným zemím.

HrotcastHrotcast

Umělá inteligence promění trh práce i svět investic. Česko má šanci, ale nesmí dál přešlapovat, říká Havrlant

Náš pohled je, že pokud by se mělo začít stavět tak, aby se tento dluh umazával, mělo by se stavět 60 tisíc bytů ročně alespoň po dobu 15 let. Poté by se díky větší nabídce i snížila jejich celková cena. A mimochodem si myslím, že při takovémto objemu výstavby by i čeští dřevaři měli mnohem více možností, jak uplatnit naše domácí dřevo na stavbách.

Je tady ale ještě jeden problém, který jsem zatím nezmínil.

Povídejte.

Těch 60 tisíc bytů potřebuje beton. A ten beton potřebuje písek a kamení. A problém je, že Česká republika nemá dostatek pískoven a kamenolomů. Zase se o tom mluví dlouhé roky, ale nic se neděje. Nedostatek surovin je tady přitom výrazný.

I proto jsme se v rámci aktivit zmíněného UCEEB propojili jako cihláři, betonáři a dřevaři, abychom hledali, jak státní surovinovou politiku pro dřevo posunout do komplexní státní surovinové politiky Česka. Aby nezůstala u jednoho segmentu, ale aby vyslyšela volání po tom, že máme stavět víc a máme pro to zajistit dostatek materiálu.

Cítíme tenhle problém už dnes?

Je před námi obří projekt dostavby Dukovan, ale jsou tady i projekty výstavby vysokorychlostních tratí a dobudování dálniční sítě. Na tuhle velkou infrastrukturu tady nebudeme mít dostatek surovin. A pokud se lomy nebudou otevírat, budeme všechno dovážet, a to zvýší ceny té výstavby.