Kanadský premiér Mark Carney (vlevo) i rakouský kancléř Christian Stocker programy zavedené předchozími vládami zrušili
Harrison Ha / Marco Iacobucci Epp / Shutterstock.com, koláž Hrot24
Může fungovat uhlíková daň? Musíte pro ni získat podporu lidí, ukazuje zkušenost Rakouska a Kanady
Na otázku, zda uhlíkové daně skutečně fungují, se snaží najít odpověď řada analytiků a vědců napříč světem. Nedávné příklady z Rakouska a Kanady ukazují, že i když tento nástroj může podpořit snižování emisí, jeho dlouhodobý úspěch stojí na schopnosti vlád získat podporu veřejnosti.
vlb
Evropská unie už několik let využívá systém obchodování s emisními povolenkami (EU ETS), který fakticky funguje jako forma uhlíkové daně pro energetiku, průmysl a letectví.
V roce 2023 se EU dohodla také na zavedení tzv. uhlíkového cla (CBAM – Carbon Border Adjustment Mechanism), které má postupně zdanit uhlíkově náročný dovoz ze třetích zemí, například ocel, hliník či cement.
Součástí klimatického balíčku Fit for 55 je i rozšíření obchodování s povolenkami na budovy a dopravu od roku 2027, což se prakticky dotkne domácností a firem napříč členskými státy. EU tak kombinuje tržní nástroje s cílem snížit emise o 55 procent do roku 2030 a dosáhnout klimatické neutrality do roku 2050.
Mají ale podobné kroky měřitelné výsledky? Odpověď je nesnadná. Na zahraničních příkladech lze však ukázat, že klíčové pro úspěch takové politiky jsou zejména schopnosti politiků, zejména komunikace s veřejností a vysvětlování účelu.
Web OilPrice.com to dokládá na příkladu Rakouska a Kanady. Rakousko zavedlo uhlíkovou daň s cílem motivovat obyvatele ke změně chování – méně jezdit autem, více využívat veřejnou dopravu a obecně snížit emise.
Vybrané prostředky stát vracel lidem prostřednictvím tzv. klimabonusu, který se v roce 2024 pohyboval mezi 169 a 338 dolary (zhruba 3900 až 7800 korun) na dospělého obyvatele, v závislosti na regionu.
Jenže letos rakouská vláda program změnila a bonusy zrušila. Důvodem byla hospodářská recese a tlak EU na snížení rozpočtového deficitu.
Opatření má podle vlády ušetřit asi 2,3 miliardy dolarů (přes 53 miliard korun) ročně. Kancléř Christian Stocker vysvětlil, že peníze stejně nekončily ve spotřebě, ale často zůstávaly na bankovních účtech, takže očekávaný efekt na ekonomiku se nedostavil.
Rakousko v posledních letech úspěšně snižovalo emise uhlíku. Nelze však jednoznačně potvrdit, že to bylo výhradně díky uhlíkové dani. Její zavedení ale v zemi nezpůsobilo žádnou paniku, protože vláda ji velmi dobře komunikovala a nabídla občanům něco na oplátku.
Podobný systém zavedla Kanada v roce 2018 za vlády premiéra Justina Trudeaua. Daň měla podporovat klimatickou politiku prostřednictvím kvartálních vratek. Rodina ve venkovských oblastech mohla podle vládních propočtů získat i přes 1500 dolarů (více než 35 tisíc korun).
I v tomto případě daň předcházela otevřená komunikace politiků, kromě negativ byla veřejnosti jasně představena protihodnota (vratka).
„Už nebude možné Kanadu znečišťovat. Také pomůžeme Kanaďanům přizpůsobit se této nové realitě... Každý pětník bude investován do Kanaďanů v provincii nebo teritoriu, kde byl vyzvednut,“ pronesl velkolepě Trudeau s tím, že chce reprezentovat vládu, která je odvážná a nebojí se výzev. Tehdy populární premiér pro to do značné míry nadchl i občany.
V roce 2025 však nová vláda Marka Carneyho program zrušila. Tvrdila, že daň zatěžuje domácnosti v době, kdy čelí vysokým životním nákladům.
Podle politoložky Kathryn Harrisonové z Univerzity Britské Kolumbie ale problém nebyl v samotné dani, nýbrž v nedostatečné kontinuální komunikaci po jejím zavedení: „Mnoho Kanaďanů nechápalo, jak na ně tato politická opatření dopadají. Mysleli si, že platí víc, než ve skutečnosti. To je znepokojivé nejen z hlediska klimatické politiky, ale i demokracie.“
Ekonom Werner Antweiler dodal, že odstranění daně může nízkopříjmové domácnosti ve výsledku poškodit: „Lidé si všímali jen vyšších cen paliv, ale ignorovali vratky, které dostávali zpět. Politická opatření působila jako daň, a proto byla nepopulární. Ironií je, že nyní, když byla zrušena, se mnoho domácností s nižšími příjmy ocitne v horší situaci,“ řekl pro OilPrice.com.
Oba příklady ukazují, že klíčové je nejen nastavení daně, ale i politická a veřejná podpora. Pokud něco z toho chybí, veřejnost takovou daň nepřijme.
Pro Evropskou unii, která rozšiřuje obchodování s povolenkami i na domácnosti a dopravu, je to varování: bez jasné komunikace a férového nastavení riskuje, že se z klimatické politiky stane jen další nepopulární daň, která poškodí samotnou EU v očích lidí.
