O Národním akreditačním úřadu pro vysoké školství se za šest let, co existuje, příliš nepsalo. Trochu se to změnilo v posledním roce, kdy i Hrot informoval o plagiátech na Mendelově univerzitě v Brně (č. 18/2022) nebo o existenčních potížích politologické vysoké školy v Kutné Hoře (č. 32/2022). V případě těchto kauz úřad reagoval odebráním akreditací.

„V prvé řadě nám nejde o nějaké skandály. Naším cílem je, aby zájemce o vysokoškolské vzdělávání dostával ucelené informace. Aby si mohl vybírat z vysokých škol, které dodávají pravdivé informace, a v případě, že se pro některou z nich rozhodne, aby mu vzdělání bylo poskytováno v co nejvyšší možné kvalitě,“ říká Ivan Barančík, předseda úřadu, který v září předává funkci Robertu Plagovi, bývalému ministru školství.

Myslím, že do značné míry je to způsobeno odlišným postavením komise a úřadu. Komise dávala například v případě akreditací vysokým školám pouze doporučující stanoviska, byť v řadě případů byla pro ministerstvo závazná. Měla tak velký prostor pro komunikaci, neboť rozhodnutí nakonec bylo na ministerstvu. Akreditační úřad oproti tomu přímo rozhoduje. To na něj vyvíjí větší tlak a zároveň jsme vázáni zákonem, postupujeme podle správního práva. I kvůli tomu často nemůžeme informovat o všem, co by třeba novináři rádi, a tak je naše medializace možná menší.

Je zajímavé, že zmiňujete právě tyto dvě kauzy, protože shodou okolností u obou jsem byl nějakým způsobem přítomen, jelikož v akademickém prostředí působím přes dvacet let a v dobách těchto kauz jsem byl za soukromé školy místopředsedou České konference rektorů. Neboli velmi dobře vím, o co v těch případech šlo, a právě zkušenosti z těchto situací jsem následně využil při jednáních o novele vysokoškolského zákona, na jehož základě zanikla komise a vznikl úřad. První dva roky jsem byl na úřadu místopředsedou, poslední čtyři roky předsedou. A byť se vám může zdát, že jsme toho moc viditelného neudělali, myslím si, že to není pravda. Po celou dobu naše úsilí směřuje k tomu, aby adresátem naší péče byl student. My tedy po vysokých školách požadujeme, aby zájemce, když se hlásí na některou z těchto institucí, přesně věděl, do čeho jde. Aby dostával ucelené informace, aby si mohl vybírat z vysokých škol, které dodávají pravdivé informace, a v případě, že se pro některou z nich rozhodne, aby mu služba – vysokoškolské vzdělání – byla poskytována v co nejvyšší možné kvalitě. Neboli nám v prvé řadě nejde o nějaké skandály…

To si myslím, že není špatně. Ostatně spoustu let jsem strávil ve vedení soukromých vysokých škol nebo výukou na nich. A ty dobré poznáte i podle toho, že studenti se sami zajímají o kvalitu studia. Byl jsem svědkem řady situací, kdy student přišel s tím, že si platí nemalé školné, ale nebyl s něčím spokojen a požadoval, aby došlo k nápravě. Tak je to podle mě v pořádku a bylo by skvělé, kdyby každý student měl od školy nějaká očekávání a záleželo mu na kvalitě. Veřejným zájmem by tedy mělo být, aby sám posluchač od školy něco vyžadoval, a to něco aby bylo kvalitní studium.

Dovolím si poznamenat, že ta vámi zmíněná masifikace je rovněž ve veřejném zájmu. Jednoduše řečeno, na tom, že čím dál víc lidí déle a více studuje, nevidím nic špatného. Nejsem příznivcem pohledu, že vysoké školy mají být záležitostí pro elitu, jen ty nejlepší z nejlepších. Problémem by ale bylo, kdyby se kvůli počtu studujících snižovaly požadavky na studenty.

Nemusí to tak být. Dodnes si vzpomínám na jednoho studenta, kterého jsem učil a u něhož jen málo lidí očekávalo, že skutečně absolvuje. Měl totiž poruchu autistického spektra a frontální, nepříliš individualizovaná výuka typická pro vysoké školy pro něj nebyla to pravé. On sám to však pojal jako výzvu. Poctivě se učil, využíval možností konzultací s učiteli, prostě si všechno oddřel. Nemuseli jsme kvůli němu snižovat laťku, požadovalo se od něj totéž co od jeho spolužáků. A zvládl to. Neboli není to o tom, že škola má snižovat laťku, ale o tom, že by měla nastavit takový režim, že i méně schopné studenty nakonec vhodnou motivací a prostředky dovede k vytouženému cíli.

I tohle s vysokými školami často řešíme. Vzdělávací instituce mají skvělou možnost, jak bojovat se studijní ne­úspěšností, a to ještě před úplným začátkem studia: prostřednictvím přijímacího řízení. V něm mohou testovat znalosti uchazečů i jejich studijní předpoklady. Akreditační úřad sleduje, jak jednotlivé školy přijímají studenty, jaké na ně kladou požadavky. Často jim doporučujeme, aby požadovaná kritéria přehodnotily, ale v konečném důsledku je to samozřejmě přímo na té konkrétní škole…

foto Tomáš Novák, týdeník Hrot

Ano, protože i když v oblasti vysokého školství došlo k určitým úpravám ve financování, pořád jsou hlavní peníze za hlavu. Proto si stále stojím za tím, a to dlouhodobě, že českému vysokému školství by pomohlo zpoplatnění studia. Vím, že je to těžký krok, politicky velmi třaskavý, ale prospěl by všem. Vycházím z jednoduchého předpokladu: když za něco platím, tedy si pod tím představím konkrétní částku, moc dobře si rozmyslím, kde chci ty peníze investovat, a více přemýšlím, jak jsem spokojený se službou, která je mi za ně poskytována. Zpoplatnění studia by do značné míry eliminovalo ty, kteří si jdou studium „jen zkusit“, zároveň by se mladí lidé více zabývali věhlasem, kvalitou a historií školy, na niž se hlásí. A učitelé by díky tomu vzdělávali pouze lidi, kteří jsou motivováni i jinak než jen vytouženým diplomem.

Nejvíc by se mi líbil model, který je typický právě pro anglosaský svět, ale u nás je zatím ještě v plenkách. Donátorský systém, kdy by se do financování studia zapojil nějaký bohatý člověk nebo firma, nejlépe absolvent dané školy. Ostatně teď nedávno vyšel nový žebříček nejlepších světových univerzit, Academic Ranking of World Universities. Nelze si nevšimnout, že ty úplně nejlepší instituce jsou soukromé. Jsou to ale takové školy, jež vystudovali lidé, kteří následně byli velmi úspěšní, vydělali velké peníze a časem začali úspěch své alma mater oplácet. Myslím, že i podle toho poznáte kvalitní školu – že když se někde objeví její jméno, přihlásí se k ní přední byznysmeni, vědci, politici, lékaři, právníci a další. Jeff Bezos nebo George Soros financují provoz vysokých škol, jež absolvovali, a moc dobře vědí proč. Kromě jiného po nich ale požadují, aby kvalita vzdělávání zůstala zachována či se ještě zvyšovala. Což je logické. Také jste vystudoval vysokou školu a rád si o ní přečtete, že se jí daří a patří mezi ty nejlepší. Ale když se potýká se skandály, tolik se k ní už hlásit nebudete.

To jste naši činnost hodně zúžil. Není to jen o akreditacích, ale také o průběžné kontrole, kultivaci vysokoškolského prostředí a rovněž o tom, že dáváme školám zpětnou vazbu, jaké jsou požadavky státu, sjednocujeme praxi na školách – tedy aby studijní program nějakého názvu nevypadal na jiné škole pod stejným názvem úplně jinak… Sledujeme, aby výuka na školách šla ruku v ruce s nejnovějšími trendy, šla naproti požadavkům praxe, měla vhodně zaměřené a vzdělané pedagogy a rovněž aby škola přispívala k rozvoji vědy. Samotné akreditace jsou tedy jen špičkou ledovce. Mnohem více práce je v tom, co není tolik vidět – v komunikaci se školami, ve výměně informací a podobně. Spousta škol se na nás obrací například ve věci standardů, tedy toho, co je obecně po všech vyžadováno, aby splňovaly, například počet učitelů, publikační činnost, materiální zabezpečení. Standardy aplikujeme na každého stejně, ale samotné rozhodování například o akreditaci je již velmi individuální.

To je pravda. Činíme tak třeba proto, že škola možná nevyhoví některým ze standardů, ale jednání konkrétní vysoké školy dokazuje, že má zájem na tom zapracovat a vše naplnit dle zákona. A my pak průběžně sledujeme, zda se jí to povedlo. Ostatně v otázce akreditací máme opravdu široké možnosti. Když máme pochybnosti, můžeme ji vydat i na velmi krátkou dobu, třeba jen na několik let. A pokud objevíme závažné problémy, můžeme varovně zvednout prst, tedy omezit akreditaci, což spočívá v zákazu přijímat nové studenty. Pokud je to opravdu velký problém, akreditaci můžeme i odebrat. To je ale výjimečné. Osobně mi dělá radost, že za dobu fungování úřadu už školy většinou pochopily, co se po nich chce, a žádosti o akreditace posílají ve vysoké kvalitě, kdy nemáme důvod jim nevyhovět.

To je pro nás velké téma. Institucionální akreditace v podstatě znamená přenos práva vytvářet studijní programy na samotnou školu. Jakmile škola obdrží institucionální akreditaci v některé z oblastí vzdělávání, které definuje zákon o vysokých školách, už nepotřebuje náš souhlas s tím, aby mohla vyučovat nový program. Na institucionální akreditaci zatím dosáhly především velké školy univerzitního typu s určitou tradicí a věhlasem. Už jsme učinili několik kontrol, jak školy s touto akreditací nakládají, zároveň od nich pravidelně dostáváme kontrolní zprávy. Můj pocit je zatím takový, že některé školy vzaly institucionální akreditaci trochu po svém. Podle zákona totiž mají nové studijní programy otevírat pouze za předpokladu, že naplní standardy definované nařízením vlády, nikoli školy samotné, ale státu, respektive jak je aplikuje akreditační úřad.

Myslím, že do budoucna bude potřeba, aby se úřad podíval, zda jsou výklad a aplikace našich standardů ve školách prováděny obdobně či stejně jako na úrovni celostátní u akreditačního úřadu. V některých případech jsem zatím měl určité pochybnosti. Bude potřeba, aby spolupráce se školami v této věci byla ještě užší a intenzivnější. Pokud se ukáže, že některé školy nejsou schopny dodržet kritéria kvality podle našich standardů, musí se to řešit. Jak jsem již řekl, v krajních případech je pravomocí úřadu rovněž akreditace odebírat.

Ještě není ukončeno. Škola se odvolala k přezkumné komisi úřadu, která může naše rozhodnutí odebrat akreditaci zvrátit. Očekávám, že tato přezkumná komise by měla rozhodnout asi do jednoho či dvou měsíců.

Podněty k nápravným opatřením jsou u nás dvojího charakteru. Buď je získáme my z vlastní zkušenosti a praxe, například namátkovou kontrolou, nebo jsou zvenčí. V tomto případě došel podnět zvenčí. Měli jsme se zaměřit na cizojazyčné práce obhájené na tamní ekonomické fakultě. Někteří zahraniční studenti se totiž ve své domovině museli vzdávat významných politických funkcí, protože byli některými odborníky a následně médii podezíráni z plagiátorství.

Přesně tak, to nám nenáleží. My posuzujeme systém, zda daná škola je schopna odhalit plagiáty a jak na to reaguje. Pokud vyhodnotíme, že je systém nefunkční, vykazuje vady, jako například že protokoly o obhajobách nejsou kompletní, studium bylo nestandardně krátké, a navíc se stane, že ani vedoucí práce, ani oponent či státnicová komise neodhalí plagiát, tak to je důvod k nápravnému opatření. Ještě dodám, že něco jiného je, když se to stane jednou, když jde o výjimečný případ, který lze nějak vysvětlit.

foto Tomáš Novák, týdeník Hrot

Teď budu hovořit obecně, nikoli konkrétně k této jedné univerzitě. Většina vysokých škol využívá systému Theses, který pracuje s databází českých kvalifikačních prací. To znamená, že pokud přes tento systém přezkoumáte závěrečnou práci, dozvíte se, které pasáže byly použity jinde. A můžete zkontrolovat, zda jsou řádně ocitovány, případně v jaké souvislosti byly použity jinde. Pokud však něco napíšete v češtině nebo anglič­tině, přitom původní jazyk byl třeba němčina, tento systém už to neodhalí. Žijeme ale v globalizované době a ve vysokoškolském prostředí nelze plagiá­ty tolerovat v žádné podobě.

Určitě ne akreditační úřad. Jsem přesvědčen o tom, že když už si škola akredituje cizojazyčný studijní program, třeba v angličtině, musí být schopna v daném jazyce rovněž odhalit plagiáty. Nejzásadnější figurou v celém systému je vedoucí práce. Pokud je školou orientován k tomu, že má přehled o studentovi, že ho průběžně vídá, průběžně dostává části práce k připomínkám, nemůže se stát, že celým systémem až k diplomu projde stoprocentní překladový plagiát. Pokud se to stává, navíc opakovaně, je systém špatně nastavený a takto nelze realizovat studijní program.

Řada lidí by se mnou mohla nesouhlasit, ale toto si musí vyřešit škola. Pokud chce vyučovat v cizím jazyce, je její povinností poradit si. Uvedu příklad. Když školy žádají o akreditaci, její prodloužení a podobně, jednou ze součástí spisu je spolupráce se zahraničními školami. Ta spolupráce ale nemá být jen na papíře, aby to vzletně vypadalo, s kolika světovými školami se recipročně domluvíte, že se jakoby máte rádi, musí to být spolupráce skutečná. Třeba taková, že vám daná škola zprostředkuje přístup do své národní databáze kvalifikačních prací. Neboli pokud vyučuje česká škola v angličtině a spolupracuje s anglickojazyčnou školou, součástí spolupráce by mohla být i vzájemná možnost kontroly nad plagiáty. Znovu ale opakuji: to je povinností školy. To za ni nemůžeme ani nemáme domlouvat my. V tomto ohledu jsem v minulosti hovořil i s rektory: nechat si akreditovat nějaký byznysově zajímavý studijní program světového formátu je možná hezké, ale zároveň takový program nemůžeme zapouzdřit v českém prostoru.

Platí to, hloubková kontrola probíhá. Naším cílem je zjistit, zda podobně jako na jedné z fakult nedocházelo k systematickým selháním i jinde. Je to náročný proces, ve kterém nezkoumáme jen dokumentaci, ale také kontroloři navštívili školu samotnou, hovořili se zdejšími zaměstnanci, seznamovali se se situací přímo na místě.

Naše kontrola určitě nebude ovlivněna termínem prezidentských voleb. Jak jsem řekl, je to velmi složitý proces, kterého se aktivně účastní i samotná kontrolovaná škola – může se vyjádřit k výsledkům kontroly, pak se proti nim třeba i odvolat. Takže v tuto chvíli opravdu nemůžu sdělit, kdy zveřejníme nějaké výsledky.

Tato škola měla takzvanou starou akreditaci, kterou jí udělilo ministerstvo školství ještě na základě souhlasného stanoviska tehdejší Akreditační komise. Znamená to, že škola již nemohla přijímat nové studenty, pouze nechat dostudovat ty stávající. Problém je, že vedení školy si nepožádalo o udělení nové akreditace. To znamená, že my jsme se o těch problémech nemohli dozvědět na základě vlastní kontrolní činnosti, ale zároveň jsme nedostali ani žádný podnět zvenčí. Neboli věděli jsme, že taková škola existuje a na absolvování tu ještě čeká několik desítek studentů, ale o vnitřních problémech jsme netušili. Škola například má povinnost nás informovat, pokud se mění osoba garanta. Tady nám ale nikdo tu informaci nezaslal. Že je něco špatně, jsme tak zjistili až ve chvíli, kdy na školu byl podán insolvenční návrh. Jakmile jsme se to dozvěděli, reagovali jsme okamžitě. Rada úřadu během čtrnácti dnů na nejbližším zasedání zahájila správní řízení o odebrání akreditace, tedy aby škola již nemohla nadále vyučovat a pořádat státní zkoušky. Navíc jsme zaslali ministerstvu školství podnět k tomu, aby tato VŠ přišla o státní souhlas, což by znamenalo její faktický zánik. Za sebe tedy mohu říci, že úřad nebyl pasivní, nic záměrně neprotahujeme. Ale bohužel jsme o těch skutečnostech, které jste v Hrotu detailně popsali, dříve nevěděli.

Myslím, že k žádným zásadním změnám nedojde. Nový předseda jistě bude chtít navázat na naše snažení, tedy aby úřad byl ve svých rozhodnutích předvídatelný a čitelný. 

Ivan Barančík (68)

• Právník a předseda Národního akreditačního úřadu pro vysoké školství, dříve jeho místopředseda.

• Od roku 1997 externě vyučoval na střední škole, vyšší odborné škole.

• Od roku 1998 se aktivně podílel na založení soukromé Vysoké školy logistiky v Přerově, kde následně působil tři roky jako prorektor pro studium a od roku 2007 jako rektor až do roku 2016.

• Byl rovněž místopředsedou České konference rektorů pro záležitosti organizační a legislativní.

• Odborně se věnuje legislativě v oblasti logistiky a dopravy.