V blízkosti ukrajinské hranice se dle posledních zpráv podpořených satelitními snímky nachází až sto tisíc ruských vojáků a další do oblasti pravděpodobně míří. Ve stejné době se ukrajinská armáda, která už osmým rokem žije s vědomím, že se může kdykoli dostat do otevřeného střetu s vojensky výrazně silnějším sousedem, připravuje na sílící riziko eskalace a otáčí pohled také na západ v očekávání podpory. Jenže zatímco USA, Británie, a dokonce i Česko reagují vojenskou pomocí v podobě dodávek zbraní, munice či pomoci s výcvikem, klíčová země Evropské unie, Německo, plánuje otevření „Úřadu vodíkové diplomacie“ v Kyjevě a vývoz zbraní na Ukrajinu odmítá.

Pokud by to někdo chtěl přičítat obecné zdrženlivosti Německa v exportu zbraní, dost by se pletl, protože ten v loňském roce trhal rekordy, když přesáhl částku devíti miliard eur. (Cílovou destinací byl převážně Egypt.) Je tedy opravdu důvodem obava z další eskalace konfliktu, nebo se jedná jen o pokračování dlouhodobé neochoty Berlína zaujmout vůči Moskvě tvrdší postoj?

Rus s německými přáteli

Německá zdráhavost pravděpodobně pramení z ekonomických zájmů, a to především v energetice. Nejednalo by se o první případ, kdy snaha o udržení stavu „business as usual“ dostává Německo, které jindy rádo akcentuje lidskoprávní politiku a dodržování mezinárodního práva, do schizofrenní pozice. Alternativním vysvětlením by pak totiž mohlo být už jen to, že Vladimir Putin, který v mládí působil v řadách KGB ve východním Německu, je Rus s největším počtem „kamarádů“ v Berlíně.

Očekávání, že dlouhodobý kurz německé zahraniční politiky vláda nového spolkového kancléře Olafa Scholze z řad SPD otočí o 180 stupňů, nejspíš zůstanou nenaplněna. V jeho domovské politické straně má hluboké kořeny, jimž dává konkrétní tvář osoba Gerharda Schrödera. Ten jako bývalý předseda SPD (1991–2004), bývalý spolkový kancléř (1998–2005) a stále aktivní člen SPD zastává pozice předsedy výboru akcionářů konsorcia Nord Stream AG a předsedy dozorčí rady společnosti Rosněfť. V budoucnu ovšem může nastat situace, kdy Scholz přes veškerou neochotu bude muset otočit, protože ho k tomu dotlačí vývoj událostí.

Ribbentrop–Molotov naruby

Kdo nezná svou minulost, je odsouzen ji opakovat, řekl George Santayana. K čemu ale dochází v případě, že svou minulost znám, ale na mém jednání se to neprojeví? Nenaplňuje se v takovém případě Einsteinova definice šílenství (dělat stejnou věc znovu a znovu a očekávat jiné výsledky)? Současný vztah Německa s Ruskem nabízí s určitou mírou nadsázky historickou analogii v podobě paktu Ribbentrop–Molotov s tím, že role stran jsou opačné a rizikem pro mír v Evropě je nyní Rusko. Historická zkušenost tedy říká, že ústupky agresorovi, jehož územní apetit roste, mohou sice krátkodobě přinést mír, ale z dlouhodobého hlediska povedou stejně k válce. Získaný čas je následně vykoupen ztrátou cti a důvěry těch, již spoléhali na naši pomoc. Co by tedy Německo mělo nyní dělat?

Bezpečnostní teorie říká, že státy vstupují do válečného konfliktu na základě přesvědčení, že mají naději v něm získat takovou převahu, která povede k prosazení jejich vůle a naplnění jejich zájmů. Německo má tedy největší šanci podílet se na pokračování míru v Evropě tím, že se stane součástí vzorce, který ruské straně toto přesvědčení vezme. Cesta k tomu není složitá, stačí se držet alianční mantry v podobě D&D (defense and deterrence – obrana a odstrašení), a to v podobě větší podpory Ukrajiny a ostřejší rétoriky vůči Moskvě. K přehodnocení je zralý také přístup Německa k obranným výdajům, které se dlouhodobě pohybují v rozpětí od 1,14 do 1,4 procenta HDP. Vybudování takové pozice by zároveň pomohlo posílit roli Německa jako lídra další integrace v Evropské unii, o kterou jednoznačně stojí. Tím se ale bez schopnosti být v zahraničněpolitických otázkách rovnocenným partnerem velkých hráčů, jako jsou USA a Rusko, stát nemůže. 

Autor je vydavatelem týdeníku Hrot