Návrh počítá s podstatně vyšším zdaněním nemovitostí pořízených z podstatně výše zdaněných příjmů. Spravedlnost se v tom hledá těžko, konstatuje Pavel Páral
Ilustrační foto: Shutterstock.com
Jako lít víc vody do děravého hrnce. „Daňová reforma“ podle akademiků není nic víc než jen zvýšením daní
České think-tanky přišly s konceptem „chytřejších daní“, který je ale vlastně jen návrhem na vyšší daňovou progresi. A to k růstu nepovede, navíc to může způsobit odliv bohatých do daňových rájů. Před každým návrhem na zvýšení daní je také nutno vést diskusi o výdajích a efektivitě fungování státu, kde jsou evidentně značné rezervy. Jenže do toho se expertům z akademické a neziskové sféry závislé na eráru zřejmě moc nechce, píše Pavel Páral ve svém komentáři.
hlavní komentátor
Akademické think-tanky v Česku vynikají již delší čas v návrzích a studiích doporučujících masivní zvýšení daní, protože jejich dosavadní výběr nestačí na pokrytí podle nich žádoucích výdajů.
Posledním nedávno zveřejněným dílem, s názvem Chytřejší daně nyní přišly tři výzkumné organizace, a to PAQ research, Centrum veřejných financí při Univerzitě Karlově a IDEA při CERGE-EI. A chtějí zvýšit celkové daňové zatížení české ekonomiky ve středním scénáři o 73 miliard korun, což fakt není málo.
Vycházejí přitom z reálné a odborně podložené úvahy, že daňový mix má nemalý vliv na výkon ekonomiky a platí, že přímé daně škodí růstu, zatímco daně z majetků a spotřeby jsou více neutrální, a tudíž by měly generovat vyšší podíl státních příjmů. A v Česku je to naopak.
Jenže místo jednoduché nápravy daňového mixu přicházejí ekonomové a sociologové ze zmíněných institucí opět s levicovým konceptem posílení už tak u nás vysokého přerozdělování od vyšších příjmových skupin k nižším, což k posílení růstu obvykle moc nevede.
Koncept Chytřejších daní spočívá v tom, že se v podstatě výrazně zvedne progrese, kterou máme v dani z příjmu, a sníží se tak zatížení nízko- a středněpříjmových zaměstnanců o 41,5 miliardy korun, což bude více než kompenzováno drastickým navýšením zdanění OSVČ o 25 miliard a navýšením daní z nemovitostí o 38 miliard. Loni se po navýšení nemovitostní daně vybralo pro srovnání 23 miliard, takže by došlo k růstu na 2,5násobek.
Dále akademici požadují obnovení dědické daně a posílení daní darovacích za šest a půl miliardy. Je skutečností, že zdanění nemovitostí je u nás i po navýšení ze Stanjurova ozdravného balíčku stále v mezinárodním srovnání jedno z nejnižších.
Daň potřebuje změnu, jejíž podstatou by mělo být zdaňování ne podle toho, kde stojí a jakou má výměru, ale podle skutečné hodnoty. A proti tomu by mělo jít odpovídající snížení zdanění příjmu. Pak by nějaký nárůst byl asi akceptovatelný.
Nicméně si všimněme, že v tomto návrhu expertům nejde o alternaci příjmové daně daní majetkovou, ale naopak. Zvýší se zdanění těch, kdo si pořizují či vlastní nemovitosti, tedy v případě vysokopříjmových OSVČ zdanění podstatně naroste a u vysokopříjmových zaměstnanců zůstane stejné.
A zvýší se podstatně zdanění nemovitostí pořízených z vysoko zdaněných příjmů. Spravedlnost se v tom hledá těžko.
Stejně jako ve zvýšení progrese, kde se daní řeší problém chudých domácností, který je řešen efektivněji sociálními dávkami.
V neposlední řadě je třeba vnímat zkušenost zemí vysoce zdaňujících bohaté podobným způsobem na příjmu i majetku. Jejich občané logicky hledají daňově výhodnější rezidenturu v zahraničí a oslabují tak výrazně domácí daňové příjmy.
Jiné návrhy expertů lze ale i odsouhlasit. Třeba snížit zdanění firem formou zrychlení odpisů a daňových bonusů pro nevyčerpané odpočty na výzkum a vývoj.
Také je jistě k diskusi myšlenka zvednout DPH na část položek, které jsou momentálně zařazeny ve dvanáctiprocentní sazbě, na sazbu základní 21 procent.
Proč ale ještě snižovat dvanáctiprocentní sazbu na základní životní potřeby na deset procent? V cenách se to totiž moc neprojeví.
Ještě méně pochopitelné jsou návrhy na zvýšení spotřební daně na motorová paliva v situaci, kdy stojíme před zaváděním emisních povolenek na dopravu.
Nebo drastické zvyšování daní na alkohol, které může ve finále vést ke snížení výběru daně, jako se to už stalo přesně podle Lafferovy křivky s daní z tabáku.
Předně je však před každým návrhem na zvýšení daní nutné vést diskusi o výdajích a efektivitě fungování státu a jeho veřejných služeb, kde jsou evidentně značné rezervy. A nelít další peníze do děravého hrnce.
Do toho se ale expertům z akademické a neziskové sféry závislé na eráru zřejmě moc nechce.
A když naše daně srovnáváme s těmi evropskými, měli bychom si také všimnout, že vyšší evropské daně nevedou k zdravějším veřejným financím, ale často je to naopak.
Vedou ke kultuře nekonečného růstu nároků a požadavků na stát a z toho pak odvozeným astronomickým dluhům. Příklad daňově brutální Francie, které opět klesnul rating kvůli nekontrolovaným dluhů můžeme nyní sledovat v přímém přenosu.
