Krizi, do níž v těchto týdnech vstupujeme, nyní komentuje kdekdo a ekonomové i novináři se předhánějí v katastrofických vizích, což není jednak moudré, protože strašení lidí může recesi vyvolat samo od sebe, jednak asi ani namístě. Nicméně přidejme poctivě slovíčko zatím.

Ve skutečnosti takovou krizi lidstvo ještě nikdy nezažilo, nikoli pokud jde o hloubku, ale spíše o příčiny. Obří šok na nabídkové straně je nesrovnatelně vážnější a rozsáhlejší než ropný šok v sedmdesátkách, kdy arabské státy utáhly kohoutky s ropou. Nyní nám koronavirus vypnul firmy prakticky ze dne na den a ve skutečnosti nikdo netuší, co se stane, až tím vypínačem otočíme zpět.

Na straně poptávky je ten problém zřetelně menší a bude nyní velmi důležité, nakolik byla nenaplněná poptávka jen odložena a nakolik se lidé začnou bát budoucnosti a budou šetřit. Obrázky z našich velikonočních hobbymarketů a aktuálně z rakouských obchodních center ukazují, že lidé se z velké části zatím o svou budoucnost zřejmě příliš nebojí.

Německá výhoda

Je samozřejmě zjevné, že firmy a podnikatelé se propadli do obřích ztrát, kdy mnohým zcela a jiným z podstatné části vypadly prakticky na čtvrt roku tržby, ale fixní náklady v podobě mezd, nájmů a povinností vůči státu jim zůstaly. Zároveň se významně narušily dlouhatánské dodavatelské řetězce.

To samozřejmě tlačí na propouštění zaměstnanců, které může aktuální nákupní apetit rychle zmrazit nejen v Česku, ale i u našich obchodních partnerů. Proto se vlády po Evropě snaží udržet zaměstnanost pomocí německého systému kurzarbeitu a odpouštěním sociálních a zdravotních odvodů, což v Česku sice vázne kvůli byrokracii, ale nakonec se k penězům firmy, byť komplikovaně, dostanou. Máme navíc kliku, že jsme závislí na Německu, které to jako obvykle dělá dobře, což je pro naše exportéry zásadní zpráva. A vzhledem k tomu, že si německé automobilky opět vymodlí šrotovné, tak nad naším autolandem zase brzy vyjde slunce, jakkoli to už před příchodem koronaviru nevypadalo extra dobře. A jak už to bývá, když stát začne rozdávat, rozdává vždy více, než je skutečně potřeba, takže lze čekat, že ten prorůstový impulz i v dalších odvětvích bude opravdu mohutný.

Obdiv živnostníkům

Samozřejmě jsou i smutné příběhy. Jestli to s nějakým odvětvím vypadá opravdu špatně, tak je to vše, co je spojené s turistickým ruchem. Hotely, letecké společnosti, gastronomická zařízení a drobný obchod od skla a porcelánu až k butikům v Pařížské to budou mít hodně těžké, protože masový turismus na sebe nechá ještě dlouho čekat. Nicméně jednak je to segment, který vytváří pouhá tři procenta HDP, takže na něm nejsme tak závislí jako třeba Italové či Rakušané, a především zde lze účinně a velmi adresně a efektivně poskytovat státní pomoc, protože stát má v systému EET přesné údaje o tom, jaké škody komu vznikly kvůli státem zavedeným opatřením. A nejspíše jsou tito podnikatelé schopni si své zájmy prosadit i intenzivním lobbingem.

Tím, kdo bude bit, jsou drobní živnostníci, ale ty macešské a nepřátelské chování tohoto státu momentálně nijak nepřekvapuje a většina z nich se po výprasku zase zvedne. Kadeřnice možná zavře ofi cínu, ale o ulici dál si otevře jinou s levnějším pronájmem, protože nic jiného jí nakonec nezbývá. Tito lidé si zaslouží mimořádný obdiv, protože bez jejich neuvěřitelné životaschopnosti by se v této zemi žilo o hodně hůř.

Do příštích kvartálů se tak lze dívat s určitým optimismem, pokud nepřijde nějaká druhá a třetí vlna epidemie či Evropa nepokročí ve svém green dealu, který spotřebovává obří prostředky na projekty, jež nevytvářejí přidanou hodnotu a pracovní místa, ale dávají vzniknout sektorům závislým na státní pomoci a pracovní místa vyvážejí do Číny.

Je ale otázka, jak dlouho nám ten optimismus vydrží. Už zase svět léčí krizi většími dluhy a ty nyní budou už opravdu tak velké, že s vysokou pravděpodobností vyvolají dříve či později otřes, z nějž se už nepůjde prodlužit ani za peníze natištěné všemi centrálními bankami světa. A to bude teprve malér. Tak si to teď užijme, takovouto krizi máme naposledy.