Nejde totiž jen o data z hygienických stanic a nemocnic ve vládním systému PES, jejichž interpretace může být velmi různá, ale o lidi. Společnost je jako vždy dost rozdělená.
Nejhlasitější jsou nyní panikáři, kterým nestačila blamáž malebného profesora Flegra s tisíci mrtvých denně, a v pouštění hrůzy pokračují. Podařilo se jim úspěšně překřičet ty, jimž jde v těchto dnech a týdnech o existenci. Jsou to stovky tisíc domácností a lidí z gastroprovozů, cestovního ruchu, obchodu, služeb a řemesel, kteří jako by dnes nikoho nezajímali.
Že na covid se dá umírat úplně jinak než dusíc se v posteli, ukázal třeba příklad mladé belgické kadeřnice Allyson Jadinové, která kvůli krachu svého čerstvě založeného kadeřnictví a z toho se odvíjejícího pádu do nesplatitelných dluhů spáchala sebevraždu.
Že je to ojedinělý případ? Japonci hlásí nejvyšší počty sebevražd za pět let po čtyři měsíce za sebou a dávají to do souvislosti s covidovou krizí. U nás se divíme, že nám umírá oproti průměrným počtům najednou více lidí, než kolik by odpovídalo úmrtí na covid.
Lidé v těžké tísni pak celkem logicky odmítají respektovat omezení – jako ten hostinský z pražského Šeberáku, který raději riskoval milionové pokuty a hospodu otevřel. A to nemluvíme o mnoha jiných utajených výčepech či kadeřnicích navštěvujících zcela běžně své klienty.
Vláda prostě nemůže nařídit obyvatelstvu bezdomovectví. Ochota lidí podřizovat se vládním opatřením dramaticky klesá, což je vidět na počtech roušek nasazených na ulicích, a vláda by si toho měla všímat, a ne planě diskutovat o tom, zda její PES ukazuje někde o pět bodů více, nebo méně.
Živé lidi nelze vměstnat do statistických modelů a řídit jejich sociální kontakty od stolu moudrého matematika. Pokud tedy vláda chce, aby v případě skutečně vážné nutnosti měla šanci, že ji lidé ještě budou brát vážně.
