Miliony v luftu: Uhlíkový sen, který se dusí vlastními emisemi
Shutterstock.com
Miliony v luftu: Uhlíkový sen, který se dusí vlastními emisemi
Ještě před pár lety se o zachytávání a ukládání uhlíku (CCS) mluvilo jako o spasiteli ropného průmyslu. Firmy lobbovaly, vlády dotovaly, a svět měl konečně vykročit směrem ke „zelenějším zítřkům“ – ovšem bez nutnosti vzdát se fosilních paliv. Jenže dnes se ukazuje, že místo spásy dorazil účet. Vysoký. A možná i zbytečný.
šéfredaktor
Základní myšlenka CCS je jednoduchá: zachytit CO₂ přímo u zdroje a bezpečně ho uložit pod zem. K tomu se přidal futuristický nápad DAC – technologie, která má sát uhlík rovnou ze vzduchu. Zní to jako z učebnice klimatické záchrany. Jenže výsledek je tristní.
Studie ukazují, že maximální přínos těchto technologií by mohl znamenat snížení globální teploty o 0,7 °C – tedy hluboko pod očekávání politiků i průmyslu, kteří slibovali 5–6 stupňů. Spojené království investovalo do CCS přes 40 miliard dolarů, ale už přiznává, že cíle pro rok 2030 jsou mimo realitu. Namísto funkčních řešení přicházejí jen odklady a zklamání.
Ztracené miliardy a narůstající skepse
Projekty, které měly být vlajkovou lodí nové éry, uvízly na mělčině. Elektrárna v Teesside měla od roku 2028 zachycovat 95 % emisí – tedy dva miliony tun CO₂ ročně. Zatím je to jen plán. Další tři projekty v Británii jsou stále ve fázi vyjednávání.
Thilo Trabner ze společnosti ABB upozorňuje, že „technologické výzvy a závislost na státních subvencích stále brání většímu rozvoji“. A tak místo pokroku roste frustrace. Firmy váhají, jestli má smysl pokračovat. Náklady rostou, výsledky se nedostavují.
Islandská lekce a švýcarská kocovina
Climeworks, švýcarská firma proslavená stavbou prvních DAC zařízení, letos v květnu oznámila propouštění více než 10 % zaměstnanců. Důvod? Nejistý výhled a ochabující zájem o CCS. Její hlavní projekt na Islandu – zařízení Mammoth – měl ročně zachytit 36 tisíc tun CO₂. Za prvních deset měsíců to však bylo jen 750 tun. I plánované rozšíření do USA se kvůli nejisté politické situaci ocitá na hraně.
DAC je výrazně dražší než běžné CCS systémy. Přesto do něj firmy nalévaly peníze – částečně z vlastní snahy, částečně pod tlakem politiků. Nyní ale sektor stagnuje. Z pilotní fáze se nestal průmysl, jak mnozí doufali.
Záchrana, nebo zástěrka?
Britská vládní komise už varuje: CCS se stává alibi. Nástrojem, jak oddálit nevyhnutelný přechod k obnovitelné energetice. Namísto reálné transformace se kupuje čas. A čas – jak víme – není na naší straně.
Technologická nejistota, astronomické náklady, propadající se důvěra investorů. To všechno nahlodává víru v CCS jako řešení klimatické krize. Místo toho, abychom emise řešili teď, spoléháme se, že je jednou někdo „vysaje“. Otázkou je, jestli to do té doby vůbec přežijeme.
