V Kuvajtu padl výstřel; bylo jej v posledním lednovém týdnu slyšet od Paříže po Moskvu. Byl v přeneseném slova smyslu zahajovacím výstřelem olympijských her, jež se budou konat až napřes­rok v metropoli sladké Francie; a zároveň hrozivě zaduněl od Ruska směrem na Ukrajinu.

Cože to bylo za ránu? To Asijská olympijská rada přizvala ruské sportovce na Asijské hry, jež se odehrají na přelomu letošního září a října v čínském městě Chang-čou. Co má být? Geograficky je to v pořádku, protože 75 procent Ruska leží v Asii; demograficky je to trochu přes ruku, protože naopak tři čtvrtiny ruských občanů žijí před – z asijského pohledu za – Uralem.

Jde o to, že Asijské hry jsou dějištěm soutěží, které fungují jako olympijská kvalifikace; v tomto případě na pařížské hry napřesrok v létě. Některé disciplíny takovou kvalifikaci nevyžadují, jiné – včetně například prestižní atletické – ano. V obdobných evropských soutěžích, které by pro ně byly logickým dějištěm takové kvalifikace, však ruští sportovci startovat nemohou. Znemožňují jim to plošné zákazy, které na účast ruských sportovců vystavila většina evropských či světových sportovních svazů kvůli invazi na Ukrajinu.

Sport je propaganda

Logika takového zákazu spočívá v přesvědčení, že ruský sportovec je nástrojem v rukou propagandy moskevského režimu; čím úspěšnější sportovec, tím účinnější propagandistický perlík bušící do nepevné kovadliny západního veřejného mínění. Proto je třeba, říká tato škola myšlení, ruské propagandě zamezit i za cenu paušální diskriminace sportovců samotných, kteří mohou nebo nemusejí být slušní lidé a mohou či nemusejí mít s Putinovou agresí cokoli společného.

Oslabení sportovní konkurence a tím kvality olympijských soutěží je další obětí, kterou jsou západní země (vyjádřeno hlasy členů vedení mezinárodních sportovních federací sídlících obvykle v Evropě) schopny a ochotny přinést v zájmu vyšším, než za jaký považujeme perfektní podobu závodu v moderním pětiboji.

Profimedia.cz

Tento konsenzus je křehký, jako koneckonců shoda na veškerých protiruských opatřeních od začátku invaze. Když proto nyní Asijská rada svým přizváním otevřela zadní vrátka, jimiž mohou Rusové (a pro přesnost i Bělorusové) na olympijská sportoviště v klidu vejít, není divu, že se začaly dít věci.

Kdyby se totiž drtivá většina Rusů do Paříže vůbec nekvalifikovala, jejich neúčast na hrách by plynula ze samotných sportovně-organizačních pravidel olympijských soutěží a byl by klid (ačkoli ne úplně, o čemž bude řeč zanedlouho). Jenže najednou stojí Rusové před pomyslnými branami francouzské metropole, kdesi před Vítězným obloukem, a dilema je jednoduché: buď je někdo zakáže, nebo budou napřesrok na Champs Élysées slavit vítězství v hodu diskem mužici s písmenem Z na pleších a rudými vlajkami v rukou, velebíce vládu Vůdce (to je oficiální titul prezidenta Putina, ne laciná připomínka jiného rázného evropského politika).

Diplomatická přestřelka

Ona povinnost aktivně rozhodnout o ruské (ne)účasti na hrách naneštěstí připadla jednomu z nejnepevnějších strážců lidských ideálů, Mezinárodnímu olympijskému výboru. Kdyby měly mezinárodní organizace kolena, byla by ta olympijská plná děr vyvrtaných pro miliardy příslovečných pětníků. MOV chrání své zdroje příjmů, například duševní vlastnictví v podobě veškeré olympijské symboliky, ostřeji než kterákoli srovnatelná instituce; když se něco dostane mezi něj a jeho peníze, obvykle (to něco) mívá smůlu.

A takový je případ zákazu ruské účasti na pařížských hrách. Výsledkem je ostrá diplomatická přestřelka, která daleko přesahuje sportovní rámec. Ve svém důsledku může silně poškodit vyhlídky ukrajinské snahy vzdorovat ruské agresi. Co víc, může pomoci narýsovat hrubé obrysy nového geopolitického rozdělení planety – a není to rozdělení, ze kterého by euroatlantická civilizace mohla čerpat jakékoli potěšení.

Bez hymny a vlajky, ale…

Druhého února přinesly agentury zprávu, že „MOV zintenzivnil úsilí, aby vysvětlil svůj postoj ke snaze pomoci ruským sportovcům kvalifikovat se na příští rok na olympijské hry v Paříži“. Podobně jako na všech olympijských hrách od roku 2016 (tehdy MOV zakázal ruským sportovcům reprezentovat Ruskou federaci kvůli masivní státní podpoře dopingu) i tentokrát by Rusové měli vystupovat pod olympijskou vlajkou. V případě vítězství by se hrála olympijská hymna namísto recyklovaného Sojuzu něrušímovo a výprava by se schovala pod ROC, anglickou zkratku výrazu Ruský olympijský výbor.

Profimedia.cz

Zároveň MOV řekl, že výjimku budou tvořit ti ruští sportovci, kteří otevřeně podporují invazi na Ukrajinu. Ti tedy startovat smět nebudou (aniž by výbor naznačil, jestli pravidlo platí i retroaktivně, což je problém samo o sobě). Jde o zrcadlovou podobu britského návrhu, aby na olympijský start směli nastoupit jen ti ruští sportovci, kteří se otevřeně vyjádřili proti válce. Představa právnických týmů, které se před soudci dohadují, zda ruská státní symbolika znamená, nebo neznamená přímou podporu Putinově válce, je úsměvná. Zbytek sporu úsměvný naopak není.

Vzápětí se nechal slyšet ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj, že účast Rusů na hrách „je nepřijatelná, protože by to vyvolalo dojem, že terorismus se vyplácí“. Vyzval také šéfa MOV Thomase Bacha, aby si zajel na Ukrajinu a prohlédl si zničené město Bachmut. Olym­pionikům to nevonělo. „V současné době nejsou žádné plány na další návštěvu Ukrajiny,“ uvedl v ledové reakci na to MOV. Na konci minulého týdne pak v příkře formulovaném dopisu Bach vyzval Kyjev, aby od výzvy k bojkotu her upustil. Tvrzení, že povolení startu ruských a běloruských sportovců by bylo podporou invaze, označil Bach za pomluvu. „MOV si musí vybrat, na které straně v této válce stojí,“ zazněla neméně ostrá odpověď ukrajinských sportovců.

Lidská práva nade vše

Bach a jeho lidé také reagovali na srovnání s Jižní Afrikou z doby apartheidu, jejíž sportovci nemohli na olympijských hrách startovat přes dvacet let kvůli tomu, že její vnitřní politické uspořádání bylo ve většině západních zemí neoblíbené. Bach řekl, že tehdy byly ve hře i sankce OSN, podobně jako v roce 1992, kdy olympionici z bývalé Jugoslávie soutěžili v Barceloně pouze jako jednotlivci. „MOV je hluboce zarmoucen zprávou o smrti ukrajinských členů olympijského společenství, kteří přišli o život v této válce,“ řekl olympijský boss. „V tuto chvíli se však na Rusko a Bělorusko nevztahují žádné sankce OSN,“ uvedl Bach, ačkoli nejspíš sám ví, že by Rusové coby stálí členové Rady bezpečnosti OSN na sebe de facto museli sankce uvalit sami.

Olympijští mocipáni si také našli dva experty OSN na lidská práva. Zastávají názor, že Rusové a Bělorusové by neměli čelit diskriminaci jen kvůli pasu, který vlastní. Místo toho by mohli soutěžit pod neutrální vlajkou. Ke skutečnosti, že takový názor je v přímém rozporu s praxí, která velí eliminovat ruskou propagandu, se experti nevyjadřovali; snad proto, že jsou experty na lidská práva, a ne na propagandu.

Daniel Deyl

Ještě týž den, 3. února, se začala probírat k životu myšlenka bojkotu pařížské olympiády, pokud by na ní Rusové startovat skutečně mohli. První byli pochopitelně Ukrajinci; ministr sportu Vadym Gutcajt napsal na Facebook: „Oslovili jsme a budeme i nadále kontaktovat všechny mezinárodní organizace, které mohou situaci ovlivnit a jejichž názorům mohou členové MOV naslouchat. Naše národní sportovní svazy by nepochybně měly posílit komunikaci s mezinárodními svazy, aby zákaz zůstal v platnosti.“

Následovali – jako vždy – Pobalťané. Prezident Lotyšského olympijského výboru Žoržs Tikmers minulé úterý v místní televizi řekl, že lotyšský tým na tyto hry nepojede. „Pozice Lotyšska je následující – pokud by se tyto hry měly konat nyní a účastnili by se jich sportovci z Ruska a Běloruska, myslím, že lotyšský tým by na tyto hry nešel,“ uvedl Tikmers. „Doufáme, že válka skončí, Ukrajina ji vyhraje, nastane zcela nová situace a nové herní řády. V takovém případě se takových olympijských her budou moci zúčastnit samozřejmě i lotyšští sportovci.“

Obvyklí spojenci

Podobné hlasy zazněly i z litevské a estonské vlády. Pak, znovu podle očekávaného pořadí, vystoupili Poláci. „Příští olympijské hry by mohlo bojkotovat až čtyřicet zemí, čímž by celá akce ztratila smysl,“ řekl polský ministr sportu a cestovního ruchu Kamil Bortniczuk. Po­dle něho lze sestavit koalici čtyř desítek zemí (viz mapa) včetně Británie, Spojených států a Kanady. Počítal s podporou těchto zemí při pokusu o zablokování proruského kroku na zasedání MOV (to proběhlo minulý pátek po uzávěrce tohoto vydání).

Případný bojkot podpořila i dánská vláda a jisté podpory se spojenci Ukrajiny dočkali i přímo z místa konání her, od pařížské starostky Anne Hidalgové. Ta dříve řekla, že podpoří ruské nebo běloruské sportovce, kteří se zúčastní jako nezávislí olympionici; minulé úterý však otočila a prohlásila, že by i taková účast „měla být zakázána, dokud ruská agrese na Ukrajině potrvá“. Hidalgová však sama uznává, že její názor na věc není mnoho platný; rozhodnutí je plně v pravomoci MOV.

Z ostatních koutů světa Ukrajincům obvykle nakloněných zněly hlasy opatrně smíšené. Američané již dříve uvedli, že by byli pro zákaz účasti ruských a běloruských sportovců, pokud by nebylo „naprosto jasné, že nereprezentují své země“, uvádí sever Politico.com. Jak dosíci takové naprosté jasnosti, však už ve Washingtonu nikdo neřekl. Podobně mluvili i Britové. V prohlášení Downing Street na to téma v půli minulého týdne zazněly obecné odsudky ruské agrese, ale v klíčové otázce případného bojkotu se Londýn na stranu Ukrajiny nepřidal. A konečně týž tón zněl i z úst českého olympijského týmu: „Český olympijský výbor podporuje současné sankce za agresi na Ukrajině, kvůli nimž na doporučení MOV nemohou ruští a běloruští závodníci ve většině sportů závodit na mezinárodních akcích. O bojkotu her v Paříži neuvažujeme.“

Zbytečné riziko?

Pro Ukrajinu to je velmi špatná zpráva. Od počátku války před více než jedenácti měsíci měl Kyjev v čele s prezidentem Zelenským na své straně jasnou většinu západního veřejného mínění. To umožnilo politikům v jednotlivých zemích podnikat kroky, které by jindy působily jako příliš odvážné či nezodpovědné – od cest premiérů do válečného Kyjeva přes schválení bezprecedentních ekonomických sankcí až po dodávky účinných moderních zbraní.

Jedním z půvabů divoce improvizované ukrajinské diplomacie je její úspěšnost. Spojenci, na jejichž pomoc je Kyjev odkázán prakticky bezvýhradně, vidí, že jejich snaha má konkrétní výsledky. Nejen na poli válečném, nýbrž i například stran boje se všudypřítomnou korupcí si Zelenskyj a jeho lidé vedou nad očekávání dobře. To posiluje dobrou vůli u spojenecké veřejnosti i politiků.

Daniel Deyl

Vladimir Putin již několik měsíců spoléhá na vyšumění této dobré vůle, zatím marně. Olympiáda mu však nabízí šanci: pokud si Zelenskyj s požadavkem bojkotu olympiády ukousne příliš velký krajíc a v Paříži nakonec bude chybět jen Ukrajina a Lotyšsko, bude to od počátku války jeho první velká mezinárodní prohra. Snaha o jednotný postoj spojenců vůči Moskvě tím dostane trhlinu, kterou bude možné jen obtížně scelovat. To může v dalším průběhu války znamenat pro Ukrajince obrovské riziko.

Ukrajinský požadavek může zároveň sehrát jinou, nečekanou roli. K případnému bojkotu vyzývá Kyjev všech 206 členských zemí (a území) MOV. Jejich reakce bude z definice binární; bude tak sloužit jako hrubé, ale relevantní vodítko k novému geopolitickému rozdělení světa. To bylo naposledy relativně čitelné za studené války; reakce na ukrajinský požadavek nakreslí mapu novou (viz mapa). A protože od drtivé většiny zemí Kyjev podporu čekat nemůže, bude svět de facto přes noc plný deklarovaných nepřátel Západu; zemí jakési neformální protizápadní aliance, které mnohdy nemají žádné další společné zájmy. To je výsledek, který si Ukrajinci jistě nepřáli. 

MOV, peníze a Rusko

• Příští rok naposledy dostává MOV peníze (něco přes 1,5 miliardy dolarů ročně) za televizní práva od Discovery Communications; ta během osmi let platnosti smlouvy s MOV dále sublicencovala vysílání televizím jednotlivých zemí.

• Letos vyhrály práva na vysílání veškerého olympijského obsahu v letech 2026–2032 společně Evropská vysílací unie (European Broadcasting Union, EBU) a Warner Bros. Discovery.

• Rusko i Bělorusko byly z výběrového řízení vyřazeny. Člen vedení ruské televize Match (vlastníkem je Gazprom) Alexander Taščin však v lednu řekl serveru Insidethegames.com, že vede s MOV „separátní jednání“ ohledně práv na vysílání her v roce 2026 (zimních) a 2028 (letních). Ruský televizní trh obnáší 150 milionů lidí a je pro každého prodejce televizních práv atraktivní.