letadla F-35
Shutterstock.com
Evropě rostou vojenské rozpočty, ale stále střílí naslepo
Evropská unie konečně rozvazuje vojenskou kasu. Obranné rozpočty rostou tempem, které by ještě před pár lety znělo jako science fiction. Jenže jak varuje Evropská obranná agentura (EDA), víc peněz neznamená automaticky větší bezpečnost. Bez koordinace a jednotných standardů zůstává evropská obrana složitým puzzle, jehož dílky k sobě nepasují.
šéfredaktor
Podle EDA členské státy EU letos vydají na obranu 381 miliard eur. To znamená meziroční nárůst o 11 % a vůbec poprvé dosažení dvouprocentního cíle NATO, ke kterému se EU zavázala už v roce 2014. Jenže na červnovém summitu v Haagu alianční lídři posunuli metu na 3,5 % HDP do roku 2035. Pro Evropu to znamená zvednout roční rozpočty na zhruba 635 miliard eur – cíl, který zní ambiciózně, ale zůstává neuchopený.
Ačkoliv EU není vojenskou aliancí a jen 23 jejích členů je současně v NATO, EDA používá alianční měřítka jako lakmusový papírek pokroku. Téměř všechny státy – kromě neutrálních Irska a Malty – letos zbrojní výdaje navýšily. Nejvýrazněji Česko, Německo, Lotyšsko, Nizozemsko, Polsko, Rumunsko a Švédsko. Přesto třeba Nizozemsko stále nedosáhlo ani dvouprocentního prahu.
Raketa bez navigace
Od ruské invaze na Ukrajinu v roce 2022 evropské výdaje na vojenské vybavení dramaticky rostou – z 51 miliard eur v roce 2021 na loňských 88 miliard. Letos by díky novým zakázkám a půjčkám v rámci programu SAFE měly dosáhnout až 100 miliard eur.
Ale jak trefně poznamenal místopředseda EDA André Denk: „Nejde o to, kolik peněz utratíme, ale jak je utratíme.“ A právě v tom je kámen úrazu. Evropská komise ve svém nedávném Bílém dokumentu pojmenovala chronické neduhy: nekoordinované nákupy, nekompatibilní technologie a závislost na komerčních, narychlo koupených řešeních.
EDA varuje, že pokračující spoléhání se na tzv. COTS produkty (komerčně dostupné vybavení) a roztříštěnost zbrojních systémů ohrožují efektivitu celé obranné politiky. Na rozdíl od Spojených států, kde je repertoár techniky úzce specializovaný, Evropa se topí v přemíře různých platforem, které komplikují logistiku, výcvik i koordinaci.
Orchestr bez dirigenta
Nick Witney, první šéf EDA, popisuje situaci výstižně: evropské přezbrojení dnes připomíná „velmi zmatenou a překrývající se scénu“, kde „nikdo vlastně neví, kdo to celé řídí“. Proliferace bilaterálních a multilaterálních projektů vytváří džungli iniciativ, kde každý hraje na vlastní notu.
Místo jednoho dirigenta tu máme orchestr, v němž si každá sekce přinesla vlastní partituru – a výsledkem není symfonie, ale disharmonie. Státy se zdráhají svěřit rozhodovací pravomoci nadnárodním strukturám, a tak se společné zakázky stále rodí těžce.
