TikTok vydělává jako nikdy. Jeho osud je přesto nejistý

Společnost ByteDance stojící za sociální sítí TikTok si vloni výrazně polepšila, příjmy jí narostly o šedesát procent. Nejistota ohledně budoucnosti aplikace v USA však příliš nepřeje dalšímu rozvoji.

Společnost ByteDance stojící za sociální sítí TikTok si vloni výrazně polepšila, příjmy jí narostly o šedesát procent. Nejistota ohledně budoucnosti aplikace v USA však příliš nepřeje dalšímu rozvoji.

Celý článek
0

Proti klikacím závodům. Bezrealitky upřednostní ověřené uživatele, sází i na příhozy

Podle Martina Ponzera, šéfa Bezrealitky.cz, se na prohlídky bytů či domů většinou dostanou lidé, kteří nejrychleji zareagují na nájemní inzerát. Chce tak dát šanci spíše lidem, jež si portál prověří. Ale i těm, kteří příhozem trochu zvýší nájemné.

Podle Martina Ponzera, šéfa Bezrealitky.cz, se na prohlídky bytů či domů většinou dostanou lidé, kteří nejrychleji zareagují na nájemní inzerát. Chce tak dát šanci spíše lidem, jež si portál prověří. Ale i těm, kteří příhozem trochu zvýší nájemné.

Celý článek
0

Můj život s Karmou. Stoletá firma zůstala v Česku, o expanzi teď ale raději nepřemýšlí

Karma si zakládá na tom, že je českou firmou. A ani po ruské invazi na Ukrajinu a v době zdražování plynu nakonec nemusela přesunout výrobu do zahraničí či začít propouštět. „Pro šikovné lidi je v Karmě místo vždycky,“ říká teď marketingová ředitelka firmy Kateřina Kubištová.

Karma si zakládá na tom, že je českou firmou. A ani po ruské invazi na Ukrajinu a v době zdražování plynu nakonec nemusela přesunout výrobu do zahraničí či začít propouštět. „Pro šikovné lidi je v Karmě místo vždycky,“ říká teď marketingová ředitelka firmy Kateřina Kubištová.

Celý článek
0

Špatné zprávy z Ukrajiny: Evropa zvolila hanbu a bude mít válku

Vojenský výsledek rusko-ukrajinské války je zlý. Ten společenský bude horší – pro Ukrajinu i pro Evropskou unii.

Špatné zprávy z Ukrajiny: Evropa zvolila hanbu a bude mít válku
Ukrajinský prezident Zelenskyj bojuje na třech frontách, přičemž linie nejméně dvou z nich se nebezpečně prolínají. Kromě války s Rusy a jen dočasně utlumeného politického boje v Kyjevě vede i existenční boj se stínovou mocenskou strukturou oligarchů. | foto Dmytro Larin / Shutterstock.com

Válka na východě Ukrajiny je de facto rozhodnuta. Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj minulý týden rozkázal vybudovat na hranicích s Ruskem a Běloruskem rozsáhlou síť opevnění. Má zadržet ruské síly v jejich očekávané zimní ofenzivě. Klíčovým pojmem je slovo „hranice“; jde o hranice aktuální, praktické – tedy ty, jež stanovila ruská invaze a ze zhruba pěti procent je následně upravila ukrajinská protiofenziva.  

Zelenského rozkaz ve videoposelství ze čtvrtečního pozdního večera je signálem k taktickému posunu do obranných pozic a „nejjasnějším oficiálním přiznáním, že Ukrajinu čeká těžká zima“ při obraně území, které drží, přičemž bezprostřední vyhlídky na obnovu kontroly nad dalšími okupovanými částmi země jsou mizivé, píše The Wall Street Journal. „Namísto toho se Ukrajina zakopává a Rusko pokračuje v drtivých vojenských ofenzivách na východě a severovýchodě,“ konstatuje americký deník. 

Rusové naproti tomu povolávají dalších 170 tisíc mužů do zbraně a chystají obnovení útoku. Zároveň však polevuje nadšení obyvatel pro válku; naplno ji podporuje jen dvanáct procent Rusů, daleko nejméně od února 2022.  Zdá se proto pravděpodobné, že ani z jejich strany nelze očekávat o mnoho více než zuřivou obranu dobytých pozic, občas proloženou úmyslným vražděním civilistů, útoky na infrastrukturu a podobnými skutky, které v Rusku nahrazují vojenskou strategii.

Volby? Nezodpovědné! 

To je recept na nekonečně prodlužovaný konflikt s územním výsledkem, jenž se nejspíš nebude mnoho lišit od současného statu quo. Zároveň jde o velký ústup od optimistických představ, které měli Ukrajinci a jejich spojenci ještě před rokem. Na stejnou notu mluvil i generální tajemník NATO Jens Stoltenberg, když před pár dny poznamenal, že „musíme být připraveni přijímat i špatné zprávy“. Coby politický správce vojenské organizace mluvil pochopitelně o situaci na bojištích. Ty nejhorší zprávy však přicházejí odjinud.

Téměř současně s rozkazem zakopat se u hranic prošel Zelenského kanceláři jiný, snad ještě závažnější tah. Všechny parlamentní politické strany se shodly, že nechtějí volby naplánované na jaro příštího roku. Vedení parlamentu (Verchovné rady) a partajní bossové se „dohodli, že budoucí svobodné a spravedlivé celostátní volby (parlamentní i prezidentské) se uskuteční po skončení války a ukončení stanného práva s dostatečným časovým odstupem na přípravu voleb, nejméně šest měsíců po ukončení stanného práva“. Stojí to v prohlášení vydaném po jednání, které proběhlo mezi 10. a 12. listopadem (a bůhvíproč se o něm ukrajinská média dozvěděla až 30. listopadu).

Samo o sobě to nevypadá nijak zvláštně: země pod palbou se nebude věnovat politické soutěži a počká s volbami na návrat mírových pořádků. Jenže skutečnost je jiná: politická soutěž jede naplno a rukavice šly již dávno dolů.  

Opozice původně o volby stála. Můžeme si myslet, že to bylo dílem proruských agentů. Zelenskyj sám udělal všechno pro to, abychom si něco takového mysleli, když poznamenal, že „uvažovat v dnešní době o volbách je nezodpovědné“. Co se stalo, že opoziční vůdci najednou prohlédli a o volbách nechtějí slyšet, přesně nevíme. Je však důvod domnívat se, že prezidentská kancelář v tom nějakou roli hraje.

Zelenského boj na třech frontách

Zelenskyj bojuje na třech frontách, přičemž linie nejméně dvou z nich se nebezpečně prolínají. Kromě války s Rusy (v Luhansku, Doněcku, Chersonu a Záporoží) a jen dočasně utlumeného politického boje v Kyjevě vede existenční boj se stínovou mocenskou strukturou oligarchů. 

Ta není monolitní, což je pro zemi požehnáním. List Financial Times v tom smyslu cituje Silviu Nicovou z americké University of North Carolina, jež je na ukrajinské oligarchy expert: „Konkurence mezi oligarchickými skupinami pomohla Ukrajině udržet demokracii, byť nedokonalou. Je to jeden z důvodů, proč Ukrajina neměla stejnou trajektorii jako Rusko.“

Kolomojskyj a spol.

Vyrvat moc z rukou mafiánů je bohulibý záměr. Pro Zelenského to navíc byla politická nutnost: Mezinárodní měnový fond mu ještě před válkou slíbil peníze – ovšem pod podmínkou, že jeho administrativa napraví některá z nejhorších finančních zvěrstev, jež oligarchové na Ukrajině napáchali. Mužem číslo jedna byl Ihor Kolomojskyj, shodou okolností muž, jenž si Zelenského vypiplal jako herce, televizního producenta na svém kanálu 1+1 a později „svého“ prezidentského kandidáta. 

Zelenskyj se takřka viditelně ošíval. Kolomojskyj, jenž předtím rozkradl finanční ústav PrivatBank, mezitím relaxoval (obvykle v Izraeli) a soudil se s Kyjevem o 2,2 miliardy dolarů. Pak přišla válka; spor zůstal nevyřešen.

Letos spadla klec a pro Kolomojského si přišli policisté (první zprávu o tom bizarní shodou okolností přinesla právě jeho vlastní televize 1+1). Pro Západ to – právem – znamenalo potvrzení civilizačního pokroku Ukrajiny. „Už nikdy nevznikne kritická masa vlivu televizních kanálů,“ říkal novinářům Hlib Vyšlinskyj, šéf kyjevského think-tanku Centrum pro ekonomickou strategii. „Možná jsme se oligarchů zbavili docela. Nevěřím, že svůj vliv obnoví.“

Válečný vůdce proti oligarchům

Trochu tak z radaru zmizely dvě důležité skutečnosti. Zaprvé, oligarchové jsou nejen zhusta zločinci, nýbrž také Zelenského mocenští konkurenti. Zadruhé, Zelenskyj si mohl zostření postupu vůči nim dovolit jen díky válce s Ruskem. Ta mu dala jednak obrovskou popularitu neohroženého válečného vůdce a jednak – což je v tomto smyslu důležitější – obrovské pravomoci, o nichž by se mu v míru ani nesnilo.

Jedna z oblastí, kde je prezident využívá poměrně často, je boj s korupcí. I to je součástí zadání ze Západu, když se začalo mluvit o tom, že Zelenskyj a jeho podřízení rozkradli od začátku války 400 milionů dolarů z mezinárodních zdrojů.

 

Nová dynamika

Praxe je všelijaká. V září Zelenskyj vyhodil ministra obrany Oleksije Reznikova za to, že špatně zvládl skandál s armádními zakázkami. V květnu protikorupční agenti zatkli předsedu Nejvyššího soudu Vsevoloda Kňjazeva s tvrzením, že byl přistižen při převzetí úplatku ve výši 2,7 milionu dolarů (Kňjazev to popírá). 

A na konci listopadu byli zatčeni šéf kyberrozvědky Jurij Ščigol a jeho populární zástupce Viktor Žora, do té doby jedna z prominentních tváří protiruského odporu. (Pro úplnost, oba muži byli zatčeni již jako civilisté, protože byli týden předtím propuštěni.)

Úspěch v tažení proti oligarchům a korupci by byl samozřejmě pro Ukrajinu výbornou zprávou. Ale dobré poměry ze špatných nevznikají ze dne na den. Byla-li země až do 24. února 2022 prolezlá korupcí, změna zaběhlých společenských mechanismů si žádá čas. Ten však Ukrajinci nemají, jak uvidíme vzápětí.

Z uvedeného se naopak rýsuje jiná dynamika dění na Ukrajině, než jakou prezentuje obraz zúžený na válku. Zelenskyj má dva superdůležité úkoly, likvidovat Rusy (fyzicky) a oligarchy (politicky a ekonomicky). Zároveň má vlastní zájem: jako každý politik chce nejvíce moci po co nejdelší období. Tragická shoda okolností způsobila, že Zelenského osobní zájem se kryje s oběma řečenými úkoly, z čehož plyne, že ukrajinský prezident má bianco šek prakticky na cokoli; stvrzený doma i ve světě. 

Podezření sílí

Jinými slovy – dokud se válčí, je Zelenskyj na koni. Bylo by tomu tak, ať už by byl bytostí andělskou (a za jakýchkoli okolností by hleděl pouze na veřejný zájem), či ďábelskou (a cynicky by upřednostňoval zájem vlastní). Důvodů domnívat se, že Zelenskyj je jedním, či druhým, však máme poskrovnu. Víme však, že válka by se jemu osobně vyplatila i v případě, kdy by pro zbytek jeho země bylo – hypoteticky – výhodnější něco jiného, například vstoupit do jednání s Moskvou. 

Může tedy být užitečné sledovat, jestli se Zelenského postoj k budoucnosti války nějakým způsobem liší od hodnocení jiných lidí, kteří mají podobně dobré informace jako on. Zjistili-li bychom, že on sám je podstatně proválečněji naladěn než jeho nejbližší kolegové, vyvolávalo by to podezření, že prezidentův osobní zájem hraje roli větší, než je on sám ochoten připustit.

Naneštěstí přesně to se děje. V ukrajinských novinách se začaly objevovat zmínky o tom, že Zelenskyj obchází svého nejvýše postaveného vojáka, náčelníka štábu Valerije Zalužného, a komplikuje mu tak život. Zalužnyj se obrátil na prestižní týdeník The Economist a napsal, že se válka „zadrhla“ a vyhlídky jsou bledé. 

Zelenskyj mu – opět přes média – vynadal, že generálové, kteří válčí, by neměli dělat do politiky. The Economist vzápětí nato napsal, že Zelenskyj vnímá Zalužného jako politického protivníka a že jejich řevnivost zemi oslabuje.

Kocovina nastupuje

Snad jsme se – „my“ zde znamená Západ, odpůrce Putinova imperialismu a přívržence ukrajinského protiruského odporu – nechali unést představou, že je možné Rusy rychle vojensky porazit. Možná jsme byli přehnaně optimističtí ohledně ukrajinských domácích poměrů. 

K obojímu existovaly důvody. Ruský výkon byl na počátku invaze strašidelně špatný; naopak Ukrajinci osvědčili nejen obětavost (tu při boji na život a na smrt očekáváte), ale také schopnost rychle se učit a organizovat se horizontálně v příkrém protikladu k organizačnímu ruskému amaterismu. Osvědčili, že jsou ochotni jednat podle válečných zákonů (znovu v protikladu k Rusům), a vůbec udělali všechno, aby prokázali svoji kulturní příslušnost k Západu. 

Kocovina, která již nastupuje, pro ně bude ještě horší než válečné hrůzy samotné; protože boj o lepší, západní, liberální poměry v jejich zemi je již prakticky hotov.

Ukrajina se přejedla

Pomoc, jíž se jim od Západu dostalo, nestačila. Americký prezident Joe Biden udělal, co mohl, ale republikánský Kongres (a blížící se volby) mu od loňska větší štědrost zatrhl. V několika posledních dnech chodí Bidenův bezpečnostní poradce Jake Sullivan po Sněmovně reprezentantů a říká každému, kdo je ochoten poslouchat, že na podporu Ukrajiny „nemáme skoro žádné peníze“. Marně. Sněmovna reprezentantů vydírá prezidentskou administrativu penězi na pomoc Ukrajině (i Izraeli), jak se jí zlíbí.

Podobně je tomu v Evropě. Německý spolkový kancléř Olaf Scholz vyhlásil zlomový bod dějin, aby se pak věnoval jiným věcem, jako je uspokojení koaličních partnerů a domácí večeře v sedm hodin. Francouzský prezident Emmanuel Macron provedl několik intelektuálně-politických veletočů, až to vydá na přednáškový cyklus. Na padesáti evropských miliardách válečné pomoci sedí Maďarsko a Slovensko, země vedené proputinovskými politiky. A tak dále; Ukrajina se jako událost dne přejedla.

Investice do bezpečnosti

Vojensky vzato nekyne z války jasné vítězství ani Rusku, ani Ukrajině, píše bezpečnostní analytik (a sám zakarpatský rodák) George Friedman z think-tanku Geopolitical Futures. Tuto válku prohráli všichni a dříve či později ji prohrají i oba její vůdci. Ale protože oba dobře vědí, že konec války přiblíží i jejich konec, bojuje se dál.

Evropa přitom měla možnost investovat do své budoucí bezpečnosti. Neučinila tak v míře ani zdaleka dostatečné. Měla na vybranou mezi hanbou a válkou; zvolila hanbu a bude mít válku, poznamenal kdysi dávno k jiné velmi podobné promeškané volbě Churchill. 

Ta válka, o které je řeč teď, nejspíš nebude mít onu strašlivou ukrajinskou tvář; bude mít podobu únavného každodenního handrkování se s čerstvě povzbuzenými proputinovskými, proautoritářskými, protiliberálními kreaturami (jméno Jindřicha Rajchla se dere na mysl). A vnitřní boj umí být horší než ten proti mocnému nepříteli zvenčí. Jen se zeptejte na Ukrajině.