M1 Abrams tank
Shutterstock.com
F-35, Patriot a spol.: Evropská obrana made in USA
Evropa stojí na prahu dekády vojenských nákupů, která otřese kontinentální ekonomikou stejně jako politickým směřováním. Po letech podfinancování se z armádních skladů drolí rez a z plánů na modernizaci stává povinnost. S rozhodnutím NATO navýšit obranné rozpočty na 3,5 % HDP nastává otázka: investovat doma, nebo nakupovat americké zbraně na klíč?
šéfredaktor
Think-tank Bruegel spočítal, že jen pro 23 členských států NATO z EU to znamená každoroční navýšení výdajů o téměř 270 miliard eur. Většina těchto peněz poputuje do zbrojního průmyslu a náboru vojáků. Jenže jakmile se otevřou peněženky, roztáčí se i starý evropský kolotoč rozdílných priorit.
Americké zbraně jako rychlá náplast
Kdo chce rychle splnit cíle NATO a zároveň ukázat sílu, sáhne po osvědčené – a často velmi drahé – americké výbavě. F-35? Špičkový stíhač s cenovkou, která vám vyrazí pojistky. Patriot? Jedna baterie za miliardu dolarů a každý přilétající interceptor za čtyři miliony. Krásně se to sčítá a ještě lépe to vypadá ve výkazech.
„Velké nákupy zbraní jsou nejrychlejší cestou, jak vykázat pokrok po letech zanedbávání,“ shrnuje podtext této strategie Aurélie Pugnet.
V srpnu se několik evropských zemí rozhodlo nakoupit další Patrioty, čímž si nejen navýšily rozpočet, ale i závislost na amerických dodavatelích. Přitom existuje levnější alternativa z Evropy – francouzsko-italský systém SAMP/T s raketami Aster 30. Zhruba o třetinu levnější.
Ale levnější neznamená lákavější. Pro mnohé evropské vlády je prioritou rychlost – a tu americký zbrojní průmysl umí. Nebo jihokorejský.
Evropská cesta: pomalejší, ale vlastní
Na opačném konci spektra stojí země jako Francie a Španělsko. Podle nich není obrana jen o číslech a přezbrojení, ale i o soběstačnosti. A také o tom, komu v krizi důvěřovat.
Francie se už dlouho drží politiky „kupuj evropské“. Místo amerických zbraní raději investuje do společných projektů – například do ambiciózního (a drahého) programu FCAS, budoucí generace evropských stíhaček, na němž spolupracuje s Německem a Španělskem. Tím si nejen pěstuje vlastní průmysl, ale i udržuje kontrolu nad klíčovými technologiemi.
Španělský premiér Pedro Sánchez navíc otevřeně zpochybnil samotný princip nového cíle NATO. Tvrdí, že Španělsko dokáže naplnit své závazky i s nižšími výdaji. Pro NATO je to však už uzavřená kapitola – v červnu spojenci na summitu v Haagu plán posvětili a každý rok budou podávat hlášení.
Polská zbrojní horečka
Pak je tu Polsko. Jasný lídr evropského přezbrojování. Během pěti let Varšava zdvojnásobila rozpočet na obranu, nabrala desetitisíce nových vojáků a rozjela nákupy jako na Black Friday.
F-16? Modernizované. F-35? Objednané. K tomu stovky tanků, vrtulníků, raketometů. A třeba i 189 jihokorejských tanků K2. Poláci berou, co je k mání. Hlavně rychle.
Pro Varšavu je klíčem čas. Proto se tolik sblížila s jihokorejskými zbrojaři. Zato evropské projekty jí přijdou jako zdlouhavé, komplikované a s nejistým výsledkem. Polsko zůstává věrné americkým zbrojařům – a ti věrnost oplácejí dodávkami na čas.
Jenže právě ta věrnost Americe se po návratu Donalda Trumpa do Bílého domu stává čím dál spornější investicí.
Kupujeme si přízeň?
Evropa roky předpokládala, že nákup amerických zbraní rovná se lepší vztahy s Washingtonem. Logika byla jednoduchá: když od vás nakupuju, pomůžete mi, až půjde do tuhého.
Jenže Trumpova nová administrativa dala jasně najevo, že sympatie se nedají koupit. A bezpečnostní garance už vůbec ne. Spojenci teď začínají přemýšlet: dává nákup amerických zbraní vůbec smysl?
Kritici varují, že pokračující závislost na americké technologii Evropu nikam neposune. Spíš naopak – oslabuje domácí průmysl a prodlužuje dobu, kdy se kontinent neobejde bez americké pomoci. Navíc nový cíl NATO neobsahuje žádné pobídky ke koupi evropských zbraní. A tak vítězí ten, kdo dodá nejrychleji – často právě USA nebo Jižní Korea.
Ceny letí vzhůru. Od invaze na Ukrajinu stouply náklady na dělostřelecké granáty NATO ráže 155 mm ze dvou tisíc eur na osm tisíc. A to se ještě nepočítají zpoždění evropských výrobců, kteří nestíhají plnit objednávky.
Výsledkem je hon na optický efekt místo reálné síly. Nákupy, které sice vypadají draze a silně, ale ve skutečnosti často jen „plní kolonku“.
