Kdyby byl hrdina filmu Apokalypsa kapitán Willard neměl na starost utajenou misi vietnamské války, mohl se na své lodi vydat proti proudu Mekongu, největší indočínské řeky, podstatně dále než nějakých 200 kilometrů za vietnamsko-kambodžskou hranici. Kdyby vydržel nějakých tisíc dalších kilometrů, dostal by se do míst, kde řeka tvoří hranici mezi Thajskem a Laosem. A kdyby tak učinil těsně po začátku letošního roku, viděl by, že řeka je v celé skoro kilometrové šíři nečekaně čistá a modrá.

Nejspíš by netušil, že je svědkem sice hezky vypadajícího, ale přesto vážného problému. Mekong – jeden z jeho místních názvů zní Matka vod – má v těch místech být zanesený kalem a šedohnědý. Není-li, znamená to, že jeho proud je příliš slabý.

To je potíž hned dvojího druhu: zaprvé to přímo ohrožuje živobytí téměř 70 milionů lidí, kteří na řeku spoléhají jako na hlavní zdroj obživy, mnohdy přímý. Zadruhé to znamená, že voda zůstává výše po proudu v sérii přehradních nádrží. Většina z nich patří Číně, která si s vodou dělá, co si zamane, a ve věci hospodaření nerespektuje ani staré tradice, ani nové dohody.

Zdvořilá komise

Protože má Mekong pro zemědělství čtyř indočínských zemí (viz mapa) zásadní význam, vytvořily nadnárodní organizaci Mekong River Commission, která stav vody sleduje, podává jednotlivým vládám hlášení a doporučuje jim, jak konat. Další dvě země mají pouze status pozorovatele – a tam problém začíná, protože kromě Myanmaru je druhou pozorovatelskou zemí právě Čína. MRC nemá výkonnou pravomoc ani v jednání s vládami čtyř zemí na dolním toku; ve vztahu k Číňanům může být tak nanejvýš zdvořilá.

Právě tak učinila i letos v lednu, když zjistila, že „sucho, hydroenergetické operace na přítocích Mekongu a přiškrcení proudu z čínské přehrady Ťing-chung“ jsou příčinou nečekaného zhruba metrového poklesu hladiny. „Hladina v oblasti začínající těsně pod přehradou Ťing-chung a končící v blízkosti (laoské metropole) Vientiane začala prudce kolísat, což značně ztížilo roli tamních úřadů v přípravě na možné dopady,“ citoval server thediplomat.com Winaie Wangpimoola, ředitele divize MRC pro technickou podporu.

Daniel Deyl

Právě čistota vody (modré zbarvení navíc řece dodávají řasy na dně řeky, za běžného stavu věcí skryté pod bahnitou vodou) přitom ukazuje na to, že v poklesu hladiny mají prsty Číňané. Naposledy byl takový jev k vidění v roce 2019 – a na ten nevzpomínají indočínští vodohospodáři v dobrém.

Jak bylo řečeno, MRC se obvykle velmi snaží, aby formulace jejích prohlášení Číňany nijak nepopudily. Nejpozději od roku 2019 však je zjevné, že 11 velkých přehrad, jež Peking nechal během posledního čtvrtstoletí na řece postavit v sousední provincii Jün-nan (viz mapa), mění na celém dolním toku pravidla hry o přežití.

Loni v dubnu zveřejnila americká výzkumná a konzultační skupina Eyes on Earth studii, podle níž předloni zadržovaly čínské přehrady vodu z monzunových dešťů po šest měsíců, než jí část pustily po proudu – najednou a bez varování.

Diplomatický tlak

Zpráva se samozřejmě stala diplomatickou zbraní: administrativa amerického prezidenta Donalda Trumpa ji využívala k obrácení veřejného mínění v oblasti proti Číně, jak píše hongkongský deník South China Morning Post. Peking naopak tvrdí, že jeho tah pomohl odvrátit sucho i záplavy (ačkoli na dolním toku bylo předloni k vidění obojí).

Opatrný tlak však zřejmě alespoň nějaké ovoce přinesl. Když došlo na snížení a zmodrání hladiny Mekongu letos v lednu, Číňané na výzvu komise zareagovali. Krátce poté informoval Peking země sdružené v MRC, že se čínské přehrady naplňují a že „normální provozní stav“ bude obnoven 25. ledna.

To se sice stalo, ale data, která má komise k dispozici, vypovídala v následujících týdnech o silném kolísání hladiny. Komise znovu vyzvala Čínu, aby podávala informace, a sice včas a pravdivě. (Prostoru pro zdvořilost není vyloženě mnoho.)

Celkem vzato jsou země na dolním Mekongu vydány Číně na milost a nemilost. Co hůře, stěží si mohou namlouvat, že se jejich situace postupem doby nějak zásadně zlepší. Zdá se totiž, že přírodní i politické trendy hrají proti nim. Číňané (podle amerického think-tanku Stimson Center, jenž se oblastí zabývá) považují vodu v Mekongu za svoji komoditu, nikoli za sdílený přírodní zdroj, s nímž je třeba zacházet podle dohod s jinými zeměmi.

Ani kapka nazmar!

Peking se řídí heslem, že ani kapka čínské vody by neměla být k dispozici komukoli jinému, dokud za ni Čína nedostane zaplaceno nebo dokud ji nevyužije pro sebe. Pracovníci Stimson Center na tuto formulku narazili při každém svém jednání s čínskými úřady. Ačkoli ji Číňané jako oficiální politiku vůči zemím na dolním Mekongu nikdy nevyhlásili, zjevně se podle ní rigidně řídí. Jedním z nepřímých důkazů toho je fakt, že Čína nikdy nepodepsala žádné dohody stran nakládání s vodou ze svých 40 přeshraničních řek.

Pozice Pekingu je taková, že čínská část povodí Mekongu dodává jen malou část celkového objemu vody, která řekou na jejím dolním toku protéká. To má háček: je to pravda za normálního stavu věcí, ale když přijde suchá sezona, tvoří čínský podíl až 40 procent veškerého průtoku. A suchá sezona přichází často, zhruba jednou za tři až čtyři roky.

Část problému je v tom, že ačkoli země na dolním Mekongu vnímají vodní politiku Pekingu jako silně unfair, při pohledu na čínskou situaci se jí nelze moc divit. Čína má potíže se zásobováním svého početného obyvatelstva pitnou vodou. Protože má několik velkých řek (Jang-c’-ťiang, Žlutá řeka, Chej-lung-ťiang, již známe spíše jako Amur, Chuaj-che a vnitrozemská řeka Tarim), v globálních statistikách se to nedočtete; podle nich je Čína ve stejné kategorii jako Česko. Ve skutečnosti však jsou rozsáhlé oblasti země podobně suché jako země arabského světa. V každém případě je čínské okolí Mekongu podstatně sušší než země na jeho dolním toku.

Indočínská poušť?

Druhá věc je, že Číňané drží svoji vodohospodářskou politiku, či alespoň její motivace, důsledně pod pokličkou. Na všech 11 přehradách, které země na Mekongu má, jsou vodní elektrárny připravené ke spuštění. Informace Stimson Center však mluví o tom, že běží jen velmi zřídka. Schraňovat v nich vodu pro případ potřeby tedy dává dobrý smysl – zejména v případě, že si můžete dovolit ignorovat potřeby zemí, které leží „pod vámi“.

Možností, jíž se země na dolním Mekongu obávají takřka nejvíce, je to, že Peking připravuje odklonění části Mekongu do sušších oblastí, nejpravděpodobněji propojením systému Mekongu se systémem Jang-c’-ťiang. Ten by mohl fungovat na podobném principu, na němž voda z Dunaje pomáhá sílit Rýnu, jakkoli to v evropském případě nebyl lidský záměr. Mezi Laosem a Thajskem by v takovém případě nejspíš bylo modro natrvalo.

A konečně je tu faktor, s nímž nikdo nic nenadělá: himálajské ledovce, které mimo jiné Mekong krmí, tají rychleji než většina zamrzlých míst planety. Je možné, že se čínská vláda chce již dnes pojistit proti stavu, jenž nejspíš nastane až za desítky let, totiž že z hor poteče jen zlomek dnešního množství vody. Pak se naši vnukové budou učit o Indočínské poušti.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.