Krize známe, vždy se z nich nakonec nějak oklepeme. Ale tato je jiná. To, co zažívá svět s pandemií, je po tolika stránkách „tenkrát poprvé“, že nikdo v této chvíli nedokáže odpovědět na otázky: Jak dlouho? A jak moc? Všichni pouze tuší, že to bude hodně bolet. A že mnoho firem tlak neustojí a stanou se kořistí dravců.

Živnostníci, malé a střední podniky se budou potýkat se splácením dluhů. Rozbité dodavatelské řetězce a slabá poptávka zhorší provozní cash fl ow a řada živností a firem se ocitne na prahu technické insolvence. Díky změně insolvenčního zákona nemusejí manažeři před krizí zdravých firem sice hned podávat návrhy na insolvenční řízení, ale valné většině firem se do konce roku zhorší všechny myslitelné „finanční kovenanty“. A bankám narostou podíly úvěrů v selhání, dost možná i překročí úroveň po minulé recesi.

Tentokrát citlivěji

Klíčové bude, jak se banky k ohroženým klientům postaví. V době finanční krize v letech 2008 a 2009 některé své klienty podržely, jindy se však zachovaly nekompromisně, omezovaly svou angažovanost a také tvrdě vymáhaly půjčky. Tentokrát banky vědí, že budou muset postupovat o řád citlivěji: jejich klienti za své potíže vesměs nemohou, „vděčí“ za ně v prvním sledu čínské chřipce a ve druhém vládní karanténě.

Při minulé krizové epizodě také vnější šok ponechával prostor k „darwinismu“, silnější vesele požírali slabší. To se může letos opakovat, dokonce s ještě většími důsledky. Pokud se krize natáhne na více než jedno čtvrtletí, propadnou se do existenčních potíží celá odvětví a ve výprodeji se mohou ocitnout i donedávna velmi nadějné firmy.

Z rozsáhlých změn mohou některé české firmy i vytěžit. Nadnárodní koncerny budou zkracovat výrobní řetězce; nejen kvůli americkému prezidentovi a jeho averzi k Číně, ale z objektivní snahy zabezpečit nepřerušený výrobní tok. To může Česku zajistit „víc práce“, pokud se osvědčíme jako robustní součást dodavatelského řetězce (a ještě úžeji se napojíme na Německo, jestli to ještě jde). O tuto roli bude samozřejmě víc zájemců, ale proti ostatním členům Visegrádu máme přece jen určité výhody.

Každopádně vítězem bude ten, kdo se v řetězci nejen udrží, ale ještě posílí.

Krizové přikázání: nevyvlastníš

To jsou ale jen nadnárodní koncerny. Nejvíc nás bude pálit český střední podnikatelský stav, který není přímo napojen na zahraniční obchod, ale uspokojuje domácí poptávku.

Neměli bychom nechat dlužníky padnout, prohnat je standardním konkurzem, vytěsnit stávající společníky a nechat byznysy převzít („zkonsolidovat“) těmi, kdo sedí na penězích a třesou se, aby slabé kusy s velkou slevou skoupili. To by pro Česko bylo zničující. To není očista ani konsolidace, to je faktická likvidace středního stavu, nejproduktivnější části české populace. Lidí schopných převzít na sebe podnikatelské riziko a budovat něco víc než rodinný domek na hypotéku.

Když se shodneme na tom, že toto ve vlastním národním zájmu nelze dopustit, pak se musíme také shodnout na principu, jak to fakticky udělat. Operaci ve prospěch malého a středního českého byznysu nelze interpretovat jako „společenský náklad“, ale také jej nelze přenést na daňové poplatníky. Lze toho dosáhnout?

Stát bude muset restrukturalizovat svoje pohledávky (zřejmě spolu s dalšími věřiteli dlužníka) tak, aby střední stav nevyvlastnil a zároveň umožnil jeho rekapitalizaci.

Kalkulovat, „kolik se jim dalo“, je nesmysl, když každý pochopí, co je pomoc a co dárek.

Překlopení odložených daní do dlouhodobých půjček s nízkým úrokem (ovšem nižším než repo plus sedm procent ročně, jak dnes vypadá odklad), ale povinností přednostně splatit „veřejnou půjčku“ zní jako rozumný kompromis. Čím dřív splatíš, tím lépe pro tebe. To je plán.

Není to dárek, je to záchrana a není to zadarmo. Nemusíte milovat toho, kdo vás živí, ale měli byste vědět, kdo vás živí.

Češi neselhávají

V prosinci 2010 činil podíl úvěrů v selhání 9 % z celkového objemu. Letos v březnu, tedy před nouzovým stavem, bylo v selhání jen 3,1 % úvěrů. To je v dlouhodobém i v evropském srovnání velmi příznivý stav.