„Dobýváme americký trh,“ odpovídají s úsměvem hned na začátku našeho rozhovoru na otázku, co jim aktuálně dělá největší radost. „Zrovna řešíme první objednávku,“ hlásí úspěch nově založené dceřiné společnosti Petrof USA.

Amerika. Tohle slovo znělo kouzelně před sto lety, kdy rodinná firma z Hradce Králové dodávala svá piana za oceán poprvé. A výborně zní i dnes. Zvlášť když posloucháte, jakým způsobem se jim podařilo magickou bránu po letech naplno otevřít.

Zpěvačka Billie Eilish natočila se svým bratrem, skladatelem a hudebním producentem Finneasem, video, ve kterém chválí hradecký nástroj. „Ve studiu je piano, které zní skvěle. U jiných nástrojů se někdy stane, že ten akustickýve skutečnosti není správnou ,ingrediencí‘ pro konkrétní píseň, ale piano Petrof má cvičný pedál, který dává neuvěřitelný, tlumený ,feeling‘,“ říká na videu Finneas.

Mluví o vzniku písně What Was I Made For? z hollywoodského hitu Barbie. Písně, která získala Oscara, Zlatý glóbus i americkou hudební Grammy. A díky níž se nástroj z Hradce Králové několikrát ocitl na stagi při předávání nejprestižnějších světových cen.

To už je reklama jako hrom! A nesmíme zapomenout, že piana Petrof mají či měly doma takové veličiny jako Paul McCartney, Mariah Carey, dnes již zesnulý skladatelský gigant Ennio Morricone nebo americký miliardář a filantrop Bill Gates.

To už prodejům musí pomáhat, vědět, že za české nástroje s charakteristickým zvukem usedají takové světové osobnosti! „Určitě to pomáhá. Ale je to jen jedna z věcí,“ zdůrazňuje Zuzana Ceralová Petrofová.

„Za vstupem na trh v USA je dlouholetá práce. Jsou to cesty mé dcery, moje, celého týmu. Práce s umělci za mořem, prezentace, veletrhy, možnost vyzkoušet si naše nástroje osobně,“ vypočítává majitelka, která se řadí do páté generace rodiny v čele hudebního impéria.

Zámořský úspěch je o to cennější, že situace na světových trzích momentálně nevyhlíží nejlépe. Po pandemii přišly války, ekonomické tlaky i celková globální nejistota. Potenciální zákazníci tak šetří. A jak už to bývá, kultura – a s ní i hudba – je na seznamu zbytných položek.

„Úplně všichni bojují s tím, jak trh dnes vypadá. Za poslední roky se toho změnilo opravdu hodně,“ říká Anna Petrof Prousková, dcera majitelky, výkonná ředitelka královéhradecké společnosti a členka šesté generace rodinného klanu.

„Trh se zmenšuje. Roli hrají nejen ekonomické a obchodní války, ale i ty opravdové. Na piano se hraje méně a množství nástrojů zůstává ve skladech neprodaných, a to celosvětově.“

O kolik tedy padly globální prodeje těchto drahocenných hudebních nástrojů? „Třeba u čínského trhu, který je světově vůbec největší, se udává pokles až o 80 procent, což je velký problém pro všechny výrobce,“ říká Anna Prousková. „Čína je totiž obrovský trh a vždycky se tam prodávalo nejvíc pian na světě,“ doplňuje ji její matka. „Před covidem to bylo okolo 450 tisíc nových nástrojů, které se v Číně každoročně prodaly. Ve Spojených státech to bylo třeba jen 15 až 20 tisíc a v Evropě 10 tisíc,“ přidává další čísla.

Pro čínské rodiče ze střední třídy bylo dlouhé roky otázkou prestiže, aby svá dítka nechali učit hrát na piano. Nástroje jim samozřejmě kupovali. Jenže i asijská velmoc se potýká s táhlou recesí a vůle vydávat peníze tam, kde to není životně nutné, klesá.

„A nejde jen o ekonomickou recesi,“ dodává majitelka hradecké továrny. „Změnila se i celková politika Pekingu. Země už se oficiálně neorientuje na hudební vzdělávání, ale spíše na sport a obecně aktivity, které nestojí tolik peněz, jak zdůrazňuje tamní vláda. Jenže jakmile takhle velká země zavede podobné opatření, okamžitě se to promítne v celém odvětví globálně,“ zdůrazňuje.

„Skutečně to znamená, že žáci dostávají speciální kredity za to, že se věnují sportu. Dříve pro ně bylo výhodou vzdělávat se hudebně,“ dodává opět Anna s tím, že celosvětovým problémem pro výrobu a prodej hudebních nástrojů je i klesající porodnost. Prostě bez nových talentů není komu kvalitní piana, jejichž výroba trvá klidně i rok, kupovat.

Z Asie ale přichází i další nedobrý fenomén – kopírování. „Když vás nikdo nekopíruje, nejste zajímaví. A nejste světová značka,“ říká s nadsázkou mladší z rodu. „Je to pro ně takový sport. Někdo si vás vyhlédne a zkouší vás zatlačit do kouta, že byste mu mohli zaplatit, když se vás pokusí vydírat.“

Skutečně je to až tak drsné? „Opravdu jsou v naší hudební branži menší firmy, třeba německé, které se dostaly do situace, že je čínský subjekt vydíral skrze jejich značku, kterou zneužil. Tohle my ale nechceme dopustit a hodně nám v tom pomáhá čínská asociace výrobců hudebních nástrojů. Když jim dáme kontakt na člověka, který nás chce cíleně a systematicky zneužít, jsou schopni mu zakázat činnost.“

Ptám se, jestli je tedy Evropa pověstným bezpečným přístavem, kde vládne zákon a řád. „Paradoxně je to tak, že v Evropě jsou daleko přísnější normy než všude jinde. Oproti konkurenci nás to znevýhodňuje. Ve stručnosti platí, že sem se může dovézt cokoli, ale my tady nemůžeme cokoli vyrobit,“ hodnotí Anna Prousková.

Konkurenti z oblastí, které nemají tak přísné předpisy, jako jsou ty v evropské sedmadvacítce, proto dokážou vyrobit jakýkoli hudební nástroj za cenu, jaké továrny v Unii nemohou nikdy dosáhnout. „Ale to k tomu patří,“ říkají smířeně obě ženy.

Ty se mimochodem naučily, že humor je prostředkem, jenž posiluje a očišťuje od všech náročných situací, které na své cestě s Petrofem potkávají. „Bez humoru by to nešlo přežít. Když je nejhůř, vždycky se tomu začneme smát.“

Energii čerpají z rodiny, od dětí i vnoučat, od svého černého psa, kterého milují a nedají na něj dopustit. „V depresivních náladách, pokud je náhodou máme, se střídáme. Té druhé se obvykle daří dobře, takže se podpoříme a jedeme dál,“ popisují dynamiku v rodinném týmu.

Zaujalo mě, že firma v tak tradičním odvětví, jako je výroba pian, má rozvinuté oddělení výzkumu a vývoje. Ale i tady platí, že pokrok nezastavíte. Trendem je například digitalizace. Každoročně Petrof prodá více a více pian se zabudovaným adsilent systémem. Jeho výhodou při „běžném“ hraní je to, že si pianista skladbu přehrává přímo do sluchátek, a neruší tak sousedy. Zároveň je ale mocným nástrojem pro skladatele, protože umožňuje propojit akustiku piana Petrof s elektronikou prostřednictvím MIDI lišty. Díky pokročilým softwarům mohou rovnou skládat, přepisovat si hudbu do not a podobně.

Výzkum a vývoj je ovšem dobrý i z dalšího důvodu, a tím je stále pokračující světový tlak na udržitelnost a ekologičnost výroby. Ten se promítá třeba do nutnosti postupně nahrazovat některé tradiční materiály novými. „Jde hodně o kovy, exotické dřeviny nebo materiály, jimiž můžeme lakovat. Zrovna se třeba pereme s tím, jak nahradit olovo v klávesnicích, až to jednou přijde a nebudeme ho moci používat. U povrchové úpravy hledáme různé směsi laků i správné podklady, aby lak zůstal stále krásně zrcadlový a čistý,“ popisuje Anna Petrof Prousková.

A vyzdvihuje roli své maminky, která se angažuje ve světových asociacích právě kvůli tomu, aby tradiční výroba pian mohla i nadále používat ty materiály, které jsou pro jejich typický zvuk a eleganci už více než 160 let podstatné.

To číslo se v dnešním zrychleném a těkavém světě může zdát neuvěřitelné, ale matematika nelže. Prapraotec úspěšného podnikatelského rodu Antonín Petrof vyrobil své první piano roku 1864. O deset let později svou fabriku přestěhoval do současné lokality Na Brně – tehdy to bylo za městem, směrem na Brno –, kde firma sídlí dosud. Od té doby společnost vyrobila hodně přes 600 tisíc nástrojů, které momentálně vyváží do 65 zemí světa.

Jenže není nakonec taková tradice svazující? „Pořád si to nesete s sebou. Celý ten velmi silný příběh. Naše rodina má velkou historii, máme sepsaný rozměrný almanach, odkud detailně víme, co se v minulých letech odehrávalo. I nás převálcoval komunismus, nesměli jsme do továrny, protože jsme byli třídní nepřátelé,“ obrací se Zuzana Ceralová Petrofová do minulosti.

A připouští, že být další z nositelů slavného jména je kromě noblesy a úcty také tíživé. „Snažíte se s tím nějak poprat, protože máte ohromnou zodpovědnost. A je to velmi vyčerpávající. Protože to není obor, který by raketově letěl nahoru a kde bychom naše know-how používali jen k tomu, že nám ponese peníze. My se s tím fakt pereme.“ Na chvíli se odmlčí.

„Ale pořád to nevzdáváme. Pořád hledáme nové cesty. Jen jde o to, že se s tím každá generace pokaždé rve znovu. Tohle není byznys, který by byl na výsluní. Je to svým způsobem umění. Vyrobit náš nástroj není jen řemeslo, a už vůbec to není průmysl. Svým způsobem vytváříte umělecké dílo. A jakékoli umění a kultura jsou vždycky na posledním místě, protože na ně už moc peněz nezbývá. Je to pro nás skutečně ohromný závazek.“

Neustálé ptaní se, co by dělali slavní předci v dnešní situaci, přichází ve chvílích krize. A současná doba skutečně není pro výrobce hudebních nástrojů jednoduchá.

„Žádný trh není tak velký jako Čína, Amerika a velká část Evropy, aby kompenzoval takové propady prodejů, jaké potkávají všechny světové výrobce,“ zdůrazňuje Anna Petrof Prousková. A zmiňuje zahraniční konkurenty z Evropy i Asie, kteří loni museli skončit nebo kteří během letoška zavírají provozy.

A co královéhradecká továrna? „Hodně jsme se sestěhovali ve výrobě. Vlastně už obýváme jen téměř polovinu areálu v porovnání s dobou před dvěma třemi lety. Ale pro představu, abychom se vůbec na menší plochu dostali, trvá to vždycky několik let, protože máme rozpracovanou výrobu a nakoupené materiály, které se pořizují ve větším množství na roky dopředu, protože třeba musejí zrát. Takže je tam velká setrvačnost, a než se ten ‚parník‘ otočí, musíte dlouho točit kormidlem.“

Když prostřednictvím Anny přebírala vedení firmy už šestá generace, měla firma přes dvě stě zaměstnanců. Dnes jich v dílnách Petrofu pracuje okolo 130. „Němci skočí do kurzarbeitu a těžké časy přečkají,“ dodává její matka s odkazem na praxi našich sousedů, kdy zaměstnavatel svým pracovníkům na omezenou dobu kvůli nutným úsporám zkrátí pracovní dobu a ušlý příjem jim doplatí stát.

Z jejích slov je znát, že by podobnou možnost uvítala i v Česku. Kvůli tomu, že zaměstnanci Petrofu jsou vysoce kvalifikovaní, a pokud by je propustili, těžko později na uvolněné místo seženou někoho s podobnými schopnostmi a zkušenostmi.

Stejně tak je ale vidět, že obě nezdolné dámy stále hledají cesty vpřed. A myšlenkami nezůstávají na jednom místě. Dostávají se tak ke svému loňskému kroku, kdy Petrof začal vyrábět nejnižší řadu svých nástrojů ve spolupráci s jedním renomovaným producentem pian v Indonésii.

Promýšlely to dlouho a těžce. „Už roky předtím jsme vyráběli jiné značky v Číně, ale nikdy to nebyl přímo Petrof. V tom je největší změna. Zkušenosti s přenášením výroby jsme měli velké, ale báli jsme se někam dát přímo naši konstrukci,“ přibližuje složitost úvah mladší Anna.

Nakonec to ale vypadá, že se společnost přesně trefila do měnícího se vkusu zákazníků. „Převažuje více spotřební život. Lidé chtějí mít větší množství levnějších věcí, které snadněji vymění za jiné. Už to není tak, že by investovali třeba do nábytku na celý život.“

A Zuzana doplňuje: „Některé prvky tamního řešení jsou velmi unikátní, protože jsme chtěli udržet zvuk Petrofu a zároveň jeho konstrukci, přičemž jsme chtěli zákazníkům nabídnout levnější možnost hraní na naše nástroje, po níž léta volají. Máme ohlasy z Belgie, Rakouska, Německa, že ta piana jsou skvělá a že máme pokračovat. Pro nás jsou to dobré zprávy, protože rozhodnutí vyvézt know-how z Evropy bylo těžké.“

Kvůli získávání nových trhů letos jejich cesty opakovaně vedly do Afriky, Střední Asie, na Balkán i do východní Evropy. Obě přitom zdůrazňují, že jejich specifická branže vyžaduje ohromné množství trpělivosti. Piano se vyrábí tři čtvrtě roku až rok a vydrží klidně padesát až sto let, než je nástroj třeba vyměnit.

To už je úkol, který je jako stvořený pro rodinné podnikatelské klany, jež se o zákazníky starají napříč generacemi. Petrof přitom není jen rodina pokrevní: mnozí zaměstnanci jsou s firmou spjati tak, že tvoří vlastně taky jakési rodinné společenství. V hradecké továrně přitom navíc skutečně nějakým způsobem pracují snad všichni členové rodu. Například Adam Prousek, manžel současné výkonné ředitelky, je marketingový ředitel.

Oba přitom ve společnosti začali od základů a „nahoru“ se propracovali až postupně. Dokonce si vyzkoušeli stavbu vlastního piana, které se skládá z tisíců součástek – a nehrálo roli, že Anna je přímo z rodiny Petrofů.

Při takovém úzkém pracovním propojení nejbližších příbuzných se nabízí otázka, zda společně fungují jako výborně promazaný stroj, nebo se přece jen dostavuje rodinná „ponorka“. „Ta vždycky je,“ vyhrknou obě dámy naráz a pak se rozesmějí.

„Je to běžné u všech rodinných firem, které mají velkou zodpovědnost ke svému podnikání. Máme často jiné pohledy na to, jak by se některé situace měly řešit. Ale je to i výhoda, protože každá z nás přinese jinou myšlenku a společně můžeme najít takové řešení, které je pro společnost nejlepší,“ rozvádí to mladší Anna, která o sobě říká, že je spíše šetrný člověk a má ráda čísla, kdežto její maminka je velká vizionářka.

Ta připomíná, že do rodinného podnikání stále promlouvá i její otec Jan Petrof, který celou firmu po pádu komunismu zprivatizoval. „Řešil v té době úplně jiné věci než my a má na všechno ještě rozdílnější názor. Něco z toho, co nám ze svých zkušeností radí, se dá stále použít. Něco ovšem už ne – kvůli novým technologiím, možnostem, ale i změnám v myšlení dnešních zákazníků.“

Každopádně pro celou slavnou rodinu platí, co mi obě noblesní dámy říkají na závěr: „Když se máte rádi, všechno se dá směřovat k dobrému konci.“

Zuzana Ceralová Petrofová

- česká podnikatelka a představitelka páté generace rodiny Petrofů

- v současné době stojí v čele společnosti Petrof

- úspěšně navázala na tradici a i její zásluhou je firma jedním z nejvýznamnějších výrobců akustických pian v Evropě

- pravidelně se objevuje v žebříčku nejvlivnějších žen Česka byznysového magazínu Forbes

- získala řadu ocenění za své manažerské schopnosti, mimo jiné titul Manažerka roku

- je vystudovaná farmaceutka

Anna Petrof Prousková

- dcera Zuzany Ceralové Petrofové je již šestou generací slavného rodu

- od roku 2022 je CEO celé společnosti, byla i její obchodní ředitelkou

- je absolventkou VŠE a sama o sobě říká, že má ráda čísla a tabulky

- za jejího vedení probíhá restrukturalizace rodinné firmy

- do fungování Petrofu se zapojila už jako teenagerka, kdy prodala první piano

- ikonický nástroj firmy si také sama vyzkoušela sestavit